Matka: Tak mám za sebou asi týden nouzového stavu, pár dní omezeného pohybu a první den, kdy nesmím mimo dům bez roušky. Já teda bez šátku nebo nějakého improvizovaného krytí. Ale mám také za sebou první den online učení na mé škole. A teď co s tím. Nouzový stav vlastně vzhledem k mému věku nějak zvlášť neřeším. Pařit jsem nikdy moc nechodila a těch pár mejdanů, co jsem absolvovala, mě zřejmě již naplnilo. Jen tak mám v duši jaksi nesvobodno. Pořád mám pocit, že jsem hlídaná, nemohu se volně rozhodnout, zdali jít, nebo jet tam, kam chci a dělat si co chci. Na druhou stranu já vlastně nikam nechci, já jsem totiž doma velmi ráda. Mám tady vše, co potřebuji a všechny, které miluji a potřebuji také.
Matka: Karanténa jako generálka na důchod
Do těch živých počítám i svého manžela (ten mě teda dnes tak vytočil, že bych ho z umístěnek nejradši vyřadila), také naší psí smečku a teď mi snad nevadí ani probouzející se mouchy. Co si v plné míře uvědomuji. Že tento pobyt a skorouvěznění doma je taková generálka na důchod. Nóóó, tak ta představa mě začíná děsit. Muž to trénuje už bezmála sedm let ale SÁM. Já to zkouším s ním. Musím uznat, že za 37 let společného soužití už mě asi třikrát pochválil, akorát si teď nemůžu konkrétně vzpomenout kdy a za co.
Karanténa mi nějak vadí víc, i když na způsobu mého života se stejně zas až tak nic nemění. Ale to omezení je už takové skoro hraniční. Začala jsem také přemýšlet, jestli bych mohla být prospěšná nějak víc. Říkám si. Když se postarám dobře o rodinu a nebudeme nikomu na obtíž, tak snad fajn, ne? Ale není to přece jen málo?
„Musíme se přece realizovat a zapojovat každý podle svých schopností, zápalu, chuti a znalostí. Nebo ne?“
Tak šít neumím, proto bohužel roušky nemohu poskytnout. Jsem dobrá v tom, že nenakupuji do zásoby, takže paralen, roušky, mouky, těstoviny, rýži ani konzervy u mě nenajdete a tudíž jsem je nechala potřebnějším. Proto také ta poznámka na začátku, že musím mít kolem pusy a nosu šátek. A co humor? Je mi vlastní? Co takhle potěšit některé lidi pohledem na normální žití?
Dcera: Karanténa? Být doma s manželem? Nikdy!
Mamka karanténou trénuje s tátou na důchod. Je mi jí upřímně líto, ale nevím, jak bych jí mohla pomoci. Leda víno?
Já každý den při návratu z práce pláču dojetím, protože jsem šťastná, že moje zaměstnání je jedním z posledních, které by vláda uvěznila doma. A manžel? Jezdí kamionem, ty přece musí taky jezdit pořád. Ano, jsou mi vlastní vtipy o tom, že uvěznit manžele spolu doma určitě nepomůže nižší úmrtnosti. Zřejmě naopak! A to nechci myslet na to, že bychom například mohli bydlet v paneláku.
"Mým revírem je radnice, pracovní tempo je vražedné a protivníkem jsou…. Raději to necháme na jindy!"
Vyrážím z radnice s rouškou, samozřejmě! Pro ostatní členy naší 7členné domácnosti už mám taky. Našila mi je Péťa z finančního. Budeme hezky sladěni, všichni máme se sloníkama. Největší slon je pro dědu. Po cestě nakoupit, než dojdu ke kase, dostanu od každého rodinného příslušníka ještě zprávu, co všechno mu chybí a co by nutně potřeboval - od nudlí, přes brambůrky až po čokoládu. Ještě rychle vyzvednout balík, neudusit se…. Zvednou telefon paní, která nemůže dýchat a potřebuje zavolat sanitku… znovu se neudusit! Ještě se někdo diví, že první na co se vrhám je oběd v jídelně u babičky?
Matka: První online učení
Není to tak dávno, co jsem si sama nezapnula ani PC. A teď? Páni, já to zvládla. Sice vynervovaná až na „půdu“, ale… Teď mě teda bolí hlava, ale fakt nevím, co je pravým důvodem. Stres z výuky po internetu, nebo z očekávání pochvaly za uvařený puding. (Zase mu podlézám a zase bez pochvaly) Jsem nepoučitelná. Ale vnoučata ho mají také ráda (puding). Tak teda, kam jsem se to v těch svých úvahách až dostala. K pudingu!!! Pauza je nutná.
Totiž původně jsem měla potřebu se pochlubit a povzbudit „blbky“, co se týká digitálních technologií, na mé úrovni, no a výsledek PUDING!!!
Pauza pomohla. Vede mě k poznání, že kdybych hypoteticky měla možnost ještě 37 let trénovat na PC jako ve vztahu s manželem, určitě by mě to posunulo hodně dopředu.
Protože dámy, ale vlastně i pánové (vždyť já vás mám fakt ráda), protože uvnitř jsem totiž VÍTĚZ. Baru, slyšíš dobře. A takový pocit posiluje vždy, obzvlášť v těchto dobách.
A tak - držme si palce a VÍTĚZME!!!!!!
