• Bára Walterová Benešová

Inkvizitor mého žlučníku 3! Pět dní hladového protestu v nemocnici

Aktualizováno: dub 25

Znovu otevřu oči a nad sebou už nevidím zářící světla reflektorů operačního sálu, ale hnusnou starou zářivku nemocničního pokoje. Jsem zpátky ve svém úzkém pokoji, odkud mě odvážel sanitář ve čtvrt na dvě. Asi mě probudila sestra, která mi zrovna zapojuje nový kapající igelitový sáček.


„Dostanete infuzi s antibiotiky a něco na bolest,“ říká tiše. Je to ta samá, se kterou jsem tu byla už v noci. To má ještě ke všemu denní směnu, když tu byla celou noc?

„Kolik je hodin?“ ptám se zmateně.

„Sedm večer. Přinesu vám za chvíli mobil,“ slibuje.


Ty jo, sedm večer a to jsem tvrdila, že jim na tom sále ani neusnu. Zřejmě mi dali nějakej dobrej matroš. Jsem celá připitomělá. Břicho konečně bolí trochu jinak než tou ostrou bodavou bolestí. Mám pocit, že teď už se to dá snést. Musím se podívat, co mi tam vytvořili. Jsem od přírody velmi zvídavý tvor.

Odhrnu peřinu. Mám na břiše čtyři velké čtverce náplasti. Jednu těsně pod prsama, kdybych stála, bylo by to hodně mezi prsama, jednu na pupíku a dvě na pravé straně. Z té poslední díry mi vytéká nějaká červenožlutá břečka do igelitového sáčku, který mám na ráně přilepený nějakým lepidlem. Sáček má i vlastní ventilek. Asi mi ho budou odpouštět. Vypadá už teď dost plně.


Jakmile mi přinesou mobil, volám domů, aby o mě neměli strach, když jsem se tak dlouho neozvala. Omlouvám se, byla jsem v kómatu. Naštěstí mamka už všechno ví, mluvila s naším kamarádem, který ji informoval o provedeném výkonu i mém současném stavu. To má docela kliku, to toho ví mnohem více než já. Já totiž nevím nic. Ani jsem se zatím nedozvěděla, jestli náhodou nejsem covidně pozitivní, protože výsledky pátečních testů mi také nikdo nesdělil. Když mám otázky na sestru, neví nic, musím se prý zeptat svého ošetřujícího lékaře. Ty vado, copak já vím, kdo je můj ošetřující lékař, vždyť mi neřekli ani tohle.


Tak nějak začíná Kronika města Kocourkova od spisovatele Ondřeje Sekory.

Sousedka z vedlejší postele už zase, nebo spíš ještě stále spí. Asi toho má holka moc. Když se ptám sestřičky, jestli bych náhodou nedostala něco k večeři, vysměje se mi. Po operaci žlučníku vážně dneska jíst nebudu. Ani na ten čaj nemám nárok. Žaludek prostě pojede na prázdno i třetí den. A to už jsem se zařekla, že s hubnutím končím.


Potřebovala bych se alespoň postavit na nohy a dojít si na záchod. Nic takového, po žlučníku mohu vstát až tak zhruba za hodinu, tak do té doby fakt nevydržím. Musím si říct o mísu. To je tak strašně nepříjemné, copak stojím o to, aby mi někdo cizí utíral zadek? Já se o sebe chci postarat sama.


Asi za hodinu dostanu pokyn ke vztyku. Zhýčkaná moderními seriály jako Modrý kód, Ordinace nebo třeba Dr. House, čekám asi trochu jiné zacházení. Že mi sestřička pomůže vstát, vysvětlí mi, že nesmím zatínat břišní svaly, že se mám převalit na bok, abych si udělala kýlu, potom mě přidrží, aby se mi nezamotala hlava…


Tady ovšem není čas ztrácet čas.

„Tak vstávejte,“ zavelí sestra a zůstane stát u dveří. Po chvilce zápasnických hmatů a chvatů, se mi podaří vyškrábat na nohy a naštěstí se mi ani nemotá hlava.

„Dobrý?“ zeptá se. „Nemotá se vám hlava?“

„Asi ne,“ řeknu udýchaně, protože tohle byl teda slušný zápas v ringu.

„Tak dobrý,“ zmizí zase za zavřenými dveřmi.

Na záchod zvládnu dojít sama, akorát ten rozvázaný andělíček mi dělá trochu starosti, když pod ním tentokrát nemám ani maličkaté kalhotky. Nemusí se mi každý na chodbě dívat na mou splihlou visící... zadek.


Kolegyně se probudí akorát na večeři, aby zpucovala všechno, co jí na tácu donesli, postěžovala si, že toho bylo velmi málo, doběhla si ven před nemocnici vykouřit pár cigaret a zase zalezla do postele, aby se pořádně na noc vyspala. Večer v devět, kdy nám sestra přinesla naše léky, si spolunocležnice žádá další prášky na spaní. Kopne ho do sebe hned po přijetí a do hodiny je tuhá jak dřevo. Docela jí závidím. I když jsem sice po narkóze, nemohu úplně říct, že bych byla odpočinutá nebo snad vyspalá. O prášek na spaní si ovšem neřeknu, myslím, že chemických medikamentů mám v sobě už docela dost, zbytečně se mi nechce něco dalšího polykat.


Podaří se mi usnout celkem brzy, i když jsem každou chvíli vzhůru, protože paní na vedlejší posteli řeže dřevo jako dřevorubec v lese za denního světla. Tak takovou motorovku neumí napodobit ani Poslední mohykán. Moje únava je naštěstí tak velká, že se mi vždy zhruba po hodině monotónního řevu motoru podaří na chvíli usnout. A v pět tu máme na novo pravidelné návštěvy s rozrážením dveří. Nejdříve přichází cirkusové číslo s tonometry, pak přibíhá krotitelka jehel na odběry a jako vrcholné číslo celého ranního představení sestra s vláčkem narvaným drogami, chemikáliemi, nejrůznějšími léky a obvazovým materiálem. Nesnáším cirkus.


„Myslíte, že už dneska dostanu najíst?“ ptám se sestřičky, ale opět mi neumí odpovědět, musím se zeptat paní doktorky. Tak nějak mi připadá, že je tu oblíbenou zábavou přehazování zodpovědnosti.


Moje kolegyně si začne stěžovat, jak dostala slabé léky na spaní a že by potřebovala dva, protože se v noci vůbec nevyspala a je hrozně unavená. Mně z toho asi popraskají stehy na břiše. Vždyť zařezávala celou noc a předtím celý den, jak starý chlap a předpokládám, že to dnes nebude jiné. Přála bych si být Superman, abych mohla očima vypouštět laserové paprsky. Na větší fyzickou aktivitu bohužel nemám dost energie. Ale pouštět blesky očima, to by mi šlo.


Chvílí se děvčata za mými zády dohadují, ale paní Dřevorubcová si dva prášky na spaní nevynutí. Musím na záchod. Hlavně, abych vyrazila dostatečně dopředu, přece jen to zvedání z postele není jednoduchým úkonem. Potřebuju na to pomalu, jak naše úřednice na vyřízení žádosti, třicet dnů. Převalím se na levý bok a zakvílím si. Pak se chytnu té hrazdy nad mou postelí, která je v naprosto debilním úhlu, takže mi stejně vůbec nepomáhá a pomaličku spouštím nohy na podlahu. Znovu si zakvílím, když se plný pytlík s drenem se žuchnutím pomocí gravitace přesune směrem dolů. Když sedím, už je to pohoda, vstávám, jak kdyby mi nic nebylo. V lehkém předklonu se ovšem šourám chodbou a musím si držet andělíčka, aby mi nevypadával na veřejné pokukování zadek.


Zhruba za dvacet minut jsem zpátky a musím opakovat stejný úkon jenže pozpátku. Tady je to daleko složitější. Posadit se na postel zvládnu bez obtíží, přesto si pro jistotu už předem zakvílím, abych nevypadla ze cviku. Levou rukou pomalu spouštím tělo do bočního kliku a pravou se přidržuji hrazdy nad sebou. Bohužel mám vykloubenou ruku dozadu, takže se na ní stejně neudržím. Svalím se do pelechu, jak pytel brambor. A znovu kvílím. Pomalými přískoky, a teď teprve je nemocniční hrazda potřebná, doskáču do středu postele a uvelebím se. Otřu si zpocené čelo námahou a zrovna přichází vizita. Moje první otázka na doktorku je jasná: „Dostanu už dneska najíst?“


„No, to uvidíme podle testů.“ To jako myslela vážně, že bych třeba ještě dneska nemusela jíst? Přežiju závažnou operaci žlučníku a umřu tady na podvýživu? To snad nemyslí vážně.

Jsem napnutá, jak guma od tepláků, až do oběda. Když ovšem vchází rozdavačka obědů a v ruce má jen jeden tác, modlím se za Supermana. Jako, že nedostanu oběd? Ona to ta doktorka snad myslela doopravdy. Informace se tu ovšem předávají zhruba stejně jako mně to jídlo.


Odpoledne už prosím sestru skoro na kolenou, že pokud nedostanu najíst, může se stát, že začnu v zoufalství pojídat zdejší personál a myslím si, že zrovna v dnešní době ho přebytek nemají. Jak někdo vůbec může protestně držet hladovku? Vždyť já už teď čtvrtý den bez jídla přemýšlím, že odtrhnu tu infuzi a budu si ji lít rovnou do hrdla. Copak si někdo může myslet, že výživa do žíly může někoho zasytit.

„Mohla bych vám přinést malý Nutridrink,“ nabízí sestra. Beru všechno, cokoliv co můžu pozřít. Vždyť já už polykám prášky co mi dávají, jako kdyby to bylo nějaké jídlo.

Ty Nutridrinky přinese nakonec dva, ale s pojmem malý teda nekecala. Pochybuji, že se ještě něco menšího dělá. I dětská přesnídávka má větší objem.


„Šetřete si to. Další možná dostanete zítra,“ nezapomene mě upozornit.

Jak jen to bylo v tom Nekonečném příběhu? Královské dělení, teď jen kousek, je to ještě moc dlouhá cesta. Napiju se téměř neznatelně, musím si to šetřit. I tak ten jeden hlt pro mě znamená velmi mnoho. Cítím tu úlevu, jak mi mléčná hustá tekutina proudí hrdlem až do žaludku. Je to jako když si feťák konečně šňupne svou oblíbenou značku heroinu. Nad chutí vůbec nepřemýšlím, ta teď není důležitá. Je to jako maminčino pohlazení po dlouhých měsících odloučení. Odkládám lahvičku opatrně jako vzácný drahokam na kraj nočního stolku. Musím ji mít pod dohledem, přísahám, že jestli mi na to někdo sáhne, useknu mu ruku. Asi za hodinu si dopřeju další lok, tentokrát trošku větší, ale pocit prožívám naprosto stejný.


Na chodbě se ozve nějaký šrumec, naštěstí máme otevřené dveře, takže máme všechno z první ruky, je to lepší než televizní estráda. Konečně se tu něco děje. Další díl seriálu nemocnice Bulovka se odehrává přímo ve vedlejším pánském pokoji. Pacient se zavedenou sondou do žaludku měl zřejmě stejné problémy jako mám já. Neutuchající hlad, jenže s takovou sondou mu lékař výslovně zakázal i ty Nutridrinky, které si donesl z domova. Ale všichni víme, co hlad dovede a tak pacient pochopitelně neposlechl a nalemtal se jich do sytosti. Potom se pořádně pozvracel a dostal od pana doktora pěkně vyhubovaná. Všechno se na chodbě rozléhalo, všechno bylo slyšet. Rozuměla jsem každému slovu, jen škoda, že ten obraz chyběl, měla jsem to jen jako rozhlasové vysílání. Když se neposlušný pacient řítil chodbou za panem doktorem a něco mu vysvětloval, dostala jsem strach, co když bude chtít ukrást ty moje Nutridrinky, když mu ty jeho teď zabavili? Určitě se před ničím nezastaví, když neuposlechl ani rad lékařů. Neváhala jsem ani vteřinu a obě maličké lahvičky si schovala pod peřinu a pěkně co nejdál ode dveří. O své jediné jídlo se rozhodně s nikým nehodlám dělit. Obzvlášť s takovým, co neumí poslouchat.


Moje spolunocležnice se prospí až k propouštěcí zprávě. Celou noc totiž přece nespala, tak to teď musí dospat. Už i já si přeji, aby ji dnes propustili domů, taky bych se chtěla vyspat pár hodin v jednom zátahu v klidu a ne uprostřed lesnického candrbálu. Kdyby tu řezal dřevo Jason Momoa, tak by mi to asi úplně nevadilo. Alespoň by bylo na co koukat.

Zůstávám na pokoji úplně sama. Bolesti v břiše jsou naprosto snesitelné, cítím v podstatě jen čtyři bodné rány, připadám si, jak kdybych se poprala v parku s partou nějakých kriminálníků. Můžu si alespoň představovat, že jsem superhrdina, který přepral pět chlapů s nožem, které měl proti sobě.


A tak při téhle superhrdinské návštěvě si na telefonu najdu HBO a pouštím si další díl nového seriálu Superman a Lois. Vojta sice nebude nadšený, slíbila jsem, že se na to budeme dívat spolu, ale teď se to sem tak nějak hodí. Potřebovala bych jen tu maličkou obrazovku nějak upevnit nad hlavu, abych se nemusela naklánět, protože zatím můžu ležet jen na zádech. Využiju respirátor, k tomuhle jsou ty náhubky opravdu dobré. Přehodím ho přes hrazdu nad hlavou a na dolu visící gumičky, které normálně patří za uši, zaháknu mobil, natočím do správné polohy a mám pohodlné nemocniční minikino. Zkouknu celý jeden díl a přesně v tu chvíli se zase objeví zdravotní sestřičky, aby mi pokazili můj klid. Budu přesunuta na jiný pokoj, protože sem potřebují přeložit nějakého urgentního pacienta. Co jiného mi zbývá, poslechnout musím, mohli by mi třeba za trest sebrat ještě ten můj Nutridrink. Jídlo nedám za žádnou cenu. Jestli mi někdo sáhne na moje lahvičky, udělám jim tady z toho kůlničku na dříví.


Na pokoj číslo 310 přijíždím jako třetí postel, celý pokoj je ovšem ještě menší, než to, co mají doma moje děti každý sám pro sebe. Postel u okna obývá starší paní, ta vedle ní je zatím prázdná. Mě šoupnout hned ke dveřím. Tak už jsem si na ty nedovřené dveře se světelným obrysem zvykla, tak asi nemá cenu měnit zajeté stereotypy.


„Dobrý den,“ způsobně paní pozdravím, ona mi odpoví a už začíná obvyklá nemocniční konverzace. S čím tady jste? Kdy vás operovali? Kdy vás pustí domů? A tak podobně. Ono taky o čem jiném se bavit s úplně cizím člověkem, kterého vidíte poprvé v životě a ještě ke všemu v noční košili a se spláclým účesem na hlavě. Je to takové nemocniční znamení ty placaté hlavy od neustálého ležení v posteli. Z téhle kolegyně se ovšem vyklube celkem slušný parťák na povídání a ještě ke všemu stejně jako má ráda knihy a čte. Zakládáme tedy čtenářský klub, já se pouštím do Zvonu od Shustermana a ona má klasiku Vejce a já od Betynky MacDonaldové.


Večeři samozřejmě stále nedostávám a má kolegyně si sice může pochutnat na bramborových knedlících s kusem libového masa, kdyby jí ovšem při operaci nestrhli chirurgové můstek i s vlastními zuby. Kousat nemůže, nemá čím a tak se pere alespoň s kousky knedlíků. Myslím, že já jsem ve stavu, kdy bych to jídlo do sebe nasoukala i bez jediného zubu v puse. Zřejmě madam neví, co je opravdový hlad. Vůbec neví, že ji v tuhle chvíli jde o život. Představuji si, jak se vrhnu na její porci a byla bych snad ochotna pro ten kus knedlíku i zabíjet. Musím se uklidnit, loknu si tajně schovaného Nutridrinku. Naštěstí mě přesunuli dost daleko od nenechavce se sondou a tady moje lahvičky s jídlem už nevyčmuchá.


Jakmile odnesou její nedojedenou porci, moje hladina adrenalinu se naštěstí srovná na původní mez a srdce mi začne bít o poznání pomaleji. Už nejsem tak nervózní, když nemám, o co bych ji teď připravila. Připadám si, jak sériový vrah, který nechal uniknout svou další oběť. Musí to být hodně těžké, když je člověk na něčem závislý.


Pokračování ZDE...


587 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše