• Bára Walterová Benešová

Dvojblok aneb blog dvou generací: Důchod a trapasy budiž pochváleny!


Jsou to už více než dva týdny, kdy moje maminka překročila práh do důchodu a musím vám říct, že už to začíná! Nemá na nic čas, nestíhá... Ti důchodci toho mají opravdu hodně...

Jsem vděčná, že si našla alespoň chvilku času, aby napsala příspěvek na blog...


Čerstvá seniorka vypráví

Je mi krásně. Je mi blaženo, nebo jak to vyjádřit, abych mohla začít psát o tom, jaká je to nádhera být jen JÁ. Tedy můj manžel sedí vedle mne, takže jsme dva, ale naštěstí mne nemusí bránit žádnými paragrafy, případně občanským zákoníkem, aby mojí podobu odstranil z rozlučkového videa. I když ta fotografie ve videu (pořízená z veřejného profilu fakt není lichotivá) a tak reakci partnera možná chápu. Jak znám toho svého, bral by vše s nadhledem, obzvlášť když video bylo neškodné, skoro bych řekla všeobjímající, ale text nad ním prostě nehřál. A také by možná řekl: "Jó, holka, není třeba trochu chyba na tvé straně?“ Ale dost poťouchlostí a sarkazmu, jdeme na to.


Velká černá tlustá čára

Když se tak ohlédnu za tím, co jsem prožila a doufám, že ještě prožiju, tak bych asi začala sumarizací svých mnoha trapasů a zážitků, o kterých jsem byla vždy přesvědčena, že je nikdy a nikomu, ale opravdu nikdy a nikomu, nepovím. Už je asi neseřadím podle časové posloupnosti, ale to asi není tak podstatné. A jen bych ráda podotkla, že mám povahovou zvláštnost. Nejdřív se směju, ale fakt urputně, a pak řeším. Jako např. když sestra s kornoutem zmrzliny na náměstí upadla, zmrzka byla celá, za to z ní crčela krev, byla jsem mrtvá smíchy a až pak jsem jí začala ošetřovat, když už jsem měla opět sílu. Čím víc mi nadávala, tím to bylo horší. A proto se umím smát i svým přešlapům.


Určitě mezi první patří moje návštěva u gynekologa (ze sportovních důvodů). Dorazily jsme dvě. Dvoumetrová spoluhráčka a já, tehdy 168 cm. Pan doktor nás vyzval, abychom si odložily (samozřejmě jednotlivě, ale ona mě varovala), ona se odstrojila od pasu nahoru a stála. Lékař vsedě vzhůru ani nedohlédl. A čekali oba. Dlouho. Nakonec se dohodli a kamarádka mne poučila, co mě čeká, ale já to zazdila jinak. Odstrojení jsem zvládla na jedničku, zato to, co následovalo, bylo pro obě strany velmi frustrující. Nahá jsem lezla na gynekologický stůl, jenže obráceně, břichem dolů. A zkuste se zlomit v pase na druhou stranu, i když jste mladí a ohební. Rachot a asi smích lékaře a můj obrovský stud. Dnes už se směju i já. Ona většina nedorozumění vůbec pocházela z lékařského prostředí. Ale najdou se i jiné situace.


Přešlapy

Například když jsem na koleji na otázku – nechceš lístek na Cashe (Johny Cash) odpověděla: „Dík, já už obědvala“. Rozuměla jsem lístek na kaši. Spolužačka nechápavě zírala a já nechápala, proč nechápavě zírá.


Už tehdy jsem začala působit jako exot. Nejvíc se to ale projevilo při mé první návštěvě zubního RTG. Viz později.


Nebo pohřeb mé babičky. Typicky venkovský. Rakev vystavená na dvoře, padaly ořechy, hudba připravená, ještě se v rychlosti zaháněly slepice a vyjící pes, zametaly slepičince a pak dorazil kněz. Ještě stále bylo smutno, ale když začal prozpěvovat žalozpěvy s obrovskou vadou řeči a neustále vyzýval boha, aby za nás „ovodoval“, už jsem nevydržela. Zachraňoval mne jen pohled na smutného otce. Vrcholem byla hudba, která začala znít až v okamžiku, kdy muzikanti vyplivali z trubek zbytky jader. Na hřbitově se spoluobčané rozprchli očistit své hroby (koneckonců doprava byla zdarma), takže babičku do hrobu spouštěl můj mladý muž a hrobník. Na písknutí naskákali všichni do autobusu a tradá smutně zpátky. No, Hrabal by to nevymyslel lépe. Také to byl jediný pohřeb, kdy jsem neplakala.


Patří sem i zážitky, kdy se sice smějete, ale nikdo nenajde odvahu postiženému říct, co se vlastně přihodilo. Byli jsme na soustředění a jedním z odborníků byl také velevážený docent, opravdu nesmírně ceněný. Potřeboval si odskočit, a jak to tak bývá, byl nepozorný a kalhotami si přivřel za gumu i použitý papír. Všichni jsme zbaběle sledovali, jak si důstojně vykračuje po hřišti a nenašel se nikdo, kdo by mu řekl: „Pane docente, vlečete za sebou posr..ý papír.“ Vlál mu tam celé odpoledne.


No, a pak se sem může řadit i spousta vylomenin, které jsme si s přáteli prováděli navzájem.

Při návštěvě našich blízkých přátel patří k nezapomenutelným, když jsme v jejich domácím prostředí při oslavě narozenin posadili na WC nafukovací Andulu. Pan domácí pak běžel na toaletu na poslední chvíli, otevřel dveře a nahlas řekl: „Promiňte!“ Zavřel a čekal. Po této reakci jsme fakt málem umřeli smíchy.


Nebo když jsem v práci na svého milého kolegu čekala uložená v zavřené rakvi a stačilo jen lehce pootevřít víko a vysunout ruku. Pocit to sice pro mne nebyl úplně lehký, ale vůně dřeva to vynahradila. Aspoň jsem si to vyzkoušela na nečisto.



Trapas všech trapasů

A nyní můj trapas aspirující na zlatou medaili – návštěva zubního RTG. Vůbec jsem netušila, co to obnáší. Bylo mi dvacet, byla jsem první rok na vysoké, úspěšná sportovkyně, tak kdo by na mě měl, že? A tak jsem vyrazila. Představovala jsem si místnost plnou přístrojů, nevěděla jsem, kam mi je budou strkat, případně co budu já strkat někam jinam.

Sestra mi otevřela ordinaci, pohlédla na moje visací náušnice a zatím v klidu pravila: „Sundejte si je a položte si je sem,“ a poklepala na skříňku ve tvaru peřináče, vysokou asi 150 cm a širokou 30 cm. Vzápětí odcházela do zadní místnosti, odkud mi měla fotit zuby.

Problém byl ale v tom (a to zcela kardinální), že já rozuměla - položte se sem. A já nevěděla, jak se mám na onen kus nábytku dostat. Vůbec mi nebylo divné, že tam není žádný přístroj, že je vysoký a úzký. V záchvatu paniky jsem jen prostě řešila, abych nebyla trapná, že se na skříň nedostanu. Dokonce jsem hledala i nějaké schůdky, vždyť přeci na toto vyšetření chodí i senioři. Jak to proboha dělají oni? A tak jsem to vyřešila po svém, sportovně. Odešla jsem na druhý konec místnosti a rozeběhla se…


Jenže v tom okamžiku vyšla ze zadní místnosti ona sestra s nějakými snímky v ruce a naprosto vytřeštěně sledovala můj sprint po místnosti, který jsem zakončila vysokým výskokem zadkem napřed na skříňku. Tedy výkon to byl obdivuhodný, neboť si musíte představit, že v sedě mi nohy bimbaly asi půl metru nad zemí. Slabým a třesoucím se hlasem se mne sestra zeptala: „Co to děláte?“


Hrůza v jejích očích mi napověděla, že to asi není to pravé ořechové, co provádím, možná jí blesklo hlavou, že třeba Bohnice mají vycházky a ona to odnese, a že je to možná její poslední služba v ordinaci v životě.


Ale já hned pochopila. Plavným pohybem jsem seskočila z vysoké skříně, snažila se vysvětlit nedorozumění, ale mám pocit, že dodnes nic podobného nezažila. Ale!!! Zuby mi zrentgenovala zcela dobrovolně, výsledek mimochodem dodnes neznám, jen se bojím, že se na rozdíl ode mne, která jsem se vyrovnala s obrovským trapasem, ona stále pere se strašidelným zážitkem do teď.


Mamka do důchodu, táta chce jít do práce

Zážitků, na které jsem kladla obrovský důraz a připadaly mi strašně důležité, třeba když jsme se seznamovali s mým současným mužem, by byla velká spousta. Když jsme se dělali jeden před druhým krásnější a zajímavější (usnuli jsme např. v opeře i v činohře, když jsme předstírali těžké intelektuály, jenže tréninky před tím byly vysilující, mířili jsme vzduchovkou na domnělé zloděje, abychom je zastrašili, padali jsme ze střechy, když jsme renovovali dům, dohadovali se, bourali autem, smáli se spolu, pohřbívali jsme naše nejbližší a stále si byli na blízku). Vyhrožoval, že až půjdu do důchodu, najde si nové zaměstnání, protože s učitelkou doma být, je fakt masakr. Ale myslím, že zase přeháněl a že se mu opravdu pracovat už nechce, a hlavně, že je se mnou rád. Tak jsme se opět spolu tomu smáli.


A dnes už máme za sebou první společný seniorský výlet, který byl nádherný, vysilující (400km tam a 400km zpět), dokonce psychicky přežil i mojí jízdu v protisměru na kruhovém objezdu v Pardubicích (to nezpůsobila senilita zatím, ale únava). Můžu stavět na svých i společných zážitcích. A přesně tak, jak jsem psala v předchozím pohádkovém příspěvku. I ty depresivní a nehezké zážitky patří k životu a právě zrovna ony vyzdvihnou na světlo ty pozitivní, které prodlužují život.


Důchod a trapasy budiž pochváleny!!!

3 zobrazení0 komentář