• Bára Walterová Benešová

Dvojblok aneb blog dvou generací: Po 10 letech manželství se hádám, po 37 ho někdy nechám vyhrát

V jednom domě, dvě rodiny, tři generace. Ženy versus muži 4:3, i když jeden z nich se ještě za muže považovat nemůže. Na většinu věci má dost podobný názor jako matka a babička. Nebo to bude jeho vysokým IQ?


Můj otec i můj manžel jsou typickým prototypem jednoho živočišného druhu, tedy CHLAPA. Rozdíl je jen v tom, že jeden „nosí“ kroužek na ruce 10 let a druhý 37 let (nepočítám to, že nejsou oba ženatí poprvé a ten kroužek už dávno ani jeden z nich neviděl).


Manželská ranní rozcvička

Ráno po 10 letech manželství

Vylézám po dvanáctém zazvonění budíku, vytočená, že už zase musí vylézt z teplého pelíšku. Než potmě doklopýtám se zalepenýma očima k rychlovarné konvici (nebo aspoň výrobce o ní tvrdí, že je rychlovarná, většinou se stihnu obléknout, učesat a vyčistit zuby než dovaří), zakopnu dvakrát o psy, nakopnu špatně zasunutou židli u stolu a třikrát mi upadne kovová lžička do hrnku, než se mi podaří připravit si ranní kávu. Manžel ještě spí, do práce jde později. Vzhledem k tomu, že máme stále ložnici v kuchyni v koutě, už je po mém zápasu dávno vzhůru, zatím ale zachovává chladnou hlavu a stále leží. Při svitu petrolejky se přesunu k zrcadlu, kde poslepu vyrábím oční linky a stíny. Někdy se z toho stávají linky na obočí, ale hlavně nevzbudit muže. Nemám chuť na hádku.


Kašlu na to, za tmy se prostě nenamaluju. Rozsvítím a už to začne. Vzteky se převaluje z jedné strany na druhou, funí, vzdychá, až nakonec nasupeně vyleze. Začne šoupat pantoflema o podlahu, a aniž by mě pozdravil, vrávoravým krokem odchází rovnou na toaletu. Jo, už se mi chce hádat…


Kdyby mamka věděla, že nesnídám, ta by mi dala za uši…

Ráno po 37 letech manželství

Vylézám před zazvoněním budíku, teplý pelíšek už dávno neřeším. Potmě neklopýtám, klidně si rozsvítím, spím totiž o patro níž, ale v kuchyni se přece jen ztiším. Snažím se necinkat hrnky, varnou (výraz rychlovarná již nepoužívám) konvici přemlouvám, aby nehučela, obzvlášť po odvápnění. Dám nažrat psům a nutím je, aby štěkali na druhé straně dvora. Nevím, do jaké míry je patro odhlučněno. Nechci manžela vzbudit, jdu totiž jen do práce a on nevstává, je na zaslouženém odpočinku (důchodce). Hygienu vykonám, v klidu sama posnídám (Báru musím přesvědčit, aby dělala totéž bez ohledu na ranní rozcvičku) a do školy odcházím namalovaná a připravená. V mém věku je ranní hádka horší než ranní sex. To mám odzkoušeno.


Auto plné nákupu, dětí a tašek

Návrat z práce po 10 letech manželství

Většinou se vracím z práce s plným autem nákupu, několika dětmi na palubě a s granulemi pro zvířata. A když vím, že je manžel doma celý den, protože zrovna nešel do práce, můj zrak okamžitě zabrousí do ložnice, kterou už mimochodem buduje dva roky. Většinou vidím to samé, že se tam nepohnul ani ten prach, co leží na zemi. V tu chvíli se zpoceným čelem, deseti taškami a dětmi v závěsu, nasazuji výraz slepice, kterou právě ostatní sestry svrhly ze společného bidýlka v kurníku.


Otevřu dveře do obýváku a ON tam leží. Nohy nahoře, ruce složené pod hlavou a čumí na televizi. Jakmile mě zbystří, přistiženě vyskočí na nohy a praví: „Miláčku, proč si mi nezavolala, bych ti přišel pomoc s nákupem.“


„Nepotřebujeme pomoc, unesli jsme to,“ zašeptám unaveně a snažím se tvářit ještě vyčerpaněji, než doopravdy jsem. Pokouším se navodit výčitky v mužském mozku, ale samozřejmě zcela neúspěšně.


Když vcházím do kuchyně, vidím, že šálek od ranní kávy stále stojí v nezměněné poloze na stole. Utěrka, která mi ráno spadla u kamen, tam stále ještě je a čeká jen na mě. O haldě nádobí nad prázdnou myčkou ani nemluvím.

Stačí pohled a ví, na co myslím. „Mámo, já jsem před chvíli přijel. Celý den jsem musel jezdit…“ Pěkný kulový. V práci má volno a jak ho znám, celý den strávil se svou druhou manželkou – Romanem. Jistě si postěžovali, jak jsme strašné manželky, když po nich něco doma chceme a jak je pořád uháníme. Kdyby alespoň po cestě nakoupil, když už máme všichni v mobilu ten sdílený nákupní seznam.


Návrat z práce po 37 letech manželství

Z práce se většinou vracím odpoledne někdy s nákupem a někdy bez.


Verze s nákupem: Už když otvírám a následně zavírám vrata do garáže, psí smečka řve a skáče (nejlepší je, když prší) tak, že to slyší celá vesnice. O patro výš nic. Je to ale zvláštní, protože večer mne napomíná, že mi jde dole nahlas televize a tudíž nahoře neslyší. Zřejmě proto si nasazuje sluchátka, do kterých si pouští izraelské rytmy a Nedvědy. A co je horší, notuje si se všemi a nemá pod kontrolou hlasitost. Prozradil se. Patro určitě není dobře odizolované.


Když nesu třetí náklad, objeví se ON. Na pomačkané tváři vidím, že dopoledne bylo náročné. Věta typu „Proč něco neřekneš, šel bych ti pomoct,“ mě i po 37 letech dostává. Moje ironická odpověď (po 37 letech stále stejná) zanikne ve štěkotu psů. Doufám stále, že je radostný, manžel je také radostný, jen objektem jeho štěstí je plná nákupní taška jídla. Čumim! Prý jako učitelka. Jeho následná věta: „Nedělej ze sebe hrdinku, která vše unese,“ mě už ani nenaštve ani nerozesměje.

Verze bez nákupu: Vše se odehrává stejně, pouze z garáže jdu jen jednou. I věta, která mě vítá je trochu jiná: „Co tam tak dlouho v té škole řešíte? Bude kafe?“. Nevnímám, kafe udělám, vypijeme každý sám. Někdy, podle nálady, hrajeme scrabble. Někdy, podle nálady, ho nechám vyhrát.


Komunikace v manželství

Komunikace po 10 letech manželství

Krásným příkladem je moje nedávná zkušenost. Celý týden chodil do práce v 7 ráno a vracel se zhruba v 9 večer. Na víkend si naplánoval zabijačku se vším všudy. Měly se dělat jitrnice, jelita, ovar, tlačenky… no prostě všechno. Jenže na to je jaksi třeba se také připravit.

Zabijačková buchta do jitrnic se peče cca dva dny předem. Tak těch šest plechů jsem ve středu napekla sama. Ale v pátek před zabijačkou spolu obvykle vaříme 6 kilo krup, které je třeba pečlivě proprat, zhruba tak osmkrát. K tomu je ještě potřeba nasmažit asi 5 kilo cibule nakrájené na malé kousky.

V pátek ráno se ptám. „V kolik dnes přijedeš?“

„No, asi jako vždy zase pozdě večer,“ pokrčí rameny a ve mně se začíná vařit krev. Kdyby třeba včera večer přišel a řekl: mámo, já to nestíhám, nezvládla bys to, prosím, s dětma sama? Nebo něco podobného. Ne! Zásadní komunikace zase chybí.

„Jako, že to mám dělat zase celý sama?“ já naopak spolehlivě startuju na první našlápnutí, přece jen jsem ještě mladý stroj bez velkých známek opotřebení.

„No, a co mám dělat, když musím chodit do práce?“ štěká na mě, jako kdybych já nemusela. Zase se ukazuje, že nic nepochopil. Hlavně, že mi do práce volá sedmkrát za den, že Franta támhle složil o šest palet víc a Jarda, si představ, jel do Brandejsa po špatné silnici, kde se platí mýto. Děsně mě to zajímá.

„Já si to udělám, až přijedu!“ štěká na mě.

„Jako o půlnoci?“ vysměju se.

„No, ty to hlavně nedělej nebo bys to zkurvila!“ dobře vím, že to řekl proto, aby mě doopravdy vytočil. Podařilo se mu to. Sesbírám malovátka do kapsy u bundy a naštvaně odkráčím do práce ještě nenamalovaná, protože s takovým individuem já v jedné místnosti vážně nebudu.

A výsledek? Druhý den se tomu sice oba smějeme, ale ty kroupy a tu cibulku jsem stejně udělala sama, protože jsem blbá…


Komunikace po 37 letech manželství

„Co říkala Bára?“

„Nevím, zeptej se jí.“

Po 5 minutách.

„Jakto, že ještě nejsou doma?“

„Jsou na tréninku.“

„Takhle dlouho?“

„Každé pondělí takhle dlouho.“

„Ty se mnou nemluvíš?“

Ticho.

„Tak já tě teda nebudu obtěžovat, když vy si všechno řeknete a já pak nic nevím.“

Ticho. Kecá, jen neposlouchá, tudíž neví. Nehrotím to. Zhruba 15 let to opravdu nehrotím, doufám, že Bára dospěje ke stejnému výsledku. Určitě, je totiž celá já (Jsme prý z jednoho pukavce, podle mého chlapa).

Stejně je můj, miluju ho a nikomu ho nedám. (Doufám, že to dočte až sem)

142 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše