Úřednice z vigvamu: Věnováno úředníkům, kterým ještě zbývá trocha lidství

Celou tuhle knihu jsem věnovala všem svým kolegům, kteří za to stojí.

Úředník je jedna z typických profesí, které jsou mnohdy k poznání už na ulic, podle vystupování a nebo podle psaného projevu. To by úředníka poznal snad každý. Ano, ta úřednická ptydepe je doslova noční múrou pro všechny, kteří holdují lahodné stylistice a srozumitelnému jazyku.

Úředník je tvor velmi zvláštní, pravděpodobně byl totiž vyvinut v jiné dimenzi nebo v docela odlišném časoprostoru. Někteří jedinci tohoto druhu ovšem byli již nakaženi obyčejnou lidskostí a v nejtěžších případech se na nich evoluce vyřádila natolik, že v jejich genové výbavě nalezneme dokonce i špetku empatie. Úředník je tvor s výrazně vyšší tepovou frekvencí, než má běžný člověk. Zrychlený tep je ovšem nakažlivější než dýmějový mor, protože jakmile se obyčejný homo sapiens sapiens dostane do jedné místnosti s úředníkem, stresová křivka míří strmě vzhůru. Oba si o tom druhém totiž myslí své.

Ocenění za roli úřednice

Já bych si za roli úřednice zasloužila minimálně Českého lva. V zákonech jsem se nevyznala ještě před půl rokem, doporučené metodiky jsem v životě nečetla a organizační řád je podle mě dobrý jen na zátop v kamnech. Spisovou službu jsem před půl rokem znala jen z vyprávění, a když čtu dopisy psané úředním jazykem, tvářím se jako renomovaný odborník.

Z jazyka úřednického se mi ovšem otevírá kudla v kapse, protože nechápu, proč někdo przní tak krásný jazyk jako je čeština. Kdy asi došlo k tomu nápadu, že nebudeme vyjádření, poučení a záznamy ve spisech psát česky, ale tak aby zněly důležitě a nikdo jim nerozuměl? Jak to, že s vývojem českého jazyka po tolik staletí se vyvinula souběžně i taková odnož jako je úřednický jazyk, který se ani nedá nazvat slangem? Za pár let se to bude považovat za formulace, které budou potřebovat certifikované překladatele s kulatým razítkem.

Některá použitá slova dokonce nenajdete ani ve slovníku cizích slov. A co hůř, člověk by řekl, je to jejich práce, musí se takto vyjadřovat písemnou formou, ale věřte tomu nebo ne i na vánočním večírku si ožralové děkují za součinnost, dílčí aktivity a vzájemně se ochytřují při dolévání panáků Ferneta. Myslím, že celý úřednický jazyk vznikl jako předhánění se, kdo použije v jedné větě více slov, která buď nedávají smysl, nebo jejichž význam není nikomu znám. Přísahám, že mi trvalo rok, než jsem byla schopna rozluštit základní vyhlášky, metodické pokyny, směrnice a nařízení.

Ale jistě víte, co je ptydepe

Umělý jazyk ze hry Václava Havla Vyrozumění, ve které bylo představeno jako oficiální jazyk jedné organizace. Ptydepe mělo v prostředí děje hry zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti a podobně. Dnes se přeneseně používá pro označení jakéhokoliv oborového slangu, okolním lidem nesrozumitelného. Rozumím, že každá komunita ať už „ajťáků“, prodejců aut nebo třeba tanečníků používá vlastní slang a vhodné výrazivo, ale to je přece něco úplně jiného. Ti lidé tak mluví mezi sebou, jako rovný s rovným a vědí, že oba toto konkrétní ptydepe ovládají, ale úředník prioritně komunikuje s občany ze všech společenských vrstev, všeho vzdělání a nejrůznější úrovně chápaní. Neměl by především tady být kladem důraz na srozumitelnost, jednoduchost a pochopitelnost? To bude možná ten důvod, proč ty naše menšiny dopisy s modrým pruhem ani nečtou a házejí je rovnou do koše. Vždyť tomu nemůžou rozumět.

Vůdce ze mě asi nebude

„Drazí a milí kolegové, prosím uvědomte si, že zprávy, které mi posíláte do městského zpravodaje, jsou především určeny pro lidi. Pro obyčejné občany, kteří úřednickému jazyku nemusí vždy rozumět. Zpravodaj je tu hlavně proto, aby se lidé dozvěděli, co nového je čeká, nebo co se děje na radnici a na úřadě, ale musí předané informace pochopit,“ už několikrát jsem se snažila svézt kolegy na správnou cestu, ale pochopila jsem, že by ze mě nikdy nemohl být vůdce žádné pořádné sekty. V mé budoucnosti není vidět žádný velitelský post, nikdy ze mě nebude církevní kazatelka, ani ředitelka velké společnosti. Nejsem schopna přesvědčit ani hrstku úředníků, aby napsali tři věty tak, jak jim zobák narostl. Jsem marná!

A po obsáhlé a vysvětlující debatě se mi do e-mailu dostane dvoustránkový pamflet o tom, že příští rok se zdražuje poplatek za popelnice, ale za psa zůstává stejný. Ale nedej bože, aby nebyl poplatek zaplacen včas, jak stojí v článku: „Nebude-li poplatek zaplacen (odveden) včas nebo ve správné výši, vyměří správce poplatku poplatek platebním výměrem, přičemž může poplatek zvýšit až na trojnásobek poplatku.“ Slovo poplatek, jakkoliv skloňované se objevilo pětačtyřicetkrát z celkového počtu 678 slov v jednom článku, kam se počítají i předložky a spojky.

Výroční zpráva městského úřadu

Podobně zábavné čtení přichází pravidelně na začátku každého kalendářního roku, kdy mně osobně všechny odbory, příspěvkové organizace a městská policie předávají výroční zprávy, abych z nich sestavila celkovou zprávu za město a městský úřad. Zábava je to ovšem jen prvních pár hodin, potom ve mně začíná narůstat démonický vztek a než dojdu k měšťákům, kteří jsou jako poslední, chce se mi zvracet, nenávidím úředníky, jsem sprostá, byla bych schopna zavraždit každého, kdo vejde do dveří a raději bych svou práci vyměnila se zametačem chodníků.

„Jsou prováděny pravidelné kontroly celého systému z hlediska jeho funkčnosti, případně poškození,“ informuje městská policie ve své zprávě. Copak by nestačilo napsat, že se systém kontroluje? A co byste si představili pod větou: „Vzhledem k velkému rozvoji na úseku bydlení v městské části Sever a obrovskému potenciálu realizace staveb do budoucna, tzn. i navýšení počtu obyvatel, je potřeba řešit i otázku bezpečnosti občanů v této lokalitě…“

Nestačilo by napsat, že na sídlišti Sever se staví nové domy a stěhuje se tam stále více lidí? Z jedné strany takto popsaného textu obvykle vykouzlím srozumitelnou češtinou maximálně dvě věty. Po dalších dvou odstavcích náhodně vygenerovaných cizích slov jdoucích za sebou následuje: „Provoz pro veřejnost je zajištěn ve dnech pondělí – čtvrtek ve vybraných denních a odpoledních hodinách.“ Tak buď napíšu v jakých hodinách, aby čtenář měl nějakou infromaci, nebo napíšu, kde aktuální otevírací dobu najdu, a nebo se tam o tom vůbec nemusím zmiňovat. Kdybychom to tesali do kamene nebo psali na papyrus, byla by to dost zbytečná spotřeba materiálu.

Energie přepisovat celou výroční zprávu, která čítá téměř dvě stovky stránek, dochází už někdy kolem poledního prvého dne. Silou vůle udržím pozornost až do odpoledne, ale představa, že následující den budu k tomu stejně pitomému textu usedat znovu, přemýšlím ráno v posteli, jestli se nehodím třeba marod nebo si úmyslně nepřivodím angínu nebo zlomenou nohu.

Na druhou stranu je třeba ocenit všechny programy pro děti, které záchranáři a policisté připravují ve školách a školkách. Spoustu se tam toho naučí, jak správně přecházet, jak zavolat na tísňové linky, co všechno mají říkat, to klobouk dolů, ale s těmi dětmi přece také nemluví stylem: „…na základě spolupráce s Policií České republiky vykonáváme činnosti na úseku dopravně-preventivní… na páteřní komunikaci… podezření ze spáchání přečinu odcizení… Tak děti, jaká preventivní opatření můžete použít k minimalizování ohrožení agresorem?“ Copak by jim nějaké dítě rozumělo? Mnohdy totiž ani dospělý nechápe, co se mu úřednický šiml snaží sdělit.

Výroční zpráva zase z jiné oblasti naopak hlásá: „Uživatelé sociálních služeb a jejich základní potřeby jsou saturovány také díky spolupráci Českou federací potravinových bank, a to ve formě potravinové pomoci.“ Čtenář musí být u vytržení z takové hravé a vynalézavé úřednické poezie. Tedy pouze v případě, že je ochoten se podobnými informacemi doslova prokousat až na stranu šestadevadesát. Ovšem tady teprve začínají perly, které jsem schopna sama ocenit až po několikahodinovém či týdenním odpočinku. Podle slovníku cizích slov se saturování rovná uspokojování. Z takové stylistiky ovšem člověk cítí spíše znepokojení, znechucení nebo možná emoční deprivaci, abych se jaksi vyjadřovala ve správném duchu.

Sdělení ještě stále nekončí, ale naopak nabírá na neuvěřitelných obrátkách: „Všechny služby poskytované jsou stavěny na individuálním plánování s klienty v kontextu specifikace dané služby a s využíváním vhodných metod práce. Jsou poskytovány dlouhodobě na profesionální úrovni, a to dle Standardů kvality služeb formou individualizované podpory,“ uvádí výroční zpráva, kdyby náhodou byl ještě čtenář z řad běžných občanů na pochybách, jakým způsobem se ve městě staráme o bezdomovce. „Tudíž je cílem těchto zařízení prostřednictvím sociální intervence pracovníků zařízení sociálních služeb, individuálních plánů a programů individuálního rozvoje pomáhat uživatelům v začlenění do společnosti a zmírnění negativních dopadů sociální exkluze. Služba pomáhá osobám, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení.“

Možná by stálo za to udělat anketu právě mezi takovými lidmi, kterým sociální služby pomáhají, aby se sami vlastními slovy vyjádřili, zda byly skutečně zmírněny negativní dopady jejich exkluze.

Ne, vůdce opravdu nikdy nebudu.

A to v žádném případě nehodlám snižovat práci nikoho z úředníků, ani ze sociálních služeb. Celkově si myslím, že jsou lidé proti nim dost zaujatí a neumí se na celý problém podívat z druhé strany. Ano, byrokracie máme tolik, že by nám to v lecjakém vyspělejším státě mohli závidět, ale i oni se musí řídit nařízeními, zákony a právě těmi neoblíbenými metodickými postupy. Ale kdyby se ti úředníci jen trochu snažili přiblížit lidem. Ukázat běžným žadatelům, že nepochází z jiné planety, ale naopak, že jsou ze stejného světa a sami chodí po stejných chodnících. Nepomohlo by to nakonec alespoň trochu celému tomuto nedorozumění?

Motto: Revírem je radnice, pracovní tempo je vražedné a protivníkem jsou zákony, směrnice a metodiky

Knihu Úřednice z vigvamu koupíte ZDE.

Anotace knihy Úřednice z vigvamu

Čím si indiánská rodina v jednom zapadlém vigvamu vysloužila, že je terorizuje mladičký Splašený kojot? Proč by měl ranní budíček troubit zrovna Velký medvěd? Co všechno se ještě musí náčelník Poslední mohykán naučit, aby dokázal uspět při lovu za potravou? Proč se Rozbité koleno provdala zrovna za mimozemšťana? Kolik zaklepání na okno dokáže ještě vydržet Odbojná liška? K čemu jsou dobrá tygří lejna? Kdo obdržel nevoňavý balíček? A jaká místa radnice v sobě skrývají děsivá tajemství? Veselý román, jehož jedinou úlohou je vytrhnout čtenáře ze všedních dní a vykouzlit jim úsměv na tváři. S humorem jde totiž všechno lépe a smích nám všem prodlužuje život.