• Bára Walterová Benešová

Dvojblok aneb blog dvou generací: S věkem roste sebedůvěra. Svoboda dává křídla na nový rozlet

Aktualizace: čvc 2

Moje věčně mladá maminka odchází do důchodu. Je to pro mě neuvěřitelné, ještě nedávno udělala výmyk na hrazdě, zvládne hvězdu, při stojce se jí už sice motá hlava a tlak se jí zvedne na neúnosnou mez, ale pořád se mnou chodí cvičit na běhací pásy. A pořád je tam nejhubenější a nejohebnější. To by se čert vzteknul, jak je ten život někdy nespravedlivý.

Já osobně si myslím, že úplně do důchodu nechtěla, ale tak trochu byla donucena okolnostmi. A tak už se konečně zase směje!


Odchod na zasloužený odpočinek

Tak už je to tady. Končím a začínám. Že to nedává smysl? Ale kdepak, je to to nejlepší, co mě mohlo potkat.


Nikdy jsem si nedovedla představit, že se budu těšit na tzv. zasloužený odpočinek. Před více než deseti lety odcházela do důchodu moje milá kolegyně a já jí bláhově (což vím až teď), přemlouvala, aby zůstala. Otázky typu: „Co budeš dělat?“ nebo „Vždyť se budeš se nudit,“ apod., zaznívaly na prázdno a já nechápala. Žena plná života, schopná, zdravá a odchází? Proč?


Tak teď vím. Chtěla být svobodná. Ohlížet se jen na svoje potřeby a pocity, nepřizpůsobovat se, žít si po svém a podle svých představ. A když se začala blížit moje doba, myslela jsem si, že mě udolá věk, nefungující mozek, potřeba rodiny, nebo bůhví co ještě. Ale to, co rozhodlo, bylo něco úplně něco jiného. Byla to atmosféra nedůvěry, pokrytectví, falše, donášení a lží, která dá zabrat i mladším ročníkům. Když pravda uráží, lžeme. Každá lež vytváří dluh a já se nechci zadlužovat. A protože jsem měla možnost volby, zvolila jsem. A dobře. Dobře pro sebe, pro svoji rodinu a nakonec jsem to zřejmě ulehčila i druhé straně.

A protože jste milé děti dočetly až sem, tak vám budu vyprávět pohádku.


Pohádka o malém království

Bylo nebylo jedno malé království. Vypadalo, že je trochu zanedbané, a když se tam ujala vlády tehdy odvážná a vypadalo to, že i moudrá panovnice, království začalo vzkvétat. Královna se začala obklopovat podobně smýšlejícími rádci a pomocníky a vše vypadalo růžově a lid prospíval. S chutí ale roste chuť. A královna velmi toužila vládnout. Líbilo se jí to a dokonce začala zkoušet, co poddaní vydrží. A někteří nevydrželi, někteří se poddali a někteří nesouhlasili. A panovnice se začala bát. Neustále vyžadovala pochvalu pro svoji osobu (jak příznačné pro lidi, kteří si uzurpují moc). Sama upřímně chválila jen, když potřebovala získat někoho na svoji stranu. Méně oblíbené poddané dokázala zašlapávat, přehlížela jejich utrpení, brala v potaz pouze hlas lidí, kteří svoji nelibost dávali velmi hlasitě najevo, a kritika ji vůbec nechutnala. A ze strachu prýští nejistota. Neustále potřebovala potvrzovat dokonalost svých nápadů a rádoby důležitých rozhodnutí.

A světe div se. Nevyžadovala pomoc a názor svých nejbližších, ale právě těch, kteří byli nejvíc slyšet. Ohrožení? Bože, jak krátkozraké. Obávala se, že přijde o svoji oblibu, jenže si neuvědomovala, že respekt se nezískává mocí, či strachem z funkce, ale osobností krále.

Vypravěč pohádky přestal být spokojen. Nelíbily se mu přehnané a nedotažené ambice vládkyně, nelíbila se mu nespravedlnost, v některých případech záludnost a nízká důvěra ve své podporovatele ze začátku své vlády. Obava ze ztráty moci změnila úplně styl vlády a osobnost panovnice. A vypravěč zvolil.


Ale děti nebojte se. Jako správná pohádka i tato má šťastný konec. Královna je jistě ráda, že někteří odcházejí, a že se nemusí cítit ohrožená, ale ona se velmi mýlí. Odcházející ji totiž nikdy neohrožovali. Dokonce v okamžiku, kdy malé království navštívili cizí nepřátelští hosté, bojovali bok po boku za vítězství v této nerovné bitvě. A vyhrálo se. Zřejmě ale bylo málo chtít jen spokojenou a prosperující zemičku.


No, nepodařilo se, nevadí, za pokus to stálo.


Ti co odcházejí, jsou nejšťastnější

A ti co odcházejí? Jsou šťastní ještě víc. Nemusí se účastnit některých ponižujících nápadů královny. Zbavují se nálepky mlčící, souhlasící nebo rebelující části. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Vyprávění sice legrační nebylo, ale potěšující je zjištění, že i s narůstajícím věkem roste štěstí, sebedůvěra, spokojenost i radost ze života. Svoboda, volnost to vše dává křídla na nový rozlet z tlusté ukončující, ale zároveň startovní čáry.


A příště slibuji švandu, ale i depresivní zážitky patří k životu, jsou poučné právě proto, aby mohlo být nadále veselo.


A tady je video pro všechny, se kterými bych se chtěla rozloučit a každému z nich naznačuji své:




638 zobrazení6 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše