• Bára Walterová Benešová

Balady moderních neandrtálců: Víte, že na očkování proti Covidu musí mít nezletilí očkovací průkaz?

Na to, jak tvrdě v soukromí bojuji proti všem vládním usnesením, které prý mají zabránit šíření covidu, jsem se rozhodla nechat naočkovat celou rodinu. Celé očkování je tak nedobrovolně dobrovolné. Nenechte se naočkovat a nebudete moci cestovat, nebudete moci do hospody, na koncerty a děti budou vysedávat v zadních lavicích, jako za trest. Covid pas je takový novodobý devizový příslib, abyste mohli vycestovat do zahraničí. Ano, jsem srab, podlehla jsem. Já mám za sebou první dávku. Poslední mohykán už byl boden dvakrát, rada starších už je taky kompletně načipována a teď jsou na řadě mladí indiáni. Zatímco Slepýš stále čeká na svůj osobní PIN 2, Splašený kojot se chystal na první dávku v pátek do Slaného, protože je to nejbližší místo, kde očkují nezletilé.

Když jsem Kojota zaregistrovala na očkování, přišly jasné instrukce. Termín 13:15 a adresa Nemocnice Slaný, Politických vězňů 576. Nastavila jsem si cíl do aplikace a po cestě jsem si libovala, jak nám to pěkně jde, protože už je do Slaného nová rychlostní silnice hotová a nemusíme projíždět vesničkami. Malá dálnice nás vyplivne téměř u nemocnice, jsme tu cobydup. Vjezd do areálu zdravotnického zařízení je poněkud komplikovanější, protože se tam upravují všechny cesty, ale dokážeme si poradit a nakonec se nám podaří i zaparkovat. Kojot se pochopitelně nezapomene šklebit, že jsme tu zase zbytečně brzy a že jsme si někde měli objednat nocleh. Zase přehání, do času rezervace zbývá pětadvacet minut.


Japonští turisté v nemocnici

Procházíme po nemocnici s mobilem v ruce, jak japonští turisté, protože potřebujeme navigaci. Neznám to tady a nevím, kam máme jít. Až nás zastaví nějaký mladičký zřízenec, který vyběhl o pauze vykouřit jednu iQosku, aby se zeptal, co hledáme. Bohužel pro nás se v nemocnici samozřejmě vůbec neočkuje. Musíme do místního kulturáku, který je vzdálen asi osm minut svižné chůze. Ještě že jsme tady o chvíli dřív. Samozřejmě mě nenapadne přejet tam autem, protože pěšky to bude určitě rychlejší.


„Pěkný celodeňák,“ rýpne se Splašený Kojot, když se brodíme rozpálenými ulicemi města.

Přicházíme konečně k očkovacímu centru, před kterým se hromadí davy lidí a rozhodně dodržují ty nařízené dvoumetrové rozestupy a jsou zahaleni v respirátorech třídy FFP2. Hlídač vyvolává časy, na které jsme byli objednáni. Když vyvolá 13:10, ještě čekáme, ale když přijde na řadu 13:20, začínám být nervózní. A kde je našich 13:15? Dostaneme se dovnitř a u stolečku nám administrativní pracovnice, to poznám podle funkce napsané na cedulce, i když je oblečená ve zdravotnickém hábitu, oznámí, že děti sice očkují, ale musíme ještě chvíli počkat. „A máte s sebou očkovací průkaz?“ ptá se.


No, jasně, že nemáme. Copak nám to někdo sdělil? Snažím se hájit, že v rezervaci nám přišla nejen špatná adresa, ale ještě ke všemu nám o očkovacím průkazu nikdo nic neříkal. Nejsme v tom sami. Další rodiče s nezletilými dětmi přijeli také bez tohoto důležitého průkazu.

„Klidně si pro něj zajděte a vraťte se později, vezmeme vás, ale bez očkováku vás nenaočkují,“ vysvětlovala administrativní pracovnice. Jo, jasně, máme to domů třicet kilometrů, to je skoro za rohem. Snažím se ještě hádat, že nikde nebylo psáno, že bychom měli tento průkaz mít.


„Je to napsané na stránkách ministerstva zdravotnictví,“ usmívá se stále milá administrativní pracovnice. Víte kolik informací je na stránkách ministerstva? Já si myslím, že čtu docela dost, ale prokousat se tím vším je nemyslitelné i pro mou kamarádku šílenou Knihomolku.


„Mami, nech jí. Ona za to nemůže,“ krotí mě můj nezletilý synek, který už mě přerost o více než deset centimetrů. Ten náš Kojot měl pravdu, že je to dnes celodenní výlet. S nepořízenou se vracíme zpátky do nemocnice, kde máme zaparkované auto a zvažujeme všechny možnosti. Buď se vrátíme ještě dnes, nebo zvolíme novou registraci. Obě varianty mají své pro a proti a nakonec se shodneme na okamžitém návratu do očkovacího centra. Jsem rozhodnuta napsat stížnost, jen přesně nevím, kde bych si měla stěžovat.


Očkovací průkaz máme!

Voláme domů, aby nám Slepýš s Mývalem připravily tu proradnou průkazku. Naložíme ji a vyrážíme na cestu zpátky. S uspokojivým pocitem, že máme konečně všechno, se vracíme zpátky do slánského kulturáku. Kojot mi neopomene připomenout, že jsem fakt dobrá, když zvládnu dva celodeňáky za jeden den. U stolečku ovšem sedí dvě nové administrativní pracovnice se stejnými sesterskými uniformami.


„Máme konečně očkovací průkaz, měli jsme tu být už více než před hodinou,“ slavnostně prohlašuji u stolečku.

„Výborně!“ chválí mě děvčata ve věku mé nejstarší dcery. „A potvrzení od lékaře?“

„Cože?!“ mám pocit, že mi oční bulvy vyskakují i přes nasazený respirátor. Začíná se ve mně vařit krev. Splašený kojot mě chytá za ruku a snaží se mě uklidnit. „To je nějaký vtip?“

„To vám nikdo neřekl?“ usmívá se na mě blondýnka, které bych nejraději vytrhala všechny vlasy na hlavě. Držím se, protože vím, že ona za to zřejmě vážně nemůže. Ale je první na ráně.


„To asi nahoře stačí podepsat čestné prohlášení,“ nakonec nás nahoru k injekčnímu komandu pustí. Můj adrenalin v krvi se začíná stabilizovat. Ale bylo to o fous. Stejně tu stížnost hodlám napsat.


Fronta jak při slevách v supermarketu

Projdeme složitým kolečkem, kde je fronta, jak v pátek odpoledne v Tescu. Naštěstí to tady postupuje mnohem rychleji než v supermarketu. Podepíšu všechny potřebné papíry. U prvního okénka nám mladík napíše na dokumenty červenou lihovkou nějakou runovou značku, která se nedá přečíst, a vyfasujeme kartičku pro očkované. Přecházíme k dalšímu okénku, kde sedí pediatr, který výškou dosáhl sotva sto padesát centimetrů, za to věkem se dostal hluboko za hranici důchodového věku.


„Posaďte se!“ vyzve nás lékař se sešlapanými pantoflemi. Jsme dva, ale židle je tam jedna. Splašený kojot mi ukáže na volnou židli, přece jen je slušně vychovaný. Odmítám, v takových situacích neumím sedět. Jsem přece jen trochu nervózní. Očkovací centrum je jako mraveniště, naprosto neuvěřitelně v mé hlavě vytváří postapokalyptický obraz jako z nějakého filmu. V každém americkém filmu, kde se bojuje proti zákeřné nemoci, která ovšem zabíjí sta tisíce lidí po celé planetě, to vypadá podobně.


„Tak si sedni ty,“ odpovídám nakonec Kojotovi, ale i on odmítá. Lékař se na mě zamračí a řekne: „On je mladý a zdravý, může stát, posadíte se vy!“ Jsem tak zaskočená přísností jeho hlasu, že si okamžitě poslušně sednu jako ve škole při zkoušení. Až později při zpáteční cestě mi dochází, že mě urazil. Syn je mladý a zdravý? Já jsem snad stará a nemocná?

„Počkáte si, až bude volno na čtyřce, tak se položí. Oni tihle mladí s sebou rádi flákají,“ vysvětluje pediatr a touhle větou nás samozřejmě oba dva velmi uklidnil. Už jsme jeden kolaps po očkování zažili. Musím se přiznat, že se mi do dalšího moc nechce. Splašený kojot, který je alespoň teď chviličku v klidu, se usadí do polohovacího křesla a za chvíli už je u něj sestra s pojízdným vozíkem, na kterém ji visí cedulka „Přibližovadlo“. Docela vtipné. Samotná injekce trvá sotva deset vteřin a pak čekáme. Sestra nás upozorní, že Splašený kojot nesmí vstát, dokud mu to nedovolí sám mocný lékař. Čekáme a pozorujeme ruch kolem sebe. Všimnu si, že jsme opravdu v kulturáku a to přímo v divadelním sále. Tady ve foyer jsou oddělené stany, na kterých jsou číslice a dole v hledišti jsou rozmístěny židle pro čekající po očkování, aby s sebou nešvihli o zem. Všude kolem pobíhají sestry, lékaři a zřízenci ve stejnokrojích. U podia je vyhrazený prostor pro první pomoc. Doufám, že tam se nepodíváme. Kojot tvrdí, že mu nic není, netočí se mu hlava, je v pořádku.


„Takže ti nic není?“ ptá se doktor. „Netočí se ti hlava?“ požádá syna, aby se postavil a sám se mu zpříma dívá někam na hranici pásku u kalhot. Prý se hlava netočí. „Rozmysli si to dobře. Tady jsou jen samé ženské a já, nikdo tě tu zvedat ze země nebude.“ Kojot se usmívá, ale znovu opakuje, že jeho tělo přijalo očkovací látku zřejmě bez problémů. Pošlou nás do čekací části v hledišti a na desky napíšou červenou lihovkou čas, kdy můžeme centrum opustit. Stojíme u otevřeného okna, protože vzduch je tu opravdu velmi těžký a nepříjemný.


Mohlo by se začít něco dít! Čekání je nuda

„Nemám ti dojít pro vodu?“ ptám se syna. Zavrtí hlavou, bude to dobrý, už chce jet taky domů a nechce tady zbytečně čekat. „Ještě dvacet minut musíme vydržet,“ šeptám mu. „Mohl by se tu začít něco dít, ať máme aspoň na co koukat, viď?“

Trvá to sotva pět vteřin, než si všimnu oroseného čela, okamžitě si sundá respirátor a podívá se na mě plovoucíma očima. „Asi bych se napil.“ Vím, že teď už nemůžu odejít pro vodu, protože se kojotí tělo začíná kácet k zemi. Pomohu mu, aby se posadil na židli. A cizí očkovaný pán vedle nás nabízí svou pomoc: „Já pro někoho doběhnu!“


Udělám sotva dva kroky a už je u mě mladá lékařka, která celou situaci viděla přes divadelní hlediště a volá: „Už jsem tady!“ Chytí Kojota za ramena a strhne ho na zemi. Přisunu židli, aby si měl kam odložit své obrovské nohy. Lékařka přikazuje sestře, aby přivezla nosítka.


Všechno jde tak rychle, že si to ani nestačím uvědomit. Snažím se nepřekážet, přece takhle je to vždycky ve filmech a ve všech seriálech. Když se lékaři snaží zachránit blízkého, ten dotyčný chce být u něj a zbytečně se doktorům plete pod nohy. Vkládám v ně veškerou svou důvěru. Zatím nepanikařím, ale dobře mi není. Mám o něj strach. Společnými silami zvedneme mé obří miminko na nosítka. Doktorka váží zhruba padesát kilo a sestra možná o pět kilo víc, tady vím, že musím pomoci. Pak už ho vezou dozadu k tomu pódiu, kam jsem se podívat vážně nechtěla. Já běžím pro vodu do kelímku a mám pocit, že jsem alespoň trochu užitečná. Sestra nasazuje synovu na paži manžetu na měření tlaku. „Pan doktor mě to včera učil, jak se to dělá,“ dívá se na lékařku, která ji odstrčí a převezme otěže tonometru. „Prosím vás, já to umím, já to udělám!“


Kojot zabral místo ostatním

Tak 110/70, mně se to zdá jako dost málo, ale mladičká doktorka tvrdí, že v tomhle kolapsovém stavu to není zase tak strašné. Dostane se mi vysvětlení, že mladí kluci v tomhle věku mohou kolabovat často, protože rychle vyrostli a jejich tělo se s tím ještě nedokázalo úplně poprat. Dávají Kojotovi rady, jak se má chovat, kdyby se mu to stalo někde venku. I to se prý může stát. Stačí jim k tomu málo.


„Doufám, že tu někomu nezabírám místo,“ říká Kojot a do vybledlých a opocených tváří se konečně začíná trochu vracet barva. „Neboj se, na zemi je místa dost,“ tiší ho sestra s úsměvem. Najednou se za námi ozve rána. Otočím se a vidím, že k zemi sesunul další. A zase je to mladý muž. No jo, chlapi moc nevydrží. Sestra mi sama potvrdí, že se většinou k zemi kácí mužské pokolení. Páni tvorstva, kteří řídí celou naši společnost, padají jak švestky ze stromu po malé včeličce.


„Doufám, že stihneš ty brusle s holkama,“ strachuje se Kojot.

„Prosím tě, neboj se, i kdyby ne, tak se nic neděje. Máme čas, v klidu lež,“ ujistím ho. Málokdy spolu hovoříme takhle vážně. Možná bych si to měla někam zaznamenat.

„Já jsem ti chtěl udělat radost. Chtěla si, aby s sebou někdo švihnul,“ přiznává. „Kdybych věděl, že s sebou sekne ještě ten druhý, tak bych se na to vykašlal,“ jsem ráda, že se mu s barvou do tváří vrací i humor. To je dobré znamení.


Společně s doktorkou se po dlouhých minutách posadí. Zdá se, že hlava skončila svou jízdu na centrifuze. Pomalu se postaví a lékařka ho donutí, aby se posadil na židli. Už s ním, ale šijí zase všichni čerti a vstává a snaží se projít. Evidentně je to dobré. Vypil dva kelímky vody, a když ho přemlouvám, aby si dal ještě třetí, odmítá s tím, že už by se v té vodě mohl utopit. Prý má v břiše žáby.


Nemusíme alespoň vystát propouštěcí frontu, lékařka nám sama přinese zprávu i s potvrzeným očkovacím průkazem a můžeme pomalu odejít k našemu vozidlu. Jsem ráda, že nám teď auto nestojí až v nemocnici. Takovou dálku jít s dítětem po kolapsu bych se bála. Nemá chodit na přímé sluníčko a slunce pálí jako o život.


Snickers nebo Mars?!

A protože mě strach o své mládě obejme teprve až teď, kdy je všechno za námi, jsem ochotna mu koupit na cokoliv si ukáže. Zastavíme na pumpě, kde by chtěl nějakou čokoládu a já naberu Mentos, Snickers, Kinder čokoládu, coca-colu, no všechno co mám po ruce. Jsem ráda, že to máme za sebou.


„No, Marska by byla sice lepší, ale Snickers taky dobrý,“ usmívá se při pohledu na čokoládovou tyčinku. Už je mu dobře, zmetkovi, Kojotí humor je zpátky.

Odpoledne nakonec stihnu dojet i na tu cyklostezku, abych s holkama soutěžila v jízdě. Na bruslích jsem asi rok nestála a ještě ke všemu ony mají kola. Naštěstí většina z nich, i když ne úplně všechny, přizpůsobí jízdu mým schopnostem. I tak jedeme průměrně skoro dvacet kilometrů za hodinu, mám ze sebe radost. Ujedu neuvěřitelných třiadvacet nebo pětadvacet kilometrů, i když mám na konci už pocit, že se mi nohy pomalu oddělují od zbytku těla.


Do auta se sice ještě doplazím a jsem vděčná, že mám automat, protože používat k řízení obě zdeformované nohy by mi zřejmě moc nešlo. Jsem jak přejetá parním válcem, ale mám radost, že jsem zase konečně sportovala.


A Splašený kojot? Skoro žádná reakce na očkování, jen ten kolaps, bolavá ruka a lehká únava. Tak jsem zvědavá, co nás čeká po druhé dávce.





61 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše