Hansoo Cup: Asi jsem pochopila, co znamená to klišé, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se

Jsem pyšná na svoje děti, na to jakými jsou osobnostmi a s jakými lidmi se stýkají a na jak skvělých lidech jim doopravdy záleží. Myslím si, že o lidech strašně moc vypovídá jejich chování k ostatním lidem a jak dokážou reagovat na nepříznivé situace.

Když milujete svou biologickou rodinu, je to v pořádku, je to normální a není to nic neobvyklého. Svou rodinu si nevybíráte, jen máte velké štěstí, když jsou to lidé, kteří za vámi stojí, podporují vás, milují a obdivují.

Podle čeho se určuje hodnota člověka?

Potom je jiná „rodina“, a to je ta, kterou si pro svůj život vybíráte sami, kterou vy sami podporujete, a ona vám oplácí stejnou mincí, co jim dokážete dát vy – podporu, důvěru, přátelství, pomoc, pochopení a oporu, i když se vám třeba zrovna vůbec nic nedaří.

Představte si sportovní klub, jak z amerického filmu. Když vám trenér řekne, že není důležité, abyste získali medaili, abyste vyhráli, ale jde jen o to, abyste si to užili a jeden druhého navzájem podporovali, abyste sami ze sebe měli radost a věřili si. A ono to funguje, jako kdyby na své svěřence řval hokejový trenér Luboš Hrouzek, že neexistuje nic víc na světě než hokej. Hodnota člověka se přece neurčuje podle toho, kolik zlatých medailí pro svůj tým získá.

A věřte tomu, že takový svět v dnešní době vážně existuje. A je na téhle planetě. Dovedete si představit partičku náctiletých puberťáků, kteří se poplácávají po rameni a ujišťují se, že se nic nestalo, když se vám zrovna nezadařilo a nepřinesli jste do týmu zrovna žádné body. Není důležitý můj úspěch, ale úspěch všech a vzájemná pohoda a tolerance. Ty „děti“ jsou zvyklé za sebou stát, pomáhat si a podporovat se. Když jde jeden z nich závodit, vždycky s ním stojí pro psychickou podporu někdo další a je jedno, kdo z nich to zrovna je. Výhradně duální přátelství tu neexistují, všichni jsou jedna velká skupina – „rodina“ bez ohledu na věk, na pohlaví, na schopnosti a na vzhled.

Všichni puberťáci nejsou stejní

Když Anička zrovna pokazila své sportovní vystoupení a rozplakala se přímo na tatami (taková ta velká barevná žíněnka, jak se na ní dělají bojové sporty), hned u ní bylo několik „dětí“ z jejího klubu, aby jí pomohly zpátky na nohy - kluci, holky, malí, velcí… prostě rodina. Tak tohle mě během uplynulého víkendu rozplakalo poprvé. A to mě to vlastně nepřekvapilo, protože se to děje už několik let, jen mi to možná teprve teď všechno došlo.

Když se Vojtovi nepovedl zápas v chanbaře (boj s nafukovacími meči) a prohrál, já cítila zklamání. Ale když jsem viděla svého patnáctiletého syna, který svůj nepovedený zápas okamžitě hodil za hlavu a ihned se jal pomáhat mladším závodníkům a svým sestrám, styděla jsem se. O co lepší člověk je můj pubertální syn, než já jako dospělá.

Podpora druhých

A potom přišel na závodní plochu Kuba. Devatenáctiletý chlapec s Downovým syndromem, který se rozhodl pro bojové umění. Na plochu s ním nastoupil jeho tatínek. Kuba předvedl neskutečný výkon úměrný jeho postižení. Nikdo se mu nesmál, jak by se od dětí, které někdy fakt umí být zlé, dalo očekávat. Přesně naopak, celá hala jásala a tleskala mu tak, jako kdyby se na scéně objevil Steven Seagal. I když ten závěrečný potlesk spíš patřil jeho tátovi, protože před takovým mužem je nutné smeknout všechny klobouky, které tu na Zemi máme. Takový člověk má u mě neuvěřitelný obdiv. Zní to jako klišé, ale rodiče, kterým osud nadělil do vínku takovou zkoušku a oni se s tím dokázali poprat, musí mít obdiv všech. Nikdo z nás si ani neumí představit, jak náročné tohle musí být. A ještě, když to dokáže dělat s úsměvem a rozdávat radost a pohodu kolem sebe. Tady jsem plakala podruhé a podruhé se sama za sebe styděla. Jak vůbec své malicherné a titěrné potíže mohu považovat za problémy?

Nenávist nebo láska?

A do třetice mě opět rozplakaly děti, jen s tím rozdílem, že tady už jsem se za sebe nemusela stydět. Taky se vaše ratolesti neustále hašteří, perou a nadávají si a vy máte pocit, že nemohou na světě existovat dvě bytosti, které by se tak nesnášely? Já tedy někdy ano. Dennodenně se pošťuchují, dohadují, mlátí a nadávají si. Chápu, že ve věku patnáct a jedenáct let je to normální, ale pro mě někdy dost vysilující, že k nim cítím to samé, co oni k sobě navzájem. Ne, někdy bych je fakt svázala do kozelce a zalepila jim pusu lepicí páskou.

Když Adélka odcvičila na závodech naprosto úchvatně, na své schopnosti a možnosti, dostala od rozhodčích tak vysokou známku, že jsme ji u jejího jména ještě nikdy neviděli. Jenže tři děvčata prostě byla ještě lepší než ona. Oprávněně skončila čtvrtá, i když pro mě byla absolutním vítězem. A stejné pocity, měl i ten škarohlídský bratr, který ji nenechá chvíli normálně dýchat. On sám získal zlatou medaili a místo, aby si ji vystavil mezi své trofeje, věnoval ji své sestře, protože i pro něj ona byla vítězkou a takovou pochvalu od staršího bratra ještě nikdy neslyšela. Adélka plakala dojetím, já plakala hrdostí a díky vlastnímu životnímu vítězství.

Sama ve svých sedmatřiceti letech neumím prohrávat. Někdy jsem neuměla nechat vyhrát v pexesu své vlastní děti, když byly ještě hodně malé. Tuhle vlastnost jsem jim já rozhodně nepředala, ale věřím, že je to z velké části mou vlastní výchovou.

Takové děti z Hansoo nejsou výhrou jen nás rodičů. Vím, že výchova sice dělá hodně, ale pokud dostanou i ve sportovním klubu tolik pochopení, podpory a důvěry. Když jim trenér neustále vštěpuje, že základem dobrého člověka jsou správné morální zásady. Když je mistr bojových umění neustále ujišťuje o tom, že důležité je být férový, spravedlivý a pomáhat druhým. To se potom jinak vychovává…

A o tomto víkendu na závodech se to všechno ukázalo. Když totiž bojovali v chanbaře Hansoo bojovníci, ani u jednoho nebyl vidět vztek, dohadování se s rozhodčími, ani hádky mezi sebou, jako u některých dalších závodníků. Naopak sami bojovníci dokázali přiznat, že padl zásah a bod získává soupeř, i když to znamenalo pro ně prohraný zápas.

Takže cenu Fair play získává…. Taekwondo Hansoo Mělník!!!

No, a tak z haly odcházel nejen hrdý trenér, ale i hrdí rodiče a prarodiče… A co medaile? Na ty už všichni dávno zapomněli, ale na ty události se zapomenout nedá.

Konečně rozumím tomu obehranému klišé, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.