top of page
  • Bára Walterová Benešová

Balady moderních neandrtálců: 4. díl NEVINNÉ LŽI

Doktor Plzák nás celý život nabádá k jasným činům: zapírat, zapírat a zapírat! A já jsem děvče poslušné, proto se tím stoprocentně řídím. Já manželovi nelžu, jen vždy neříkám úplně všechno. Ale na svou obhajobu se tím snažím zachovat pohodu v domácnosti a rodinný klid. To je přece hlavním úkolem neandrtálské manželky, držet rodinu pohromadě a udžovat lovce v poklidné náladě, aby se mohl soustředit na lov. V tomto případě na práci a přinesl do jeskyně dostatečně velký úlovek, tudíž výplatu. Nejsem lhářka, jsem dokonalá manželka, která dokáže perfektně roztřídit informace na ty důležité, které je zapotřebí, aby Pán jeskyně získal a potom ty nepodstatné, které není zapotřebí, aby si jimi zahlcoval tu svoji jednostranně zaměřenou hlavinku.

Obvykle dostává informace o stavu lednice a přesné složení denního menu. Jak se daří dětem ve škole, musí slyšet vždycky, protože to mu trochu pozvedne náladu a perfektně ho vždy naladí, když vyprávíme, kolik práce jsme doma za celý den, co on lovil výplatu, udělali. Proč mu říkat to, na co jsme se úmyslně vykašlali, protože se nám do toho už prostě nechtělo?


„Jste šikovní, ale bylo by ještě zapotřebí vyčistit v domečku ty sudy, abychom tam mohli nasypat to krmení pro králíky,“ říká bez jakéhokoliv náznaku vzteku, takže moje taktika zabírá.


„Jo, já vím, taky jsme si to s dětmi říkaly, ale už jsme to dneska nestihly, fakt toho bylo moc, ale určitě to uděláme,“ slibuji a jaksi se opomenu zmínit o tom, že jsme minimálně tři hodiny pařily v obýváku virtuální realitu. Pracovaly jsme? Pracovaly! Udělaly jsme více než polovinu potřebných úkolů? Udělaly! Nemůžeme pořád jen dřít, musíme si taky někdy odpočinout. Je to tak?


Nová garderóba

Zbytečné je i zatěžovat loveckou hlavinku takovými věcmi jako jsou nové boty, kabelky nebo šaty. Stejně si poloviny novotin ani nevšimne a nijak to nekomentuje. A když si náhodou všimne, je zapotřebí okamžitě zklidnit rozčeřené vody.

„Ty máš nové šaty?“ pozorně si mě prohlíží. Možná, že kdyby začal slovy: Sluší ti to, naše debata by se odvíjela úplně jiným směrem. Nezačal, proto já okamžitě přecházím do protiútoku. Šaty zase tak nové nejsou, objednala jsem si je už minulý týden přes internet.


„Já to říkám pořád, že ty mě vůbec neposloucháš, když ti něco říkám. Už před měsícem jsem ti říkala, že si mamka objednala šaty a že jsou jí velké,“ a vlastně nelžu, protože mamka si vážně objednala nové šaty a opravdu jí byly velké. Jenže šaty zase zabalila a poslala je zpátky, aby jí z obchodu vrátili peníze.


„No, tak promiň, víš, že si tyhle věci nepamatuji,“ omlouvá se a já opět vítězím. Doma bude klid a všichni budeme spokojení.


Asi to máme my ženské v povaze. Máme potřebu ochraňovat rodinný klan před jakýmkoli nebezpečím zvenku. Všechno musíme dobře tajit a schovávat, co kdyby nám někdo chtěl ukořistit náš majetek? Takhle to my na Venuši prostě děláme.


Jak propašovat novou kabelku domů?

Kamarádka mi vypráví podobnou příhodu o kabelkách. V chodbě na věšáku jí visí pět různých druhů kabelek, všechny možné barvy a všechny možné velikosti. Je to logické, ne ke každému oblečení se hodí stejné příruční zavazadlo. To snad musí každý pochopit.


„Prosím tě, proč máš těch kabelek tolik?“ ptá se jí její muž, když si v předsíni nemá kam pověsit bundu. A to ještě neví, že v úložném prostoru v ložnici jich má minimálně dalších dvacet. Její jeskynní muž ovšem samozřejmě nerozumí, protože sám nosí mobil v zadní kapse montérek a peněženku strká do náprsní kapsy. Víc s sebou přece mít nepotřebuje.


Jenže jí zrovna chyběla taková pěkná červená, aby se jí hodila k novým šatům a botám, které jí sám manžel před nedávnem koupil. Tomu rozumím, zelená nebo žlutá se přece k takovému outfitu opravdu nehodí. Objednala si ji přes internet a balíček nebo spíš balík vyzvedla na poště. Kabelku vybalila z obalu ještě v autě, utrhala všechny podezřelé cedulky, papíry nastrkala sousedovi do popelnice, stejně není doma a ničeho si nevšimne. A pak přeskládala všechny potřebné věci ze staré černé kabelky do nové červené. Černou ukryla do kufru auta, potom si ji někdy uklidí zase do šatny. Tu novou červenou přehodila přes rameno a nakráčela na terasu u domu, kde zrovna její hlava rodiny rokovala s hlavou tlupy ze sousední jeskyně.


„Ahoj miláčku,“ pozdravil ji Pán jeskyně, políbil na tvář, přitom ani netušil, že se prsty dotknul nového zboží za několik tisíc a zase se klidně vrátil ke svému spolulovci, aby probrali nejlepší taktiku na příští výpravu.


Neměl ani tušení, co právě propašovala do rodinného hnízda. Pod svícnem je prostě největší tma.


Pud sebezáchovy: Hlavně přežít!

Tohle všechno jsou vážně lži dosti nevinné a více méně vynucené okolnostmi. Potom ovšem existují ty závažnější, kterých jsme nuceny se dopouštět, abychom přežily. Přece každý živý tvor má v sobě zakódovánu nutkavou touhu po životě. Navíc jsem matka a nikdy bych se úmyslně nevystavila nebezpečí, které by mě ohrožovalo na životě. Kdyby některé věci věděl, asi by mě doopravdy zabil.


Stalo se to přesně před třemi lety na třetí adventní neděli. Poslední mohykán zrovna zaváděl do chodu novou firmu s kamionovou dopravou se svým kamarádem Romanem. Já jsem v práci zrovna vyfasovala nový notebook, tudíž jsem ten náš soukromý, i když ani ne rok starý, mohla věnovat jemu, aby se na něm učil tvořit excelovské tabulky, fakturovat a psát e-maily. No, neříkala jsem to, jsem dokonalá manželka, udělám všechno, co mu na očích vidím.


„Mámo, prosím tě, vystavila bys tu poslední fakturu? Já už zase nevím, jak na to,“ žádá Pán tvorstva o pomoc podřadné stvoření z Venuše.

„Já to pak udělám,“ slibuji, protože co bych pro něj neudělala, když se o nás tak hezky stará. „Jenom si připravím to maso do trouby.“


Souhlasí a uvelebí se na jelení kožešině před pohyblivými jeskynními malbami, aby si mohl po dlouhém dni zaslouženě odpočinout. Jako obvykle to trvá sotva pár minut a už od naší jeskyně odhání nezvané návštěvníky a divokou zvěř tak urputně, že musím dát televizi o několik stupňů hlasitěji, abych ji vůbec slyšela. Je to tedy pohled. Vyšťavený válečník, chrápající na gauči, kterému se na obličeji odráží jen světlo tří svíček adventního věnce hořícího na konferenčním stolku.


Maso je na zítřejší svíčkovou připravené v troubě a já usedám ke stroji, abych vystavila fakturu přesně tak, jak jsem slíbila. Otočím si notebook svým směrem, vyplním fakturační adresu, částku, za co fakturujem a zrovna, když chci vytvořit soubor s příponou PDF, všimnu si, že v pravém horním rohu monitoru se rozlézá prapodivné černé kolečko. Nejdřív mě napadá, že kolabuje program, ve kterém vystavujeme faktury. Potom pomýšlím na kolabs celého systému notebooku, ale protože písmenka a ikonky stále zůstávají na svých místech, napadne mě použít prsty. Chytím celou obrazovku jako list papíru a přesně v ten okamžik vyjeknu, protože mi něco pěkně horkého spálilo prsty na zadní straně přenosného počítače. Zaklapnu laptop a teprve vidím tu spoušť. Propálila jsem mu notebook skrz na skrz. Tak za tohle mě stoprocentně zabije. Má ten počítač sotva týden. Dovedu si představit, jak dlouho asi vydrží řvát, než se zase uklidní. Podívám se na tvrdě spícího válečníka a začnu urychleně jednat. Takovou věc na sobě rozhodně nenechám. A stejně je to jeho vina, kdyby se sám konečně naučil dělat ty faktury, nic podobného by se nestalo. Otočím notebook zpátky do původní polohy směrem k ležícímu Mohykánovi. Zfouknu svíčky na adventním věnci, abych měla důkaz, že jsem se snažila drahý přístroj zachránit a ještě jej natočím ohořelými svíčkami přesně na propálenou skvrnu. Nesmím podcenit žádný detail, jakmile přijde na vyšetřování, důkazy musí hovořit jasně. Ještě malinko pootočím svícen a potom notebook zaklapnu. Teď je to perfektní.


Nechám ho odpočívat skoro do půlnoci, než si jdu sama lehnout a teprve potom s nejmilejším úsměvem jakého jsem schopná, ho budím, aby si šel lehnout do ložnice. Pro jistotu předtím zhasnu, na hádky bude dost času zítra ráno. Ale vlastně ne, já zhasínám v obýváku proto, abych ho příliš neoslnila, když je tak rozespalý. Pořád říkám, že jsem ta dokonalá manželka.


Ráno se potkáme až těsně před snídaní. Lovec totiž usnul zase včera po večerníčku, tudíž vstával ráno se slepicemi. To já se raději vyspím a vůbec se k tomu nenechám přemlouvat.

„Viděl si, cos provedl s tím notebookem?“ ptám se hned při ranní modlitbě, když mu servíruji kávu. Železo se musí kout, dokud je žhavé. Nesmím vzbudit sebemenší podezření a taky se říká, že pod svícnem je největší tma. Mám to prostě perfektně promyšlené.

„No, viděl, to jsem ale debil,“ přiznává.

„Málem jsme vyhořeli,“ to jsem tedy v původním scénáři neměla připravené. Tohle byla čistá improvizace.

„Já vím, promiň, to jsem fakt podělal,“ přiznává se skleslou hlavou, že by mi ho možná i bylo líto.

„To tak udělat já. To by byl oheň na střeše, jak dlouho bych to asi poslouchala,“ přidávám do příběhu ještě trochu dramatičnosti.

Na tohle už neodpoví. Dokonale jsem se tím vymanila ze sebemenšího podezření. Nemá šanci přijít na to, kdo je viníkem. Ještě, že není Hercules Poirot.

„Jak to bylo s tím notebookem a tou svíčkou?“ zeptá se ovšem náš synek, když tatínek zase zmizí venku u slepic.

„Proč?“ nechápu, na co se ptá. On přece nemohl prokouknout mou naprosto dokonalou lež.

„Viděl jsem tě,“ založí si ruce na prsou a čeká na vysvětlení.

„Chceš mě vydírat?“ vyhrožují vařečkou zamatlanou od svíčkové, která ještě zdaleka není dodělaná a klidně se může stát, že můj nejdražší syn ji na talíř vůbec nedostane.

„No, možná se mi to jednou bude hodit,“ přiznává s potutelným úsměvem Splašený kojot, kterého možná přejmenuji na Smrdutého.

„Tak zkus a možná by otce zajímalo, proč máme na té úplně nové stěně pod tím bílým nátěrem ten prapodivný flek, který se tam objevil sám od sebe,“ na výhružky umím zásadně odpovídat podobnými výhružkami.


„Dobře, vzdávám se, budu mlčet,“ zvedá se syn ze židle a couvá do svého pokoje.

„Na mě si chlapečku nepřijdeš, mám o víc jak dvacet let delší zkušenost s vyhrožováním,“ pokřikuji.

„Jenže mě si vychovala ty, takže se dá předpokládat, že k tomu mám vrozený talent,“ oponuje.

„Miláčku můj,“ uchechtnu se. „Zapomínáš ale, kdo vychoval mě.“


„A jo vlastně, babička, tak to už je mi všechno jasné,“ políbí mě na tvář, i když se u toho musí trochu sklonit a potom se vrací zpátky do své části jeskyně o rozloze mamutí kožené předložky.


5. díl vyjde ve čtvrtek 12. ledna ve 13:00


6 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page