Hrála jsem basketbal a seismologové zaznamenali 4,7 stupně Richterovy škály

Moje tři děti dělají taekwondo už pátým rokem. Adélka samozřejmě kratší dobu. A v sobotu dělali další zkoušky na vyšší technické stupně, tedy na cennější barvu pásku. Vojta dosáhl modrého pásku, do černého pásku mu tak chybí už jen čtyři kroky. Anička získala zeleno-modrý a Adélka je teprve na začátku své cesty a má žluto-zelený pásek.

Petr Limprecht, tedy jejich mistr, trenér a pro mnohé děti z oddílu bůh, v jedné osobě, jim do tělocvičny koupil dlouhou žíněnku, na které se připravují gymnasté. Ta je pěkně pérovací, ale hlavně drahá. Závistivě jsme s Lenkou Bruty pozorovaly děti, jak na nich metají kozelce, hvězdy a někteří šikovní i kotrmelce. Obě jsme se ujišťovaly, že jsme před 30 kily byly jak Čáslavská, prostě gymnastky k pohledání.

Je libo kotoul letmo?

Nakonec jsme si odtáhly žíněnku za roh a odvážily se a ejhle… kotrmelec v pohodě. Já jsem teda myslela, že mi budou volat sanitku, jak strašně se mi zamotala hlava, ale ustála jsem to. Léňa vyšvihla dokonce kotrmelec plavmo, letmo či jak se tento prvek nazývá a já opět svou povedenou hvězdu. Tentokrát jsem ani neodkulhala. Byly jsme pyšné na to, jaké se s takovými těly dají ještě dělat veletoče.

A taky jsme si vzpomněli na jedno z mých prvních představení na taekwondu, kdy mě ještě moc neznali. Byla to první sezóna Vojty a Aničky. Začínalo léto a trenéři pro děti připravili rozlučku před prázdninami na sportovním hřišti na Mělníku. Hráli basket proti rodičům a moje děti mě přišly přemlouvat, abych šla hrát taky. „Ježiš marja, čtyři chlapi/ sportovci a já?!“ Hrála jsem to skoro celý dosavadní život, tak snad si z toho ještě něco musím pamatovat. To je přece jako jízda na kole, to se nezapomíná… Zula jsem žabky, na novém gumovém povrchu se dalo běhat i bosky.

Ten basket pořád ve mně je

Odmítala jsem běhat, jen jsem driblovala a házela míče dopředu pod koš dravým tatínkům. Jenže potom jsme začali prohrávat. Moje ego to neuneslo a ve mně se znovu po letech probudila soutěživost a touha vyhrávat. Určitě do mě muselo vstoupit nějaké kouzlo, protože já taková přece normálně nejsem. ALE CHTĚLA JSEM VYHRÁT!

Vzala jsem hru do svých rukou. Rozeběhla jsem se přes celé hřiště, už to bylo docela nebezpečné, ale ještě se nic nedělo. I když seismologové na pozorovacích stanicích zachytili první změny v pohybu planety. Zatím to bylo jen necelých 4,7 stupně Richterovy škály.

„Richterovo magnitudo 4,0 až 4,9 je slabé zemětřesení. Citelné třesení věcí uvnitř domů, drnčivé zvuky. Významné škody nepravděpodobné. Takových bývá kolem 6200 ročně. (ale tak často já zase nesportuji).“

Moje mysl se najednou přesunula o několik let zpátky a měla pocit, že zase hraju basket na palubovce. Vůbec nebrala v potaz, že se od té doby moje tělo výrazně změnilo. Následoval sled automatických pohybů. Dlouhý nákrok, pravou rukou poslední hod o zem, napřáhnout, přikročit druhou nohou, podřep, odrazit se vysoko do výšky, balón opouští pravou ruku, rotuje ve vzduchu, síťka se zatřepetá a jsou tam 2 body pro rodiče!!!

Ale jaksi jsem zapomněla na fyzikální zákony, a ty mě zradily. Koš jsem dala, ale nedošlo mi, že se ještě moje tělo musí vrátit zpátky na zem, a to pěkně bolelo. Doskočila jsem zpátky. Před pár lety to fungovalo tak, že jsem doskočila a okamžitě jsem se vracela do jiného místa na hřišti, samozřejmě během. Ale tentokrát jsem ucítila, jak moje kotníky nejsou schopné udržet ten náraz a tu masu. Pravý se podlomil a já sebou práskla o zem, jako pytel hoven. Ani elegantně a efektivně už jsem neuměla upadnout. Bolest mi zalila celé tělo a z očí mi vytryskly slzy.

Hřiště nutně potřebovalo rekonstrukci

Ale ten trapas!! Ta představa, že nové hřiště, zrekonstruované za několik milionů, zničí Bařka, jedním odrazem do koše a město teď bude muset vytáhnout z kasy další peníze, aby vůbec zamaskovalo tu díru v podlaze. Vyskočila jsem na nohy jak laňka a přemlouvala sama sebe, že to nebolí. Ještě, že jsem v té době nedělala na úřadě, nevím, jak bych tohle vysvětlovala.

„Jo, jasně, jsem v pohodě!“ mávala jsem na ostatní s úsměvem a přes slzavé oči je vůbec neviděla.

Mučila jsem se tam ještě asi hodinu a půl. Postávala ve stínu a kousala se do rtů, abych neukázala slabost. Pak jsme konečně jeli domů. Sedla jsem do auta a konečně si mohla pořádně zařvat bolestí.

Myslela jsem si, že přijedu domů a nohu si v klidu vyléčím. Jenže doma na mě čekal manžel s naštípnutými žebry a nemohl skoro dýchat… Závodil totiž na dračích lodích.

Ale vybetonovat základnu na dřevěné pódium u bazénu jsme ten den ještě zvládli.