A zase to cvičení: Kouř v tělocvičně věstil dlouho dopředu, že přijde nějaká katastrofa

Konečně jsme se s Ankou a mojí mamkou dostaly zase na cvičení. Po více než dvouměsíční pauze se vloudila obava, jak to asi dopadne a jak budu vypadat následující den ráno v práci. Doufala jsem, že nepolezu po schodech do prvního patra po všech čtyřech. Ten výtah nám na radnici ještě neudělali, prostor by na něj byl, ale památkáři bohužel nechodí na cvičení.

Uplynulý týden by se do mého diáře rozměru Saxánina lexikonu kouzel mohl zapsat obrovským písmem. S Ankou jsme vykročily vstříc hrdinským činům. A neodradilo mě ani to, že mi táta pořád opakuje, že hrdinů jsou plný hřbitovy. V pátek málem přibyly dvě mrtvoly, ale nemohly jsme se shodnou na vhodném náhrobním kameni.

Úterní cvičení po více než dvou měsících byl opravdu záhul, ale těšily jsme se na něj.

Kedlubnové zelí před cvičením. Jako vážně?!

Vyzvedávám celý náš gang u sebe doma. Mamka je samozřejmě zodpovědná a je zakleknutá v bloku, už když přijedu z práce. Stačí jen vystřelit. Anka doráží s jazykem na vestě krátce před odjezdem. Ještě potřebuje na toaletu a docela jí to trvá. Až v autě se svěřuje, že měla k obědu kedlubnové zelí. Tak za ní já teda cvičit rozhodně nebudu. V tělocvičně ji proto odsuneme do poslední řady a možná i ven ze dveří. Celou hodinu jsme schopné přežít v relativní vůni jen propocených ženských těl, ale na závěr, když po nás cvičitelka žádá, abychom uvolnili svá těla a vypustili ze sebe všechno negativní, mám obavu, aby ji Anka neposlechla. Za každou cenu chce být totiž vedoucím a cvičitelkám vděčná a plnit jejich příkazy.

„Anka, ty ne!“ zvolám přes celou tělocvičnu.

„Neboj se, zatím držím,“ slibuje.

„Vypusťte ze sebe všechno špatné a s nádechem vpusťte do těla vše, co potřebujete…“ kdyby Anka vypustila do ovzduší to svoje špatné, nevím, co bychom si z toho asi tak vzali my ostatní.

Hrdinů jsou plný hřbitovy

Naše hrdinství ovšem spočívá v tom, že vyrážíme na cvičení v tomto týdnu ještě jednou. Skoro si připadám, že bych si na prsa mohla přilepit velké S v obrysu diamantu. Ve stejném studiu totiž začíná vézt hodiny i Radunka (to je ta hubená tmavovláska, ušňafaná s ostrým slovníkem, co pracuje u městské policie). Určitě ji všichni znají. Kdo nezažil situaci, když přijdete k autu a za stěračem je milostný vzkaz na růžovém kusu papíru podepsán anonymně pětimístným číslem strážníka.

S Ankou přijíždíme k tělocvičně s obavami. Nemáme představu, co nás čeká. Já, Lenka zvaná drsná Bruty a Anka vcházíme do dveří jako ve zpomaleném záběru z filmu Charlieho andílci. Za námi vlajou dlouhé prameny vlasů a prsa se nám pohupují do rytmu tklivé melodie, která není slyšet. Všechny oči nás pozorují, dohromady jsme zhubnuté o PĚTAŠEDESÁT kilogramů (to je zhruba jedna Radunka), tak ještě aby baby nečuměly.

My se nebojíme! My přežijeme!

Znám Radunky prudkou letoru, tudíž očekávám, že žádné uvolňování a přijímání cizí energie se konat nebude. Dostaneme pěkně do těla. Přesto vcházím do tělocvičny s hrdě vztyčenou hlavou. Na komiksové stránce bych určitě měla bublinu s nápisem: „My nepovolíme! My se nebojíme! My přežijeme!“ A kdybychom s sebou měly mamku, mohla si zanotovat proletářskou píseň: „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví, hej hou, hola hej, do práce se dej…“ (zhruba 60. léta minulého století).

Jemně zatlačím nožkou na pás, aby se rozjel, a udělám první krůček. Raduna ovšem hupsne na pás, jak čerstvě zfetovaný hopík a než já udělám druhý krok, má za sebou už sprint přes překážky na sto metrů. To jako vážně začínáme takhle zprudka? A pokračovat budeme jako kam?

„Neflákáme se, děvčata!“

okřikuje nás a kroutí tou svou prdelkou upnutou v dokonale padnoucích legínách a myslí si, že naše mamutí těla se budou pohybovat se stejnou elegancí. Přemýšlím, jestli by se jednalo o napadení veřejného činitele, kdybych jí stoupla na tom páse na krk.

Mozek na přepínání

Začínají mi docházet síly a navíc mám pocit, že bych potřebovala uvolnit své vnitřnosti. No jo, jenže za mnou cvičí cizí slečna a já si nemohu dovolit ohrozit takovou křehkou dívenku. Proč jsem za sebe nepostavila Anku, to by mi bylo jedno. Trpím! Můj první dech dávno zůstal v propadlišti dějin a druhý dech na rozdíl od druhé vlny koronaviru se stále odmítá dostavit. Že bych zapomněla zadat nějaký kód?

Musím přepnout mozek do módu tuláka po hvězdách. Musím zaměstnat mysl a nechat nohy bez dozoru. Potom se podívám na Lenku cvičící napravo ode mě a jistě jí říkám nějakou kravinu nebo něco děsivě vtipného a absolutně nedůležitého. Připadá mi, že ale kolem ní vidím kouř. Zamrkám, otočím hlavu dopředu a potom zase zpátky na stranu, znovu zamrkám, ale kouř je tam pořád. Přepínám do bojového módu, mozek nastavuje druhý program – katastrofa. Nohy nezastavují a cvičí dál podle Radunky, teď nejsou mou součástí, ať si dělají, co chtějí. Ten strop je teď důležitější.

Zbořený strop tělocvičny

Po chvíli se ze stropu začne sypat prach a podhledy se začínají odlupovat. Najednou se kus stropu zřítí, srazí několik cizích cvičenkyň z pásů a pohřbí je pod svými sutinami. Já pořád šlapu dál. Radunka už nepředcvičuje, noha jí zůstala zaklíněná pod pásem, který se stále ještě točí. Charlieho andílci okamžitě začínají jednat. Já vytahuju Radunku zpod pásu, abych ji pomohla ven na čerstvý vzduch, uvnitř se nedá dýchat. Anka s Lenkou odhrabávají sutiny, aby našly někoho, kdo ještě dýchá. Táhnu Radku za ruku, nechce se probudit a otevřít oči. Nohu má zkroucenou a pěkně krvavou. Škoda těch nových legín na cvičení, zkrvavené a potrhané je už nikdo nepodědí.

Dobrá scéna do nového post-apo románu, to si musím zapamatovat.

Delfín ve studni

Začínám cítit všechny svaly a pot ze mě stříká všemi směry. Věděli jste, že máte například svaly mezi prstama na nohou? Já taky ne. Ale bolí! Pořád kolem Lenky vidím ten divný kouř. Jenže strop pořád ne a ne spadnout. Probere mě písnička: „Můj Vilém peče housky a málo mě má rád….“ Příště s námi musí mamka fakt jít a budeme kasat rukávy, jako když se proletářky všech zemí spojí. Konečně si mohu zpívat a zdá se, že se dostavil už i druhý dech.

Ke konci už střídám plavecké styly ve vlastním potu (podle mamky nesmím hlavně používat delfína ve studni, abych se neumlátila o stěny) a konečně začínáme posilovat. Na dřepy se jí mohu z vysoka vykašlat. Stačí, že mě pochroumané koleno bolí, když se zvedám ze záchodu. Na břicho si ale slibuju, že máknu. Lenka křičí, že měla Radunku kdysi dávno ráda. Anka mezitím roluje povolenou břišní řasu do míst, kde mívala špeky, aby mohla přitáhnout bradu ke kolenům. I tak jí tam ještě několik metrů zbývá.

Zvednu bradu a nos se mi zaboří mezi prsa přivázaná k tělu dvěma podprsenkami a místo nádechu cítím závan vlastního zpoceného těla. No, tak tohle fakt ne!

Lenka se sice díky hubnutí stala přistávací dráhou, tudíž ležení na zádech jí dělá krásný chlapský hrudník, ale ani tak se jí příliš nedaří držet hlavu zvednutou. Má výhodu, ona si alespoň vidí na stehna a kolena.

Divný kouř byl znamení

Po hodině tortury se vykutálíme z tělocvičny. Zpomalený záběr raději vynecháme, vlasy ztěžklé potem by nám stejně nevlály. Bohužel jen na Anku rozpohybování funguje jako na malé děti, kterým se ještě před chvílí chtělo spát. Je rozjetá jak Titanic, když narazil na ledovec. Huláká na celé sídliště, že slyšíme, jak bouchají okna v pravidelných intervalech. Než se dostanu autem z parkoviště, slzím smíchy a bolí mě břicho. Má obavu, aby nás tady ráno nenašli, jak se snažíme vycouvat. Hlasitým křikem varuje všechny chodce, aby se klidili od našeho auta, takže se všichni okamžitě otáčí po jejím upozornění a vracejí se domů převléknout.

Až na cestě zpátky mi dochází, že ten divný kouř, co byl v tělocvičně, vidím i na silnici před sebou. Že by šlo o nějaké znamení? Konečně přichází katastrofa? Nebo je to duch, který se mi snaží něco říct? Možná mám někoho zachránit, nebo na mě čeká vele důležitý úkol, jak zachránit celý svět?

Ne, zapomněla jsem si vyměnit kontaktní čočky a tyhle už začínají dosluhovat.