top of page
  • Bára Walterová Benešová

Balady moderních neandrtálců: 1. díl ŽENA POSLEDNÍHO MOHYKÁNA

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“

Oscar Wilde


Jeden dům, jedna neandrtálská rodina, tři generace. Ženy versus muži v poměru 4:3, i když jeden z nich se ještě za muže považovat nemůže, je mu teprve šestnáct. Jenže na většinu věcí má dost podobný názor jako matka s babičkou. Možná to bude spíš jeho vysokým inteligenčním kvocientem?

Zbylí dva muži jsou typickými představiteli jednoho živočišného druhu - chlapa a oba tvrdí, že pocházejí ze Země. Škoda, že nemají tolik odvahy, aby se přiznali k řádné mimozemské příslušnosti. Docela ráda bych poznala jejich domovskou planetu. Třeba bych konečně dokázala pochopit jejich myšlenkové pochody. Jsou náladoví, neumí přiznat vlastní chyby, protože oni přece žádné nedělají. Hlavními strůjci jejich problémů jsme my manželky. A přitom bez nás nedokážou sami ani dojet do železářství. Jsou to lovci, kteří vyrážejí na své výpravy klidně i několikrát denně. Jen místo kosení bizonů v prérii si vybrali pro svůj lov lednici. Výhradně masová potrava je jejich územím, jejich vášní a zároveň jejich nejlepším přítelem a milenkou.


Když přijde na řadu lov za hranicí jejích teritoria, berou útokem Kaufland, případně si vystačí i s Tescem. To ovšem pouze v případě, že staré indiánky zklamaly a lednice nebo špajzka nenabízejí dostatečné uspokojení loveckých instinktů.


Šedý vlk a Poslední mohykán

Staré indiánky musí denně naplnit jejich lovecké pole vhodnými úlovky. Musí být dostatečně plná, aby bylo z čeho vybírat, ale zase ne moc plná, aby se mezi krabičkami, pytlíky a tácky zvládli zorientovat. Důležité je urovnání, nesmí se stát, že by něco zapadlo do zadní části lednice, kam náčelníkovi oči nedohlédnou. Je tak zapotřebí každý den pečlivě lednice zkontrolovat, jinak by nad námi rada starších mužů vynesla rozsudek za spáchání vážného prohřešku proti vlastnímu kmeni. Přivázali by nás k mučednickému kůlu.


V čele rady starších stojí náčelník Šedý vlk, pochopitelně jako hlavní stařešina. Na paty mu ovšem šlape Poslední mohykán, který velí oblasti v prvním a druhém nadzemním podlaží. Jasným dědicem tohoto titulu je teprve patnáctiletý Splašený kojot, který už dávno prošel moderním iniciačním rituálem. My ženy stojíme daleko v pozadí.


Rozdíl mezi hlavními náčelníky je v prvé řadě věk a také to, že jeden „nosí“ prstýnek na levém prostředníčku dvanáct let a ten starší už dokonce čtyřicet let. To, že nejsou ženatí poprvé a ani jeden ten kroužek už dávno neviděl, se přece nepočítá. Na jejich planetě na takové malichernosti odmítají brát zřetel.


Zbytek indiánského kmene tvoří tři děti ve věku od dvanácti do dvaceti let, tři psi, jedna nesnesitelná kočka, dvaačtyřicet kvokajících slepic, několik chlupatých králíků, to se mění v závislosti chuti starších indiánů na čerstvé králičí maso, jeden vykastrovaný autistický kozel, jeden smradlavý kozel v plné výbavě, koza a malý kozlík. Takové je skóre sto let starého domu postaveného mým pradědečkem v příliš malé vesničce na samém okraji Středočeského kraje.


Ženy jsou z jednoho pukavce

Dvougenerační dům sdílí moje užší tlupa s mými rodiči, tedy radou starších. I když máme dva samostatné vchody do bytových jednotek a dvě zahrady, je dům uprostřed propojen jedněmi společnými dveřmi mezi pracovnou Šedého vlka a mláděcím pokojem. Jsou to nejfrekventovanější dveře v celém našem baráku, protože jsme si domů ještě nepořídili interkom a raději vše řešíme z očí do očí.


Třecích ploch se v takové mnohočetné rodině dá najít velmi. Nejčastěji jsou to neshody mezi jednotlivými pohlavími. Šedý vlk, který ve svém více než sedmdesátiletém životě už něco zažil, tvrdí, že jsme všechny z jednoho zkaženého pukavce. Nejmladší dvanáctiletou dceru, která si vysloužila jméno Sedící mýval, oslovuje nejmenší pukavče, i když dívka už dávno vzrůstem převyšuje svou starší sestru, babičku a do matky jí zbývá sotva pár decimetrů.


Dva kohouti na jednom smetišti

Výrazná nerovnováha se neprojevuje jen mezi soupeři z jiné planety, ale pochopitelně i s vlastním pohlavím nejde být naladěn vždy na stejnou vlnu. Obzvlášť, když se potkají dva kohouti na jednom smetišti, vzniká více třecích ploch, než by si jeden přál. Sice nerozumím tomu, proč se používá zrovna takový příměr, když my máme doma na jednom dvoře dva kohouty a jeden druhého si nevšímají, na rozdíl od Posledního mohykána se Šedým vlkem. Informace si oba náčelníci mezi sebou předávají několikakilometrovou zajížďkou, takzvaně tichou poštou. Vypadá to asi takto.

„Můžeš mi říct, proč neuklidí tu sekeru tam, kde ji vzal?“ rozčiluje se Šedý vlk na adresu Posledního mohykána, ale informace předává ústně pouze své manželce Suché vrbě. Ta postoupí informace k mým uším po tom, co zdolá jedno patro v našem pueblu. „Baru, prosím tě, nemohl by vracet tu sekeru na své místo? Děda se zase zlobil,“ vysvětluje mi naprosto klidným hlasem. Pochopím a jdu splnit úkol téměř okamžitě. Seběhnu zpátky na zahradu, takže vzdálenost mezi první a poslední sdělenou informací mezi náčelníky je zhruba pětadvacet metrů, zatímco přes nás dvě musela překonat více než sto metrů a značné výškové převýšení.

„Táta se rozčiloval, že si neuklidil tu sekeru na původní místo, dávej mu to tam, kde to bylo, ať se pořád nedohadujeme,“ říkám zcela klidně svému Pánovi jeskyně. A i po dvanácti letech manželství doufám, že zareaguje klidně. A i po dvanácti letech manželství se zase mýlím.

„Vždyť jsem mu říkal, že to dnes dosekám a pak ji uklidím…“ rozčiluje se a jsme znovu na začátku oblíbené dětské hry Tichá pošta.


Běžný den v životě moderní neandrtálské ženy

Jsme dvě dospělé ženy žijící stále stejný život jako naše předkyně v pravěku. Jako neandrtálky musíme zajistit oheň v jeskyni, otáčet čerstvě uloveným králíkem nad plameny, aby se naši lovci najedli. Uklízíme po našich zvířatech a já mám na starosti ještě svoje mláďata. Navíc musím snášet vrtochy, které přináší přerod lidského těla z dítěte na dospělého člověka. To se zřejmě za desetitisíce let stále nezměnilo. A že to není zrovna jednoduchá záležitost, asi nemusím žádné ženě rodu homo sapiens sapiens vykládat.

Staří lovci přijdou do jeskyně, svalí se na kožešinu a čekají, že jim z vlasů budeme vybírat vši, drhnout nohy smradlavou jelení pastou a u toho v zubech činit další kožešiny, aby si mohli obléknout nejmodernější značkové oblečení. A přitom ještě stíháme jedním okem pozorovat mláďata, aby se jim náhodou něco nestalo. Ta se totiž teprve učí rozdělávat oheň a novými pazourky ořezávají staré kosti do špičatých nástrojů. Především se ale neustále snaží stavět na zadní a vynucovat si vlastní životní pozici v rodinném klanu. Ale naštěstí jsme tu my dvě divoženky, abychom jim vždy včas zatnuly tipec. Na všechno máme jasné, samozřejmě správné a roky zkušeností podložené názory, se kterými sice mláďata nemusí souhlasit, ale musí je dodržovat.


Obě používáme k výkonu svého povolání především mluvení a komunikaci. Ta mladší, tedy já Uřvaná saň, jsem tiskovou mluvčí velkého okresního města, a ta starší, tedy moje maminka a babička mláďat Suchá vrba, je učitelkou. Obě s jazykem ostrým jako čerstvě nabroušené ostří kmenového tomahawku. Cíl máme ale společný – hlavně nerozhněvat pána jeskyně, nasbírat dostatek bobulí v pralese, nakrmit, uvařit kafe a otáčet jeho hlavou přesně podle vlastních zájmů.

Je to přece tak jednoduché.


Po 12 letech manželství

Vylézám po dvanáctém zazvonění budíku, vytočená, že už zase musím opustit teplý pelíšek. Než potmě doklopýtám se zalepenýma očima k rychlovarné konvici nebo alespoň výrobce o ní zmateně tvrdí, že je rychlovarná, většinou se stihnu obléknout, učesat a vyčistit zuby než doopravdy dovaří. Mezitím třikrát zakopnu o psy válející se všude, kam chci došlápnout, a to máme jen dvě fenky. Nakopnu špatně zasunutou židli u jídelního stolu a třikrát mi upadne kovová lžička do hrnku, než se mi podaří připravit si ranní kávu, abych nastartovala všechny svoje tryskové motory.


Pán jeskyně ještě spí, do práce jde samozřejmě později. Vzhledem k tomu, že máme stále ložnici v koutě kuchyňské místnosti, už je po mém rozespalém zápasu dávno vzhůru. Zatím ale zachovává chladnou hlavu a stále leží. Při svitu petrolejky se přesunu k zrcadlu, kde poslepu vyrábím oční linky a stíny. Někdy se z toho stávají linky na obočí, ale hlavně nevzbudit muže. Nemám chuť na hádku. Už několikrát jsem dostala vynadáno, že si ráno vždy rozsvítím a tím ho vytrhnu z říše snů. Potom už totiž nemůže zabrat, i když byl skoro celou noc v práci. Můžu ho tisickrát chápat, že se potřebuje vyspat, ale on také musí pochopit, že do práce prostě nenamalovaná nepojedu. Už dávno nejsem dvacítka a ksicht modelky taky nemám. Odmítám děsit všechny kolemjdoucí právě probuzenými tvářemi. Nevím, co je na tom tak složitého.


Trpělivost mi ovšem dochází velmi brzy. Kašlu na to, za tmy se prostě nenamaluju. Potichu rozsvítím a už to začíná. Pán jeskyně se vzteky převaluje z jedné strany na druhou, funí, hlasitě vzdychá, až nakonec nasupeně vyleze z brlohu. Začne šoupat pantoflema o podlahu, a aniž by mě pozdravil, poškrábe se v rozkroku a vrávoravým krokem odchází rovnou na toaletu. Jo, už se mi chce hádat…


Zatím mlčím. Napiju se kávy, na snídani nemám čas, za chvíli mi začíná pracovní doba. Napadne mě, že kdyby mamka věděla, že nesnídám, ta by mi dala za uši. Pořád je to pro mě strašák. Vždyť mě taky celé dospívání zásobovala psychologickými kecy typu: „Než něco uděláš, přemýšlej, co bych na to asi řekla já?“ Dost často si na ni vzpomenu i před večerním sexem s manželem. Co by na to asi řekla? Na odpověď ale záměrně nečekám.


Se zamručením se rozloučíme a já utíkám do práce. Když je po ránu dobrá nálada, sem tam vyfasuji i políbení na tvář ještě před tím, než použije Listerin.


Pracovní dobu mám poměrně nabitou a Pán jeskyně, pokud zrovna nešel do práce a musí se starat o jeskyni a oheň, mi většinou volá v pravidelných intervalech, zhruba každých pět minut. Myslím, že se mi nikdy nepodaří vysvětlit, proč nemohu zvednout telefon, když zrovna dávám důležitý rozhovor pro televizi Nova. Odpovídám na dotazy redaktora, který hledá nějakou senzační kauzu a v zadní kapse kalhot mi vztekle vibruje mobil. Kdyby mohl, nakopal by mě do zadku, sám se zvednul a přiložil se k mému uchu. Musím uznat, že sdělení, která se mi obvykle po zvednutí telefonu dostanou, jsou životně důležitá a v žádném případě by nepočkala do mého návratu do rodinné jeskyně.


„Těch palubek jsme koupili málo!“ chápu, že je nutné situaci řešit brzy a přesně hodinu po poledni, protože do čtyř by to vážně nepočkalo. Řešení je jednoduché, buď použij palubky, co máš, potom to dopočítáme a dokoupíme, nebo se seber a zajeť si hned koupit další. Muž totiž potřebuje pokyn k činům. Ujistit se, že koná správně.


Další telefonát je ovšem o mnoho důležitější: „Mámo, nejde mi klávesnice v mobilu!“ Tady začíná být situace už kritická. Něco nefunguje a je zapotřebí to urychleně opravit. Snažím se ho navézt do menu po telefonu, který má zrovna přiložený na uchu a opravdu to není nic jednoduchého. Dlouze vyčkávám a poslouchám jeho lamentování, když dotykové ikonky na displeji zrovna nereagují tak přesně, jak by si přál. Zdárného výsledku se stejně nedobereme, protože po slepu navigovat opravdu nedokážu. Sama bych musela v procesu vyzkoušet metodu pokus omyl, abych klávesnici v mobilu opravila. Nakonec na to přijde sám, ale před celou akcí je třeba absolvovat posilující několikaminutový hovor.


Poslední telefonát bývá ten nejvážnější. „Mámo, došlo mi pivo!“ častokrát pominu fakt, že se právě sám vrátil do jeskyně z džungle velkoměsta, kde máme hned osm supermarketů a hypermarketů a další desítky obchodů, kde obchodníci s úsměvem nabízejí tento chmelový mok.


Když ovšem i moje nálada visí na bodu mrazu, dovolím si Pána jeskyně napomenout: „A proč sis ho nekoupil, když si byl ve městě?“ Jakmile to ovšem vyslovím, začínám litovat. Výmluvy jsou totiž vždycky stejné: zapomněl, nevzpomněl, nemohl, nešlo, nebylo…

Zajímalo by mě, jak to dělal, když ještě neexistovaly mobily.


Z práce se odpoledne většinou vracím s plným autem nákupu, několika dětmi na palubě a s granulemi pro zvířata. A když vím, že je manžel doma celý den, protože zrovna nešel do práce, můj zrak okamžitě zabrousí do ložnice, kterou už mimochodem buduje tři roky. A skoro pokaždé vidím to samé, že se tam nepohnul ani ten prach, co leží na zemi už dlouhá léta. V tu chvíli se zpoceným čelem, deseti taškami a dětmi v závěsu, nasazuji výraz slepice, kterou právě ostatní sestry svrhly ze společného bidýlka v kurníku.


Otevřu dveře do obýváku a Pán jeskyně se válí na mnou vyčiněných kožešinách. Nohy nahoře, ruce složené pod hlavou a čumí na barevné hýbající se jeskynní malby. Jakmile mě zbystří, přistiženě vyskočí na nohy a praví: „Miláčku, proč si mi nezavolala, bych ti přišel pomoc s nákupem.“


„Nepotřebujeme pomoc, unesli jsme to,“ zašeptám unaveně a snažím se tvářit ještě vyčerpaněji, než doopravdy jsem. Pokouším se navodit výčitky, ale samozřejmě zcela neúspěšně. Na tyhle signály mužský mozek prostě reagovat neumí. Zřejmě se na jejich planetě emoce vyjadřují docela odlišným způsobem.


Když vcházím do kuchyně, vidím, že šálek od ranní kávy stále stojí v nezměněné poloze na stole. Utěrka, která mi ráno spadla u kamen, tam stále ještě je a čeká jen na mě. O haldě nádobí nad vyprázdněnou myčkou ani nemluvím.


Stačí pohled a ví, na co myslím. „Mámo, já jsem před chvíli přijel. Celý den jsem musel jezdit…“ zase výmluvy.


Pěkný kulový. V práci má volno a jak ho znám, celý den strávil se svou druhou manželkou – nejlepším kamarádem. Jistě si postěžovali, jak jsme všechny strašné manželky, když po nich něco doma chceme a jak je pořád uháníme. Kdyby alespoň po cestě nakoupil, když už máme všichni v mobilu ten sdílený nákupní seznam. Jenže tenhle Poslední mohykán, stařešina a náčelník druhého patra se přece nesníží na úroveň pravěké ženy, která za sebou vláčí kořist z mamuta a ještě lidská mláďata.


Po 40 letech manželství (vyprávění Suché vrby)

Vylézám ještě před zazvoněním budíku, teplý pelíšek už dávno neřeším. Potmě neklopýtám, klidně si rozsvítím, spím totiž o patro níž než můj Pán jeskyně. V kuchyni se přece jen ztiším. Snažím se necinkat hrnky, varnou (výraz rychlovarná už dávno nepoužívám) konvici přemlouvám, aby nehučela, obzvlášť po odvápnění. Dám nažrat psům a nutím je, aby štěkali na druhé straně dvora. Nevím, do jaké míry je patro odhlučněno. Nechci manžela vzbudit, jdu totiž jen do práce a on nevstává, je na zaslouženém odpočinku v důchodu.


Hygienu vykonám, v klidu sama posnídám a rozhoduji se, že Uřvanou saň musím přesvědčit, aby dělala totéž bez ohledu na ranní rozcvičku. Do školy odcházím namalovaná a perfektně připravená. V mém věku je totiž ranní hádka horší než ranní sex. To mám odzkoušeno.


Během pracovní doby telefony zvedat nemohu, protože bych těžko svým žákům vysvětlila, že oni musí mít mobil zamčený ve skříňce a mě uprostřed výkladu o obojživelnících volá manžel, abych koupila housky a něco dobrého ke kafi. Esemesek přesto do dvou hodin zvládnu vyřídit poměrně dost.


Z práce se vracím odpoledne někdy s nákupem a někdy bez něj.


Verze s nákupem: Už když otvírám a následně zavírám vrata do garáže, psí smečka řve a skáče. Tři velcí psi a jeden jezevčík, což je nejlepší, když prší a ještě to slyší celá vesnice. O patro výš nic. Je to ale zvláštní, protože večer mě napomíná, že mi jde dole nahlas televize a tudíž nahoře on tu svou neslyší. Zřejmě proto si nasazuje sluchátka, do kterých si pouští izraelské rytmy a Nedvědy. A co je horší, notuje si se všemi a nemá pod kontrolou vlastní hlasitost. Prozradil se. Horní patro naší jeskyně určitě není dobře odizolované.


Když nesu třetí náklad, objeví se Pán jeskyně. Na pomačkané tváři vidím, že dopoledne bylo náročné. Věta typu: „Proč něco neřekneš, šel bych ti pomoct,“ mě i po čtyřiceti letech dostává. Moje ironická odpověď, která je po čtyřiceti letech stále stejná, zanikne ve štěkotu psů. Doufám stále, že je radostný, Šedý vlk je také radostný, jen objektem jeho štěstí je plná nákupní taška jídla.


Čumim! Prý jako učitelka. Jeho následná věta: „Nedělej ze sebe hrdinku, která vše unese,“ mě už ani nenaštve ani nerozesměje.


Verze bez nákupu: Vše se odehrává naprosto stejně, pouze z garáže jdu jen jednou. I věta, která mě vítá je trochu jiná: „Co tam tak dlouho v té škole řešíte? Bude kafe?“


Nevnímám, kafe udělám a vypijeme si ho každý sám. Někdy, podle nálady, hrajeme scrabble. Někdy, podle nálady, ho nechám vyhrát.


2. díl vyjde ve čtvrtek 22. prosince ve 13:00



Foto Freepik: <a href="https://www.freepik.com/free-vector/caveman-hunting-concept-with-primitive-men-holding-various-type-ancient-weapon-cartoon_7496502.htm#query=primitive%20man&position=8&from_view=search&track=sph">Image by macrovector</a> on Freepik



37 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page