• Bára Walterová Benešová

Dvakrát jsem na horách málem přišla o život. Za týden jedeme znovu

Už se to zase blíží, jedeme na hory a já se bojím, že mi zase půjde o život. Nejdříve jsme v horské oblasti trávili víkend. Před rokem, jsme odjížděli už na pět dní. Tentokrát jedeme na celý týden a příští rok? No vypadá to, že tam budu snad 14 dní. A pořád do té samé chaty na to samé místo. Ať žije chata Jitka! A já doufám ještě dlouho taky.



Na sáňkařské dráze číhá smrt

První rok jsme rozhodně neměli v plánu lyžovat. Jezdili jsme po výletech, stavěli sněhuláka a mně taková poklidná dovolená naprosto vyhovovala. Kdyby ovšem s námi nebyli Jirka s Petrou, kteří neustále vyhledávali adrenalinové zážitky. Nechápu proč, když neskutečný příval pravidelné denní dávky adrenalinu jim nabízel jejich vlastní vztah. Trávit s nima víkend bylo samo o sobě zařazeno mezi nebezpečné sporty.


„Neboj, Bařka, to se jede na sáňkách, to je v pohodě. Navíc všude na stromech jsou mantinely a žíněnky, aby se nikomu nic nestalo,“ ujišťoval mě Jirka svojí hadí a prolhanou pusou.

Neznělo to nijak nebezpečně. Na sáňkách přece jezdí i malé děti a tady nás navíc nahoru vyvezou autobusem, takže ideální pro lenochy. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Do autobusu jsem jako jediná nastoupila v džínách a kabátu. Bez čepice, bez brýlí, bez rukavic a bez pořádného lyžařského oblečení. Vypadala jsem na té zastávce s lyžařema, jak když čekám na linku do práce. Chyběla mi už jen aktovka a taška s notebookem. Slibovali mi instruktážní video, jak se na saních jezdí a hlavně brzdí, ale celou cestu na obrazovkách blikalo NO Signal. Už to mi mělo být podezřelé.


Nahoře jsme vystoupili z autobusu a obklopila nás normální horská bílá tma. Foukalo to ze strany na stranu a sněžilo téměř vodorovně. Tudíž jsem na dráhu vůbec neviděla. Zřejmě taky záměr. Odmítla jsem Adélku pustit samotnou na trasu a jeli jsme na dvojsaních spolu.

Pouštěl nás Krakonoš s omrzlými vousy a ptal se. „Víte, jak se to řídí a jak se brzdí?“


„Ne,“ odpověděla jsem úplně klidně.


Myslím, že pod nánosem sněhu a ledu pozvedl nechápavě obočí a řekl: „To jste docela frajer, že jedete s tím dítětem. No nic, jeďte a užijte si to.“ Tak tohle neměl říkat, protože od té chvíle jsem začínala počítat svoje poslední vteřiny.


Saně se rozjely neskutečnou rychlostí a staly se naprosto neovladatelnými. Žádné brždění nebylo nic platné a ty železné mrchy se s námi řítily z kopce, aniž by je zajímalo, že ječím, jak pominutá a každé druhé slovo, které ze mě vychází, by moje 7letá dcera neměla slyšet. Nic jsem nedbala na upozornění, že jsme v lese a tam se přece nehuláká. Sníh mi létal do očí a do pusy a kalhoty jsem během první třetiny sjezdovky měla úplně promáčené. Sníh jsem měla v kalhotkách, v ponožkách a snad i v podprsence.


Adélka nakonec raději chtěla jet s tatínkem, protože se bála, že jí po cestě prasknout ušní bubínky.


Druhou část trasy jsem jela sama. Nadávala jsem strašně sprostě celou cestu až dolů a křičela jsem, že příští katastrofický román ponese název: „Žena umrzlá na saních“ nebo „Dopad asteroidu na sáňkařskou dráhu.“ Petra navrhovala: „Umrzlá v kostýmku po cestě do práce.“

A pak jsem uviděla ty Jirkovi slibované mantinely na stromech. Helmu jsem neměla, ty nepůjčovali. Byla to obyčejná školní žíněnka, taková ta hnědá, omotaná kolem kmenu. Kdybych do toho narazila, tak by tam zůstal jen můj obrys i se sáněmi, jako je to v animovaných filmech a nějaká žíněnka by mě vůbec nezastavila.


Jako jedna z mála jsem poslední část trasy nedojela až dolů, protože jsem samozřejmě nebyla dost rozjetá, abych přejela závěrečnou rovinku. Musela jsem vstát a táhnout saně za sebou, jako děti, když utíkají na kopce. „Teda, tohle má být zábava pro dospělý? Kdo to mohl vymyslet? Toho bych chtěla dostat do ruky. A těch peněz, co to stojí?“ křičela jsem na celé kolo a vedle mě skončila jízdu paní, které se zřejmě líbilo sáňkaření, jako mě.

Ve stánku, kde jsem vracela tu železnou herku, co mi poslední 3 kilometry dělala společnost, se mě slečna s milým naučeným úsměvem zeptala: „Užila jste si jízdu?“

„Ještě vy mě serte!“ odpověděla jsem nasupeně a se zdviženou hlavou a totálně mokrým zadkem jsem odkráčela středem jako dámička.

Všude, kde jsme po cestě na chatu zastavili, jsem si stěžovala, že jsem právě přežila vlastní smrt. A paní na benzínce už už sahala po telefonu, že zavolá policii, když jsem se jí svěřovala, že mě chtěl vlastní manžel zabít. Na chatě mě vítali slovy: „Teď hlásili ve zprávách, že utekla všechna zvířata ve všech lesích v Krkonoších. Nevíte, co se tam stalo?“ Hahaha.


Dala jsem sáňkařské ještě jednu šanci

Druhý rok, jsem dala sáňkařské ještě jednu šanci. Byla to výzva. Přece se nenechám porazit od pitomé dětské zábavy. Letos jsem se pečlivě připravila. Měla jsem lyžařské kalhoty, brýle, čepici, rukavice, teplou bundu, boty s kožíškem a co především? Jela jsem tam sama bez dětí. Říkala jsem si, o sebe se bát nemusím a užiju si to.


Nasedla jsem na saně, po tom, co jsem jim dostatečně dlouho vyhrožovala. A zjistila jsem, že asi nutně potřebuju na malou… Ještě, že jedeme celou cestu lesem.


„Tak co, Bařka, letos to půjde, ne?“ ptala se mě Petra, když jsme vyráželi na trať. „Musím někde zastavit na čůrání!“


„Nevíte, jestli se už od loňska vrátila sem do lesa zvířata?“ ptala jsem se pana Krakonoše, který nás pouštěl na trať. Neměl ani tolik slušnosti, aby mi na mou nevinnou otázku odpověděl.


Trať byla v daleko horším stavu než loni. Obrovské ďolíky nás vyhazovaly do vzduchu a mě několikrát ujely sáně, aniž by jim bylo divné, že po dopadu už na nich já nesedím.

„Tady můžeme zastavit na to čůrání,“ křikla Petra za jízdy a ukazovala do lesa. Ale jak jsem říkala, samý skokánek a ďolík….: „Už není třeba!“

Ani napodruhé mě dráha nenadchla.


Horské šplhání na sněžném skútru

Romantická noční vyjížďka ve dvou. Tedy dvakrát ve dvou. Já usedla na pekelný vrčící stroj za svého manžela. Petra seděla za Jirkou. Zatímco Petra Jirku povzbuzovala k rychlejší jízdě, já mít v ruce kudlu, tak mu jí držím u krku, aby nezrychloval. Každý strom, který jsme minuli, jsem se svým katastrofickým myšlením viděla, jak padá přímo na nás. Na druhé straně zase sráz dolů do potoka. Představovala jsem si chudinky dětičky, jak zůstanou samotné a opuštěné, když se nám něco stane. Já vlastně nemám strach, já jsem jen zodpovědná.



Po deseti minutách se mě manžel zeptal: „Seš tam?“ a přitom otočil hlavu.

„To si děláš srandu, kdybys mě ztratil před pěti minutama, tak si toho ani nevšimneš a klidně bys jel dál? Kde bys mě asi tak teď hledal?“


Vůbec nevím, kam mě vezli a kudy jsme jeli. Jen vím, že to děsně klouzalo a místo dopředu se mi zdálo, že jezdíme ze strany na stranu. A největší kamarád byl Jirka. Svině převlečená za přítele. Moc dobře věděl, jak strašně se mi taková vyjížďka líbí a vedl nás samými cestami, kam by se neodvážili ani vysokohorští turisté pěšky. Adam Ondra, náš nejlepší lezec, by se sem neodvážil bez pořádného vybavení.

Lyžování pro lakomce

Loni poprvé jsme si brali s sebou lyže. Respektive děti. My dva jsme se chtěli vyvalovat pod sjezdovkou, pít kafíčko, povídat si a nic nedělat. Nepovedlo se.

Adélku jsme přihlásili do školičky a Aničku s Vojtou vypustili samotné a sjezdovku. Vojta dostal za úkol, že sestru nesmí opustit celou první jízdu. Když už se u vleku opakovali potřetí ty samé bundy sjezdařů a naše děti stále ještě nebyly ani na obzoru, začínali jsme trochu uvažovat nad situací.


Vždyť naše dcera neumí lyžovat!!! Byla jen jednou na lyžáku!!!! Zdeněk okamžitě doběhl do půjčovny a po chvíli zcela vybaven vyrazil lanovkou vzhůru i s naší nejstarší. Koupila jsem mu permanentku na 4 hodiny, protože jsem si propočítala, že vyjde nejlevněji. Jenže po dvou hodinách už Anička mohla být vypuštěna sama na dráhu a Zdeňka šíleně bolely nohy.

Ve své bezmezné lakotě jsem odmítla nechat propadnout dvě hodiny ježdění. Skočila jsem do manželových bot číslo 43 a lyží seřízených na váhu zhruba o 30 kilogramů nižší a usedla na kotvu vedle svého dospívajícího syna.


„Mami, jak dlouho už si nestála na lyžích?“ „Čoveče, Vojtí, to už je….“ začala jsem v duchu počítat a přemýšlel. „… sedmnáct let.“

„Ježišikriste, a co tam s tebou nahoře budu dělat?“ vyděsil se. Chtěl si zajezdit a ne se starat o neschopné lyžaře.

„Tsss!!“ škubla jsem rameny, zvedla nos do výšky a ladnými obloučky jsem se sesunula celým svahem dolů. Je to jako jízda na kole, nezapomíná se to. Jen ty tělesné proporce se mnohdy přelévají jiným směrem.


Všechno jsem natočila. Mám na to důkazy!



40 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
© 2019 by Bařka Walterová Benešová. Proudly created with WIX.COM