• Bára Walterová Benešová

Balady moderních neandrtálců: "Jsi moje žena, tak si mě snad najdeš!"

Právě odbilo půl hodiny po poledni a já vybíhám z vrat radnice jako Abeke Bikila do cílové rovinky maratonu, když ještě běhal bosý. Těším se na víkend. Konečně totiž začalo opravdu léto, i když je už začátek června. V sobotu má sice ještě pršet, ale to mě nemůže rozhodit.

„Co chystáte na víkend?“ ptala se mě kolegyně Malá kuna při posledním zastaveníčku tohoto týdne v kalumetovém spolku, kde poctivě kouříme indiánskou dýmku míru.



„Jako v plánu nemáme nic, ale vzhledem k tomu, že jsou všechny tři děti na víkend pryč a my budeme doma sami s Posledním mohykánem, určitě se něco vyvrbí,“ povzdechla jsem si, protože znám svého Pána jeskyně zhruba stejně jako všechny svoje pihy na těle a že jich není málo.

„Tak třeba byste mohli mít romantický víkend,“ rozesměje se Kuna. Ani ona to nemyslela vážně.

„No jistě, to je přesně Mohykánův styl, romantický manželský víkend v montérkách,“ tahle holka mě prostě baví. Je docela vtipná.

„Třeba tě překvapí,“ vidím dobře, že se mi posmívá. „Budeš se divit.“

„Si zase četla nějakou červenou knihovnu, ne?“ ťukám si na čelo.


V tomhle domě umřel jen bojler

A tak se řítím domů s téměř uvařeným mozkem, protože červený drak nenabízí takový komfort jako je klimatizace a obyčejný větrák otočený na modré tečky je úplně zbytečný. Naštěstí nemám ani možnost sledovat venkovní teplotu, protože by mi bylo určitě ještě tepleji. Červený drak totiž umí ukazovat jen stav nádrže, rychlost jízdy a čas, a i ten s pětihodinovým zpožděním. Doma na zahradě shodím přebytečné oblečení a hlavě boty. Obouvat se hodlám znovu až v pondělí ráno, až si zase budu hrát na úřednici. Zaplaví mě naprosto osvobozující pocit, protože na šířku mých žabích nohou ještě nevymysleli takové boty, aby mi sedly a netlačily mě. Chodím bosa všude, doma, na zahradě a dokonce i do ohrady mezi zvířata se vydávám bosky. A vůbec mi nevadí slepičince, ani kozí bobky. Prostě to pak otřu do trávy jako Růžičková ve filmu Slunce, seno, jahody.


Hodlám si užít svobodné odpoledne, protože Poslední mohykán je pracovně někde se železným ořem velikosti kamionu. Svoboda trvá ovšem sotva hodinku, protože ve chvíli, kdy dávám špinavé prádlo do pračky, zjistím, že je úplně mokré. Nejprve obviním děti, že hází do koše mokré svršky, pak zaútočím na Sedícího mývala, protože ta je expertem na takové pohromy vzhledem ke svému neustálému vyrábění a nejrůznějším pokusům. Jenže nikdo samozřejmě nic neví. Až teprve po delší chvíli si všimnu, že voda odkapává do prádelního koše přímo z bojleru. Mláďata jsou v tom tedy nevinně. Poslední mohykán ovšem není doma, aby jako správný náčelník a Pán jeskyně zakročil, proto volám na poradu radu starších. Šedý vlk svým znaleckým okem uznává, že bojler po osmi letech tvrdé práce má nárok na odchod do důchodu. Verdikt zní jasně, potřebujeme nový bojler.


Policie přijela vyšetřovat smrt

V tom se u rady starších ve spodní části jeskyně rozezní velmi nepříjemný zvuk zvonku. Je to taková vymoženost, kterou jsme si my ještě nepořídili. Respektive pořídili, už před dvěma lety, ale ještě jsme ho nezvládli namontovat. Kdyby chtěla návštěva u nás zazvonit, musela by vyběhnout do předsíně do prvního šuplíku nad botníkem.


Otevírání se ujímá Suchá vrba a já jako druhý nejzvědavější neandrtálec v téhle domácnosti, protože první je Sedící mýval, běžím hned v jejím závěsu. Před domem stojí policejní auto a z něj vystupují dva orgáni. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Mám pocit, že přestávám i dýchat. Viděla jsem už spoustu kriminálních seriálů, abych věděla, co jejich výraz znamená. Co se mohlo stát? Poslední mohykán měl nehodu v kamionu? Splašený kojot už je od rána pryč a ještě se mi neozval. Nemám ponětí, zda je moje dítě v pořádku. Holky jsou naštěstí ještě doma, kvůli nim tady nebudou.


„… umřel,“ slyším poslední slovo vyřčené věty jednoho z policistů. Mamka evidentně nemá stejné myšlenky jako já a to jsem přesvědčená, že má ty detektivky zmáknuté daleko víc.

„Nám tady umřel akorát bojler,“ slyším matčin překvapený hlas. Proč by někdo k mrtvému ohřívači vody volal policii?

„Volali jste nás,“ říká přísně druhý z policistů, který vypadá pořádně naštvaně. Pracovat v tomhle vedru je vážně hřích.


Ve chvíli, kdy vbíhám na scénu tohohle dramatu, se z druhé strany vyřítí sousedka s mobilem v ruce. Tuhle paní vidím poprvé v životě a to už tu bydlí minimálně stejně dlouho jako my. Na to, že žijeme na vesnici, se cítím zostuzena, že neznám vlastní sousedy.

„Já jsem vás volala,“ přizná sousedka. „Mluvila jsem o sousedech, ale myslela jsem tenhle barák,“ ukazuje na dům vedle své vlastní zahrady. Policejní auto se tedy začne přesouvat o dalších pět metrů dál a moje maminka Suchá vrba mizí znovu v našem pueblu. Mně zvědavost nedá, abych se sousedů nevyptala na podrobnosti. Musím přece vědět, co se tady stalo. Bez toho by ani Kelišová nemohla usnout.


Seš nenápadná, jak třímetrový hovno

V protějším domě na naší krásné vesnické polní cestě spolu bydleli dva předdůchodoví chlapi. Oba bez práce, bez majetku, bez ústředního topení a dost často i bez elektřiny. Když se každý podzim od nich od rána do večera ozývaly údery sekerou do dřevěných špalků, náčelník Šedý vlk prohlašoval: „Bude tuhá zima, indiáni štípou dříví!“


A v pátek odpoledne se jeden z nich vrátil domů z nějakého krátkodobého zaměstnání a našel toho druhého naprosto tuhého. Za policejní hlídkou následovali technici s velkým autem, potom vyšetřovatelé a nakonec koroner. Všechno jsem pozorovala z horního patra z okna tátova ateliéru. Stáli jsme vedle sebe se Sedícím mývalem s dalekohledy na očích, aby nám neunikl žádný podstatný detail, a já jsem celou situaci na sousedním dvorku dabovala jako nový film od studia Pixar.


„To tady budete vyhlížet celé odpoledne?“ ptal se nás Šedý vlk, když jsme mu už desítky minut překážely u pracovního stolu.


Když jsem viděla koronera, který dorazil v novém Chevroletu, jak stříká na kartičku pojišťovny a na občanský průkaz hektolitry dezinfekce, celou podívanou jsem ukončila. Šla jsem raději poslouchat do dřevníku. Děsně mě totiž zajímalo, jak takové vyšetřování probíhá a jestli tady na místě vůbec něco vyšetří. Zalezla jsem k plotu tak, abych dobře slyšela, ale zároveň abych nebyla od sousedů a z cesty vidět.


„Seš nenápadná, jak třímetrový hovno,“ volala na mě pobaveně Suchá vrba, která si poznámku neodpustila pronést velmi hlasitě, že jí museli slyšet i na návsi.


A stejně jsem se nakonec nic podstatného nedozvěděla, dokud nezazvonil z obecního rozhlasu umíráček a nesdělil nám, že zemřelému bylo teprve devětapadesát. To tedy musím přiznat, že vypadal daleko starší.


Kdybych mlčela, nestalo by se to

Chvíli po tom, co odjeli pohřebáci, což bylo asi čtyři hodiny po nálezu mrtvého těla, se poslední přeživší ze starého domu vydal na kole do hospody. Bylo jasné, že chlapi zaplatí panáky, když jim bude celou příhodu vyprávět. Divadlo skončilo a domů se vrátil i Poslední mohykán. Zkontroloval mrtvolu u nás v koupelně a zhodnotil celou situaci velmi překvapivě: „Budeme muset koupit nový bojler!“ To jsem vážně nečekala.


V sobotu se začalo s montérkovou přehlídkou samozřejmě hned od časných ranních hodin. Doma zbyl jen Sedící mýval, který hned po obědě odjížděl na narozeninovou párty ke kamarádce, kde přespí. Pán jeskyně rozhodl, že je potřeba konečně upravit naše lázně, protože teploměr se konečně vyšplhal na třicet stupňů. Jenže náš bazén potřebuje vyměnit vnitřní plachtu. Bazén máme zapuštěný a kolem něj jsou nasypané kamínky, protože se to mě a mojí mamince samozřejmě zdálo jako pěkné řešení a vypadalo to hezky. Následky jsme si tenkrát samozřejmě ani jedna nepřipouštěly, protože zásadně žijeme přítomným okamžikem a do budoucna se na takové věci nemyslí.


„Já se obávám, že až sundáme tu plachtu, že se nám celý bazén zřítí dovnitř,“ říkám, když pozoruji, jak se plech kolem dokola začíná podezřele vlnit.


„To se samozřejmě stát může, ale nemáme jinou možnost, než tu plachtu sundat,“ říká mi a zatím neprojevuje žádné známky zvýšeného krevního tlaku, či případně přidání na hlasových decibelech. Jenže jakmile plachtu sundáme, stane se to, co jsem předpokládala. Plech se vlní čím dál víc a kamení se sype do jámy, kam ale za běžné situace patří čistá a průzračná voda. Nálada v našem manželství se otočí o tři sta šedesát stupňů. Viník této situace je ovšem nalezen okamžitě.


„Kdybys chvíli mlčela a nesýčkovala pořád takhle předem,“ vynadá mi Poslední mohykán. Skoro to vypadá, jako že se mi samy kameny mstí za moje nevhodné řeči.

A tak mlčím a jen se snažím udržet stěny bazénu v takovém stavu, aby šla konstrukce po rozebrání ještě znovu sestavit dohromady. A protože s ženskou s takovými řečmi se nedá pracovat, zavolá si na pomoc raději dva kumpány z jiného kmene, aby mu se záchranou bazénu pomohli. Všichni tři se vrhají do zhruba metr hluboké jámy střemhlav a zcela ochotně se brodí v bahně a napadaném kamení. Já stojím na okraji a zcela zúčastněně je pozoruji.


„Mám tam vlézt za vámi a pomoc vám?“ ptám se hlasitě, protože projevit nějakou spoluúčast je prostě základem slušného chování.

„Ne, zbytečně bys byla špinavá,“ říká jeden z indiánů z kmene za kopcem.

„Není potřeba,“ přidává se ten druhý a přitom odhodí své dlouhé černé vlasy zabahněnou rukou za ucho. Zřejmě někde ztratil svou čelenku s havraními pery.


Neschopná manželka

Nejsem potřeba, tudíž pochopím, že jsem dostala volnost a mohu si jít uklízet pergolu, kterou jsem chtěla dělat už včera, ale vzhledem k probíhajícímu novému kriminálnímu seriálu ve vedlejším domě prostě nebyl čas. Navíc je zapotřebí uklidit posbíraná vejce, aby se nám na tom sluníčku ještě nevylíhla kuřata. Naskládám sotva dvacet vajec do prvního plata a už se na mou hlavu snáší nepěkná litanie hanlivých slov: „Sakra, matko, kde zase seš?“ křičí z vykopané a zřícené jámy Poslední mohykán. „Kdykoliv tě potřebuju, tak tady nejsi!“

Jenže on mě potřebuje mít za zadkem pořád, to bych se od něj vůbec nemohla hnout ani na minutku. Snad jen na ten záchod je schopný si dojít bez doprovodu.


„Vždyť jste řekli, že mě nepotřebujete,“ bráním se, ale přitom utíkám k bývalému a možná i budoucímu bazénu, co mi síly stačí.

„Já nebudu pořád vylézat, abych si podal kladivo,“ křičí na mě. Samozřejmě, že od podávání nářadí jsem tady většinou já. Podám Pánovi jeskyně tedy kladivo, kterého se domáhá a dalších dvacet minut strávím postáváním a nahlížením do jámy. Můžu jen fandit třem párům mužských rukou, jak se jim daří nebo spíš nedaří smontovat zpět plechovou konstrukci. Spěchají, protože mají na večer domluven nějaký pánský mejdan někde za řekou. Dívám se na hodiny a už se docela těším, až konečně vypadnou. Já mám připraven vlastní program. Dnešní večer strávím se svou matinkou Suchou vrbou a nebudou nás konečně rušit žádná nepovedená mláďata.


Bazén stojí v naprosto rekordním čase a ven z jámy se hrabou tři zablácení vodníci. Vypadají jak indiáni, co se vracejí z válečné stezky. Poslední mohykán si mě během smývání potu a krve nepřátel posílá pro nové pončo z bizoní kůže a čisté mokasíny. Nahoru a dolů po schodech běžím pětkrát, protože se mi nedaří trefit se do vkusu Pána tvorstva. Jedny kraťasy jsou moc nóbl, druhé jsou naopak staré a nevkusné a třetí dostatečně nevětrají, protože na sobě zrovna nemá spodní prádlo.



Poklad a vězeňská železná koule

Naštěstí mám po tom všem pět hodin klidu s maminkou při zábavnějších povinnostech a telefon mi zazvoní až v půl jedenácté, kdy mi náčelník oznamuje, že už si ho můžu odvézt domů. Počítala jsem s tím, že si pro něj pojedu, ale získat informaci, kde se můj Pán jeskyně nachází je poměrně složité.


„Jsi moje žena, tak si mě najdi,“ vykřikuje a naštěstí ještě docela dobře artikuluje. Ještě to nebude tak děsivé. Po příjezdu do vesnice, kde mi aplikace v mobilu ukazuje, že se můj Pán tvorstva nachází, potřebuji navigovat ústně. Mohykán předává sluchátko pánovi, který celou tuhle pánskou jízdu zorganizoval. Naviguje sice poměrně zřetelně, to se mu musí uznat, bohužel si jen plete pravou a levou ruku, tudíž třikrát vyjedu za hranice obce, aniž bych narazila na sídlo s jejich kumpány. Vesnici s 375 obyvateli znám už dokonale, když se mi povede najít chatičku na samotě, kde se vyvaluje můj chlap na dřevěné lavici mezi metrákovými chlapy. Trochu to působilo dojmem, že si tam s sebou vzali na párty svého malého synka, i když Poslední mohykán věkem patřil spíš mezi ty starší. Ale jediný jako několikaletý čtyřicátník ještě nebyl dědečkem.


Domů jsem ho pak odvezla za neustálého opakování otázky, zda ho mám ještě vůbec ráda a abych s ním hlavně jela opatrně, když si vezu v autě i svůj největší životní poklad. Do pokladu má ovšem zhruba stejně daleko jako vězeňská železná koule na noze. Tu bych měla taky jen proto, aby mě neodfoukl silný vítr.



A už jste četli mou novou knihu Od mamuta k modelce? A jak se vám líbila? Dejte mi vědět na e-mail benwalterova@gmail.com nebo napište třeba na Facebooku.

85 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše