Balady moderních neandrtálců: Před každou dovolenou vykopáváme válečnou sekeru

Proč se před každou dovolenou v naší jeskyni spustí hádka, že to vypadá na konec harmonického soužití neandrtálské tlupy? Pravidelně v létě i v zimě vykopáváme válečnou sekeru, ovšem ne proto, abychom bránili svá nová loviště, ale abychom se pozabíjeli navzájem. Tentokrát začala občanská válka už pět dní před odjezdem, i když jsme v té době vlastně ještě vůbec nevěděli, kdy odjedeme, na jak dlouho, ani kam pojedeme.

„Tak kdy a kam pojedeme s karavanem?“ ptá se nevrlá nejstarší indiánská dcera. Potřebovala by to vědět, když si na prázdniny ve svých osmnácti letech domluvila brigádu, aby přispěla do rodné jeskyně novými bizoními kožešinami.

„Já nevím, tatínek se ještě pořád nevyjádřil,“ házím zodpovědnost na náčelníka Posledního mohykána, který má zrovna plné ruce práce, aby ukočíroval dostavník v podobě našeho santaféčka.

„Já nevím, kdy chcete jet?“ odpovídá zcela ponořen do výjevu obrazu okolní krajiny. Zřejmě, aby neminul odbočku k našemu pueblu.

Ujímám se rozhodného slova a říkám, že mám sice příští týden dovolenou, ale mám ještě doma spoustu práce a hodilo by se mi vyjet tak na dva až tři dny. Nikdo mi na to neodpoví, nikdo se nevyjadřuje. Mlčení znamená souhlas. Proto večer pokračuji v debatě a navrhuji, že bychom mohli vyjet od pondělí do středy. To mi připadá ideální, abych po návratu stihla své povinnosti a zároveň před odjezdem zvládla vše přichystat. A právě zazvonil krumpáč o rozpraskanou zem na zahradě a někdo vykopal obávanou válečnou sekeru. Nad naším domem se zatáhla obloha a uvnitř začaly šlehat blesky a hrozivé krupobití.

„Jenom do středy? Na tři dny v roce jsme nemuseli kupovat karavan, já myslel, že pojedeme aspoň na čtyři,“ náčelníkův hněv se snáší na naše hlavy. Naštěstí v tom nejsem sama a bouře burácí i nad hlavami tří malých indiánů. Splašený kojot pokládá na stůl argument, že mají ve středu večer trénink a rádi by na něj šli, vzhledem k tomu, že díky poslednímu roku v pandemickém světě toho moc nenacvičili. Otec se ovšem v tu samou chvíli mění v děsivou příšeru z hlubin a spustí se automatický generátor výčitek: celý rok se podřizuje vám, kvůli tréninkům (poslední rok těch tréninků bylo zhruba pět a půl), když jsem přinesl čtyři meruňky, pro každého jednu, tys snědl dvě (na stromě na naší zahradě je dalších pět tun meruněk, které ani nestihneme sníst), a sežrali jste salám, který jsem si chtěl taky dát (půl hodiny před tím dostali vynadáno ode mě, že ten salám nežerou a že se brzy zkazí). Následují výčitky, že ten karavan prodá, protože na tři dny to nemá cenu. Rozumím jeho myšlenkovým pochodům tak, že na čtyři dny už by to samozřejmě smysl dávalo.

Nejstarší indiánské mládě, které už prošlo iniciačním rituálem a může samo za sebe podepisovat čestná prohlášení, má tak právo do kmenové rady promluvit. Posílá do placu další argument, že jsme se na jeho názor ptali a nebyl nám sdělen, tudíž jsme si dovolili vyslovit vlastní návrh. Potřebuje znát verdikt, aby se mohla podle něj zařídit vzhledem ke své již domluvené brigádě, kde pochopitelně nebudou čekat, až se velký náčelník rozmyslí, kdy chce vyrazit na rodinnou dovolenou. Dostáváme obvyklou odpověď, na kterou jsem si měla předtím vsadit celou výplatu a to, že se nikam nejede, protože se s námi odmítá dohadovat. Od kmenového táboráku odchází se slovy, že jde prodat karavan a já místo, abych mlčela a nepřilévala olej do ohně, poznamenám, že k tomu prodeji může klidně přidat i ten skleník, který si odhlasovali na domácím zastupitelstvu a stále se v něm nepěstuje nic, kromě toho, že tam kozy chodí nocovat.

Zbytek večera nemluvíme. Já jsem uražená dole v pergole a Poslední mohykán je uražený nahoře v pracovně. A schválně mu nepůjdu pomoc s papírováním, jsem přece uražená. Naliju si sklenku vína a přísahám sama sobě, že s ním minimálně tři dny nepromluvím. Abych to dodržela, rozhodnu se jít spát raději dřív. Co kdybych vyměkla ještě ten večer. Zalezu si do postele a pečlivě zavřu dveře do ložnice, aniž bych vůbec náčelníkovi, který musí vědět vše, oznámila, že odcházím na kutě. Lapač snů nad postelí pro jistotu uklidím pro dnešek do skříně, abych ho ve spánku vzteky nezapálila. Dnešní sny budou asi pěkně hořlavé.

Než stačím doopravdy usnout, prořítí se kolem ložnice sloní chůzí minimálně pětkrát. Když otevírá vchodové dveře, zavrzají, a když je za sebou zavírá, pro jistotu ani nepoužije kliku. Matně vzpomínám, jak předevčírem hulákal na mláďata, že ty dveře mají kliku a že pokud s nimi budou takhle práskat, dlouho nám nevydrží. Pak si vzpomenu na dny, kdy chodí spát přes den po noční a vyčítá nám, že se pohybujeme po chodbě příliš hlučně a naše dýchání je jako funění rozběsněného býka, když zrovna on - Pán tvorstva touží po klidu a spánku. Kdybych to teď řekla nahlas, myslím, že tři dny nemluvení by byly ještě hodně málo. Stejně to řeknu, protože to nevydržím, ale zároveň doufám, že mě neslyšel.

Za celé dopoledne si ani jednou nezavoláme. Tentokrát nedostanu podstatné informace, jako, že Franta je úplně blbej, protože složil o dvě palety víc a Jarda jel klidně po dálnici, i když mu to zakázal. Domů se vracím už po poledni, protože jsem těžce zraněna. Bojové rána od zubaře, kdy mi vytrhli zub, se sice za pár dní zahojí, ale zrovna dnes se cítím, jak kdyby mě skalpovali u mučednického kůlu. Tudíž nemluvím a zrovna se to hodí. Vypadám totiž stále naštvaná.

Jsem měkká! Nevydržím ani tři dny. Stačilo, aby se ke mně nachomýtl, objal mě a zašeptal promiň. Nevydržela jsem a roztála jsem jako máslo. Ani ty tři dny mi nedopřál. Zase mi to zkazil.

Nicméně na dovolenou jsme stále ještě neodjeli a ani nevím, zda pojedeme, kdy pojedeme, kam pojedeme, natož snad na jak dlouho…