• Bára Walterová Benešová

Dvojblok aneb blog dvou generací: Úklid má pro každou z nás jinou důležitost. Vyberte si!

Úklid, pořádek, čistota a řád mají pro každou z nás zcela jiný význam. Přizpůsobte se.

Společné soužití v jednom domě, byť máme dvě domácnosti, není vůbec jednoduché. Nejhorších bylo prvních pár měsíců. Nemohly jsme si na sebe vůbec zvyknout a chvíli to vypadalo, že se budeme muset odstěhovat, protože to nezvládneme. Ale my dvě s mamkou jsme to nakonec zvládly a naučily jsme se spolu žít. Díky Bohu, už takhle bydlíme šest let a obě dvě to zvládáme. Jsme prostě DOBRÉ!


Dcera: Jsem hříšník! Ještě jsem nestihla dát prát pračku

Po celodenním shonu v práci - Nejhorší je pondělí, kdy dělám až do 18 hodin do večera, potom letím pro děti na trénink, který končí v půl sedmé. Rychle koupit alespoň základní pečivo a teprve potom mažu s nákladem tří věčně se hádajících puberťáků domů. Tak moc bych si přála 20minutovou aklimatizaci, aby mi pracovní myšlenky přestaly běhat po celé hlavě a na chvíli se uklidnily. Toto mi není dopřáno.


„Mami, co bude k večeři?“ zní první otázka, ještě než si stačím vyzout boty.


„Mami, a kdy bude večeře hotová?“ ozve se, když už mám jednu botu sundanou a nevím, jestli mám dost energie, abych si sundala i tu druhou. V tuhle chvíli bych opravdu dokázala svoje děti naporcovat, rozčtvrtit, udusit, utopit, zahrabat na zahradě a nechat jim koukat jen zadek, abych měla, kde parkovat kolo.


Bez toho, aniž bych se převlékla z dražšího oblečení, které nosím do zaměstnání, se postavím k plotně a začnu míchat vajíčka, omeletu, palačinky… nebo nevím, co to vlastně dělám k večeři.


„Ahoj, Baru,“ v tom přichází mamka, aby nás pozdravila. Už to, že má na sobě pyžamo a župan mě vytáčí. Já ještě nesundala ani náušnice a náhrdelník. „Jak bylo v práci?“ položí naprosto nevinnou otázku. Postaví se k mému jídelnímu stolu a začne dlaní smetávat drobečky od naší snídaně. Přesně vím, co si myslí.


Potom nakoukne do koupelny a zbystří hromadu špinavého prádla, která se sama odmítla nasoukat do koše. „Baru, proč si nezapneš aspoň jednu pračku?“ volá na mě do kuchyně a já drtím pěstmi dřevěnou vařečku. Ještě, abych ji zlomila. Cítím se jako neschopná hříšnice, která nedokáže rodině zajistit tu nejzákladnější potřebu a to je vyprané prádlo.


„Ano! Mami! Udělám večeři a pak si ji zapnu!“

„Tak proč to děti nenandají do koše a nepřinesou mi to dolů? Já to vyperu.“

„Ano, maminko, přinesou, ale přijeli jsme domů asi před dvěma minutama,“ vařečka právě praskla.

„A co seš zase tak protivná?“ miluju jí, ale někdy bych ji zabila.


Mamka: Proč není, sakra, tak dokonalá jako já a to prádlo nedá aspoň do pračky?

Naše názory na pořádek a tudíž i na úklid se dost diametrálně liší. Pro mě, jako starou strukturu, je to priorita. A už to asi nebude jinak. Zřejmě to souvisí s výchovou a větou mé maminky, kterou nikdy nezapomenu. „Evičko, to je tvoje prádlo?“ upozorňuji, že mi bylo asi 12 a prádlo viselo na šňůře. „To nosíš? Co kdyby se ti něco stalo a musela ses svléknout?“ Tak v té době mě možná zajímalo možná provokativní ukazování částí těla v tílku a modrých spartakiádních trenkách. Ale dnes jí chápu.


Ona (Bára) si někoho pozve a ani si neuklidí? Zcela zásadně nechává nedopité hrnky a drobky na stole, spadlé utěrky na zemi. Nebo – vyměnili starou pračku a nová jim stála asi dva měsíce ve vchodu - no, hrůza! Pravda je, že mě asi víc vytočí, ale stejně asi jako Báru, když tu samou příhodu komentuje můj manžel, čili tomu ještě dodá na důrazu.


A pak vím zcela spolehlivě, čím jí dostanu. Když po příchodu nahoru řeknu: „Ježiš, co vám to tady tak smrdí?“ naštvaně nic neodpoví, což mě donutí dokonce pokleknout a natahovat pachy z celé kuchyně na všech čtyřech.

"Ale vím, že se milujeme, teď by mě však nejradši zabila. Nemůžu si pomoct. Ale pomoct chci přece jí, ne?! Stojí o to?"

Dcera: On to přece udělá. Není potřeba mu to každého půl roku připomínat

Došlo na smutné úmrtí v rodině. Moje pračka po deseti letech nezvládla nápor 6členné rodiny. Odporoučela se do věčných lovišť a my jsme si přivezli novou. S vypětím všech sil jsme ji s manželem vytáhli nahoru do patra a dokonce mi ji ještě ten večer zapojil. Tu starou jsme odnesli jen na balkón, protože ta se přece potom vyhodí.


Ano, přesně tak, na vstupním schodišti jsme se kolem ní protahovali několik týdnů. Mezitím několikrát zmokla, napadal na ni sníh, ale táta ji určitě jednou do toho technického dvora odveze.


Nechtěla jsem prudit každý den, zase na druhou stranu opravdu se vrací z práce až v pozdních večerních hodinách, ale o víkendu už by teda mohl pračku odvézt. První víkend nebyl čas, druhý víkend pršelo, třetí víkend nebyl vozejk za auto, čtvrtý víkend nebyla osoba, která by mu to pomohla snést a pátý víkend jsem rezignovala.


A šestý víkend nastoupila moje mamka. „Baru, prosím tě, proč tady máme pořád tu pračku?“ pohoršeně zavrtěla hlavou a nejdřív si přísným pohledem změřila pračku a hned potom mě.


„Mami, on to udělá, nemusíš mu to každýho půl roku připomínat,“ vysvětlila jsem.

„To teda já bych už to měla dávno odvezené.“


Samozřejmě, že se mě to dotklo, jsem přece spolehlivě urážlivá. Podívala jsem se na železné schody a vztekle pračku nakopala až na jejich okraj. Hups! A už letěla dolů. Zase tolik se nepoškodila a ještě šla docela obstojně nalodit na vozejk. Večer jsme se kvůli tomu sice moc nepohodli, ale světě div se. Druhý den její urnu manžel konečně odvezl na pohřebiště spotřebičů.


A mamka? Ne, neměla by to už dávno hotový. Lišty v kuchyni jsou nedodělané už deset let. Předělat schodiště, aby bylo bezpečnější trvalo zhruba pět let a ta myčka, co se rozbila v době, kdy svět zaznamenal první teroristické útoky, ještě teď leží u táty v dílně.


Mamka: Pořád mají všude něco nedodělaného. Proč mu to nepřipomene?

Všude bordel! Na zahradě (teda vznešeně na farmě) hovna kam se podíváš, to já bych měla srovnané bobky podle velikosti, v pergole nezařezávají hrnky a talíře. To u mě by to bylo jak na sokolském sletě. Já tu svojí holku to snad nikdy nenaučím.


Pořád mají něco nedodělaného! Já si do teď myslím, že já bych to měla.


Ale kecám, neměla a nemám. Například bezpečnější schody se udělaly, až když z nich v noci spadl manžel. Neviděl. Šlápl do prázdna, přemetem vpřed skočil do neznámého prostoru a nejenže se zranil, ale ještě mocným kopem v otočce rozbil topení. A pak to šlo ráz na ráz.

Jenže teď už se můžu vymluvit, že došly síly. Chci jí jen pomoct, ale opravdu nemá zájem. Já se nedivím, já ho také neměla.


Dcera: Proč to neudělám hned? Protože se mi teď prostě nechce

Těším se na víkend. Nemusím do práce, děti nemají trénink, nemusím letět rychle na nákup. A co víc, první volný víkend po několika měsících, nemáme žádné závody, není zabijačka žádných zvířat a já jen uklidím, uvařím a pak si budu dělat to, co já chci!


Čeká mě ovšem tak velké zklamání, jako když 15letou zamilovanou holku odmítne vzít její idol na rande. Manžel je totiž doma a už si nadšeně plánuje, kolik práce za víkend uděláme. Dostanu ale prý volno na dopoledne, abych mohla uvařit. Po obědě si půjde odpočinout k televizi, abych si prý mohla v klidu uklidit. Začínám plánovat vraždu! Ještě se rozmýšlím, jestli to bude pomalu jedem v jídle nebo rychle nožem do zad.


Neuvěřitelné se stává skutečností, vyšetřím si dvě hodiny odpoledne sama pro sebe. Manžel totiž usnul. Přísahám Bohu, že jestli ho někdo vzbudí, tak ten nůž využiju!


Kašlu na nádobí, podlahu vytřu večer a prach když tak zítra. Otevřu notebook a začnu psát. Děti jsou poučeny, že nesmí rušit. Fakt moc chci ten čas jen pro sebe.


Napíšu první větu. Otevřou se dveře od rodičů a já slyším korkové pantofle našlapovat na linoleu, jako indiáni, když se plíží mlázím.


„Barůůůů?“ všechny myšlenky a fantazie na psaní se právě rozplynuly. Vím přesně, v jakém gardu po sobě budou výčitky následovat. „Co to je na tý podlaze? Proč si to neutřeš?“ ptá se a přitom mhouří oči, aby identifikovala černou skvrnu na linu se vzorem dřeva. Nevím, a je mi to jedno.


„A nesmrdí ti tady něco?“ natahuje vzduch a rentgenovým zrakem zkoumá celou kuchyň. A když zdroj nenajde, padne na všechny čtyři a čmuchá i pod kredenci. Tak teda dost často najde nepříjemné věci.


Ale pozor, ještě nepřišla ta nejdůležitější otázka.


„Máš chvilku?“ Ne, už je to tady.


„Ano, mami, co potřebuješ?“


Ještě než ze sebe vychrlí, co by potřebovala. Stačí vyjmenovat poznámky, že bych si mohla to nádobí dát do myčky, zapnout ji, vždyť je to hned a na leštěném dřevěném stolku mi do prachu prstem namalovat kosočtverec s čárkou uprostřed, aby mě donutila to hned utřít. Potvora jedna, přesně ví, jak na mě.


Mamka: Vždyť to zvládnu i já! Dát nádobí do myčky trvá dvě minuty

Ale co teda fakt nepochopím, že se jí klidně v kuchyni povaluje nádobí od snídaně, oběda a večeře, ano, čteš dobře, za celý den, ještě ten následující. Co to je, proboha, dát nádobí do myčky? Trvá to asi 2 minuty. A to nemluvím o pračce. Chápu, že jich je pět, ale co oni vyprodukují prádla, to mně zůstává rozum stát. To je totiž ta jejich nedůslednost.


Nekontrolují děti, jak uklízejí. Když tam někdy (často) zahartusím, že přijdu na kontrolu úklidu, vyřeší to tím, že to složené vyprané oblečení nahází místo do skříně, do koše na prádlo. A dospělí? No, prostě nic. Ale já jim pomůžu, prádlo přeberu, znovu dám na stůl, to nasmrádlé z koše znova vyperu a Báře opakovaně řeknu: „Ježiš, vždyť to trvá jen dvě minuty“.

"Miluju je a tak jim pomáhám."

Dcera: Krmení divé zvěře. U babičky chutná všechno lépe

Tak to mě může vážně naštvat. I kdybych se rozkrájela, doma to žrát nebudou.


Přijedu z nákupu, chtěla jsem dětem udělat radost a koupila jsem malá a pěkně drahá cherry rajčátka v kyblíčku, přesně stejná jako kupuje mamka.


Děti jdou k babičce na návštěvu, vyprávějí zážitky ze školy a přitom babičce snědí celý kyblík rajčat. Doma je musím mnohdy vyhazovat plesnivé, nebo dávat slepicím.


„Baru, prosím tě, proč těm dětem nekoupíš ta rajčátka, vždyť zase tolik nestojí?“ nechápe maminka - učitelka. Vztekle vyndám z lednice kyblík plný cherry rajčátek a zamávám jím s ním před očima. „Nejde o to, kolik stojí, ale doma to nesežerou!“


Udělám omeletu z vajec, zeleniny, cibule a šunky. Moc jim to nejede, tváří se kyseleji, než limetky a skoro nikdo to nesní. Když se vracím z práce večer domů, za necelé dva týdny, babička mě vítá větou: „Prosím tě, proč těm dětem někdy neuděláš omeletu, já jim ji teď udělala k večeři se šunkou, zeleninou a cibulí a víš, jak jim chutnala?“

Znovu toužím po vraždě vlastních dětí. Představuji si je s roubíkem a se svázanýma rukama sedět na gauči a nemoci se pohnout. Už slyším to ticho….


Mamka: Proč jim to někdy nekoupíš?

Jo, a abych nezapomněla, velmi shovívavě pozoruju, jak se děti stravují v jídelně „U Babičky“, ale myslím si, že by jim Bára opravdu mohla někdy koupit to, co jim chutná u mě.

"Ale já jim to ráda z lásky poskytnu. Vždyť aspoň takhle můžu té Báře pomoct."
54 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše