top of page
  • Bára Walterová Benešová

Balady moderních neandrtálců: 3. díl NÁVÁZÁNÍ SPOJENÍ S MIMOZEMSKOU CIVILIZACÍ

Už chápu, že je pravdivé to odvěké tvrzení, že chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše. Od začátku tvrdím, že pocházejí z jiné planety, jen si to pánové zatím nenechají moc vysvětlit. Někdy tvrdí, že nám to přece říkali, i když se nakonec ukáže, že slovo říkali není správně. Oni si to totiž pouze mysleli, ale slova jaksi zapomněli z úst vypustit. Tudíž je vysvětlením věta: „Ale to je snad jasné, že to tak bude!“ nebo „Tak mámo, to je přece logické!“

Například, když mu dojde pivo. Nemusí nám to říkat, máme si všimnout, že ve špajzu došlo, i když ani jedna z nás ho zrovna moc nepije. Jo, kdyby došlo víno, to bychom si všimly hned, ale taky bychom si ho okamžitě napsaly do nákupního seznamu, ještě dřív než bychom se dostaly na samotné dno zásob. Jsou prostě věci, které v našem klanu mají prioritu.


Jindy zase oba tvrdí, že to neřekli. Asi si ty rozhovory začnu nahrávat na diktafon, abych jim dokázala, že to vážně vypustili z úst. Jenže to zase může tvrdit, že jsem ten hlas tam přidala ve photoshopu nebo v něčem podobném. Takhle to asi dělávali dřív na Marsu.


Kdy už konečně pochopí, že tady jsou na Zemi? Tady prostě fungují jiná společenská měřítka. Společnost a hlavně společné soužití je založené na komunikaci a jasném vysvětlení.


Marťan ze 70. let

Krásným příkladem je moje nedávná zkušenost s Posledním mohykánem. Celý týden chodil do práce v sedm ráno a vracel se zhruba v devět večer. Na víkend si naplánoval zabíjačku se vším všudy. Měly se dělat jitrnice, jelita, ovar, tlačenky… no prostě všechno, co k tomu patří. Jenže na to je jaksi třeba se také pár dní předem připravit.

Upozorňuji, že to v žádném případě nebyla naše první zabíjačka a tudíž postup příprav je nám velmi dobře znám. A bohužel je více než jasné, že zdaleka ani poslední.


Zabíjačková buchta do jitrnic se peče asi dva dny dopředu. Tak těch šest plechů jsem tedy ve středu napekla sama, po tom, co jsem skončila v práci v pět odpoledne a uvařila dětem večeři. Ano, tahle věc hraje proti mně. Mám tři skoro dospělé ratolesti, které by si tu večeři vážně mohli udělat sami, ale představa, že po nich dávám kuchyň dohromady, mě děsí asi tak stejně jako, že mi na dálnici v plné rychlosti bouchne levá pneumatika.


V pátek před zabíjačkou spolu s Pánem tvorstva obvykle vaříme šest kilo krup, které je třeba pečlivě proprat, zhruba tak osmkrát. K tomu je ještě potřeba nasmažit asi tak pět kilo cibule nakrájené na malé kousky. A věřte nebo ne, usmažit takovou haldu cibule netrvá zrovna deset minut a ještě se to musí hlídat a občas promíchávat. A když se spálí, můžete začít klidně znovu. Spálená cibulka totiž zhořkne, ale to víme všichni.


V pátek ráno se při svém zkrášlování do zaměstnání ptám zcela nevinně: „V kolik dnes přijedeš?“

„No, asi jako vždy zase pozdě večer,“ pokrčí rameny a ve mně se začíná vařit krev.

Kdyby třeba včera večer přišel a něžně mi řekl: „Mámo, já to nestíhám, nezvládla bys to, prosím, s dětma sama?“


Nebo něco podobného. Ne! Zásadní komunikace zase chybí.

„Jako, že to mám dělat zase celý sama?“ já naopak spolehlivě startuju na první našlápnutí, přece jen jsem ještě mladý stroj bez velkých známek opotřebení a technickou prohlídkou jsem naposledy prošla bez ztráty jediné kytičky.

„No, a co mám dělat, když musím chodit do práce?“ štěká na mě, jako kdybych já do práce chodit nemusela.


Zase se ukazuje, že nic nepochopil. Hlavně, že mi do práce volá sedmkrát za den, že Franta támhle složil o šest palet víc a Jarda, si představ, jel do Brandejsa po špatné silnici, kde se platí mýto. Děsně mě to zajímá, když mám zrovna něco rozdělaného, nad čím musím přemýšlet.


„Já si to udělám, až přijedu!“ štěká na mě. Už chybí jen, aby mi vztekle zavěsil bez rozloučení. To taky umí naprosto spolehlivě. Mám jedinou kliku, že spolu mluvíme jen přes dveře koupelny. Ty se zavěšují totiž dost špatně.

„Jako o půlnoci?“ vysměju se.

„No, ty to hlavně nedělej nebo bys to zkurvila!“ dobře vím, že to řekl proto, aby mě doopravdy vytočil. Hrajeme spolu totiž takovou ne moc složitou olympijskou disciplínu. Po těch letech už víme spolehlivě, co koho dokáže pekelně nakrnout. Uznávám, že dneska vybojoval zlatou medaili v urážení.


Sesbírám malovátka do kapsy u bundy, ani nevím, co vše důležité doma zapomenu a naštvaně odkráčím do práce ještě ne zcela vyfiknutá, protože s takovým individuem já v jedné místnosti vážně nebudu.

A výsledek? Druhý den se tomu sice oba smějeme, ale ty kroupy a tu cibulku jsem stejně připravila sama, protože jsem blbá…


Marťan z 50. let (vyprávění Suché vrby)

Komunikace po čtyřiceti letech manželství si žádá už daleko méně slov. Nonverbální vyjadřování se usadilo hluboko v našem vztahu. Vím, co si myslí Pán jeskyně a podle mého výrazu on tuší, na co zrovna myslím já. Je pravda, že od přírody mám jakousi choreografii v ksichtě. Dokážu se dívat padesáti různými způsoby a každý znamená něco docela jiného.

„Co říkala Bára?“ ptá se náčelník Šedý vlk na svou jedinou dceru, která ve svých skoro čtyřiceti letech žije se svou tlupou jen pár centimetrů od jeho dveří.

„Nevím, zeptej se jí,“ nechápu, protože dcera bydlí s rodinou na stejném patře, jako má on ateliér. Blíž to má k mladým do bytu, než za mnou do kuchyně, kde jsou mu překážkou příkré dřevěné schody.


Po 5 minutách

„Jakto, že ještě nejsou doma?“ myslím, že to by měl vědět spíš on, jako hlavní stařešina, který přes prosklené dveře slyší každé cinknutí špendlíku o podlahu.

„Jsou na tréninku,“ já si naštěstí pamatuji, že už pět let mají děti každé pondělí a čtvrtek trénink. A dnes je, světe, div se, pondělí.

„Takhle dlouho?“ ukousne si právě ulovené klobásy z lednice, do které zabodnul svůj nenechavý oštěp.

„Každé pondělí takhle dlouho.“

„Ty se mnou nemluvíš?“ diví se odpovědím v jednoduchých větách, protože mě unavuje odpovídat na ty samé otázky neustále dokola.

Ticho.

„Tak já tě teda nebudu obtěžovat, když vy si všechno řeknete a já pak nic nevím.“

Ticho.

Kecá! Jen neposlouchá, tudíž neví. Nehrotím to. Zhruba patnáct let už to opravdu nehrotím. Doufám, že Bára (Uřvaná saň) dospěje ke stejnému výsledku. Určitě, je totiž celá já. Ne nadarmo můj manžel neustále tvrdí, že jsme z jednoho pukavce. Občas, když dokáže náš obličej předvézt i nejmladší vnučka, říká jí láskyplně, že je třetí pukavče. Ano, tomu desetiletému dítěti to ještě umí říct láskyplně.


Zádrhel v komunikaci ovšem může mnohdy nastat i nad plnou vanou vody. Ovšem jen v zimě, protože od začátku léta až skoro do poloviny podzimu se nejstarší náčelník Šedý vlk chodí koupat do bazénu na zahradě. V zimě ovšem musí vzít za vděk jen rohovou vanou v koupelně. Napustím si vodu. Zásadně jen horkou a pak čekám, než vychladne na teplotu, která je pro mé tělo přijatelná. Někdy dokonce cítím, jak mi pod kůží doslova šedne maso, jako když na vepřové pustím teplou vodu z kohoutku, aby rychleji rozmrzlo. Potom volám Pána jeskyně, jestli se i on nechce zbavit přebytečné špíny. Mám totiž pocit, že nastal čas, kdy by opravdu měl své tělo ponořit do lázně.


Smočí ruku ve vaně a už si stěžuje, že voda je pokryta nepříjemnou vrstvou ledu. Přitom já mám na svém těle ještě stále viditelné opařeniny druhého stupně.


„Prosím tě, co děláš, vždyť je ještě horká,“ snažím se mu vyvrátit jeho argument a znovu připomínám, že až do poloviny podzimu leze každé ráno do bazénu, který vážně nemá vyhřívání vody a silně pochybuji, že v závěru sezóny teploměr vyšplhá přes patnáct stupňů.

„Ta je tak horká, že se mi z toho úplně zkroutily nehty, podívej!“ ukazuje pravý prsteníček, na kterém mu chybí poslední článek prstu už skoro dvacet let, protože mu ho omylem ukousl náš pes, když se pral s jiným a taky naším psem.


Nezasměju se, nekomentuji jeho humor, jen předvedu jeden ze svých pohledů. Tentokrát jde o pohrdavé číslo sedmadvacet. Stále stejné vtipy mě po čtyřiceti letech už dávno nerozesmějí.


4. díl vyjde ve čtvrtek 5. ledna ve 13:00

15 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page