Je pondělí. Jsem druhý den po operaci a i když mě stehy stále táhnou a nedovolí mi se pořádně narovnat, mám pocit, že je mi stále lépe a lépe. Hlavně, že už nemám ty bolesti, které jsem si zažila těsně před operací. Sice mě bolí záda od věčného ležení v jedné poloze, ale s tím si asi nějak dovedu poradit. Musím brát to, co mi život nabízí, nemůžu mít všechno hned. Maminka vždycky říká, že musím být trpělivá, a tak se snažím trpělivě čekat, až se mi úplně uleví.
Vstávám z postele a zakvílím už jen jednou, to považuju za hodně velký pokrok kupředu. Jen kdyby nebyla ta postel tak vysoko, určitě by se mi lépe slézalo a nalézalo nahoru. Na záchod se šourám tam i zpátky sotva patnáct minut, jsem prostě borec. Uléhání zpátky do polohy nataženého prkna je pořád dost náročné, ale úspěchy můžeme slavit už dnes. Zalehnu a na ovladači postele si zvednu hlavu, abych si mohla pohodlně otevřít knížku a číst. Podrobněji zkoumám ovladač a teprve teď mi dochází, že vlastně můžu celou postel spustit níž k podlaze, abych mohla pohodlněji vstát. Ježíš, já jsem tele! Dva dny se tu mučím hekáním a kvílením a přitom jsem si mohla ušetřit starosti s břišní kýlou, kdybych jen trochu víc přemýšlela. Panebože, doufám, že mi s tím žlučníkem nevyoperovali i něco málo z mozkových buněk. To by bylo teprve neštěstí.
Spolu se snídaní, které se ovšem ani dnes nesmím zúčastnit, přichází i sanitářka, nebo jak se jim říká, aby mi otřela noční stolek. Zaklepe mým Nutridrinkem a píchne do vosího hnízda: „Tam už skoro nic není, já to vyhodím,“ říká s milým úsměvem a já se právě měním v masového vraha.
„Sáhněte na to a já vám ukousnu ruku,“ přísahám. „To je moje jediné jídlo za pět dní, které jsem dostala a musím si ho šetřit.“ Vyhrožuji a začínám zvedat hlas.
„Nebojte se, já vám přinesu jiný a větší,“ snaží se uniknout z mých spárů a myslí si, že když mi naslibuje takovou lahůdku, že ji snad nechám odejít s tou poslední slinou v miniaturní lahvičce.
„Dobře, pokud mi přinesete jiný, tak tenhle můžete vyhodit,“ svolím nakonec po chvíli přemýšlení, ale stále jsem dost podezíravá. Jestli na mě zapomene, může se klidně stát, že už dnes se domů nevrátí a nikdo už tu její hezkou tvářičku neuvidí. Naštěstí má dostatek rozumu a pud sebezáchovy jí nedovolí, aby na mě zapomněla. Přinese dokonce dva a ještě ke všemu velké. Jeden má objem neuvěřitelných sto mililitrů. To budou hotové labužnické hody.
Mamka mi do telefonu oznamuje, že mi lékaři tady v nemocnici zjistili ještě ke všemu anémii, musím si to najít na Googlu. Je to chudokrevnost. Mám nějaký špatný krevní obraz, ale prý už byl špatný, když mě přijímali. Jenže po náročné operaci, jako byla prý ta moje, se krevní obraz ještě zhoršil. Je super, jak se to dozvím od rady starších, ale tady mi zdravotnický personál neřekl o anémii ani slovo. No, on mi vlastně neřekl zatím nikdo nic. Nebažím po informacích, v tuhle chvíli bažím jen po kusu žvance, který budu moci konečně strčit do pusy.
Prý si můžu sundat konečně ty punčochy. Respektive se dozvídám, že jsem si je mohla sundat už včera, ale jaksi mi to v Kocourkově opomněli sdělit. Stáhnu bílé punčošky, které se mi už vryly až do škáry na nohou a teprve teď mi dochází, že ten Poslední mohykán měl pravdu. Mám neuvěřitelně chlupaté nohy. V krátké noční košili, kterou tu nosím, to zrovna moc sexy není.
Nastává čas oběda a rozvozka obědů konečně vchází do našeho pokoje se dvěma tácy. Já dostanu konečně najíst. Ještě nikdy jsem se tak netěšila. Vím dobře, že tam bude nějaká odporná kaše, ale je mi to jedno. Musím už něco dostat do žaludku. Otevřu tu truhlu s pokladem, to obrovské překvapení a jsem opravdu překvapená. Na talíři trůní kydnutá bramborová kaše, skvělá zpráva, tu zrovna můžu. Z brambor sice asi úplně připravená nebude, ale to vem čert. A dokonce mám i polévku. Otevřu víčko a to co je nalité v misce připomíná polévku jen vzdáleně. Takhle přesně to vypadá, když vymáchám zablácené ponožky ve studené vodě. Je to voda ze špinavého prádla. Nevadí, hlad mě naučil. Jen voda, nic jiného v té misce neplave. K tomu mám ještě jeden zabalený rohlík v zataveném igelitovém sáčku. Pozřu první lžíci bramborového blafu, když se mi ho povede odlepit od talíře a lahodně ho nechám sklouznout do krku. Mám doslova orgasmus, je to fakt lepší než sex. Po pěti dnech se mohu konečně najíst. Takhle by se měly děti učit jíst brokolici. Pěkně nechat pět dní vyhladovět a potom snědí cokoliv.
Druhá lžíce klouže do krku o mnoho snadněji, žaludek už ví, na co se může těšit. Je to naprostá lahoda. Třetí lžíce už ale klouže do krku pomaleji. Cože? Já už nemůžu? To si ze mě snad dělají srandu, takovou dobu se na to těším a teď jen třikrát strčím do pusy a všechno je pryč? Ještě jednu lžíci do sebe nasoukám, i kdyby to mělo být pod tlakem.
Chvilku na to už přichází rozdavačka, aby nám tácy zase odnesla, asi si myslí, že už jsme po jídle. Tak já jsem tedy v žádném případě ještě neskončila.
„Můžete mi to tu ještě nechat? Já si za chvilku ještě dám nášup, ale mám hrozně scvrklý žaludek,“ žádám téměř s pláčem, jak moc jsem z prvního žvance zklamaná. Čekala jsem na tuhle hitparádu takovou dobu a teď si užiju sotva dvě minuty.
Má štěstí, tác mi na stolečku u postele nechá, tudíž se nemusí bát o vlastní zdraví, nikdo jí určitě neublíží. Zvládnu ještě tři lžíce, než je kaše úplně studená a odmítá se odlepit od talíře už úplně. Rohlík si ovšem schovám, ten mi nikdo nesebere. Je jenom můj. Jeden suchý rohlík a kolik radosti dokáže vykouzlit na tváři vyhladovělého člověka.
Po obědě se mi hned zlepší nálada. A já začínám přemýšlet, co udělám s těma nohama orangutana. Ještě mi přece zbyla jedna ta žiletka, kterou mi dali před operací, musím to prubnout. Zalezu si do koupelny, která se sice nedá zamknout, ale mohu otočit na dveřích cedulku na obsazeno a vrhnu se pomalým krokem k umyvadlu. Hodit jednu nohu do umyvadla, s rozřezaným břichem není úplně jednoduché, ale s vypětím všech sil se mi to podaří. Hlavně tady nesmím upadnout, co bych jim asi řekla, kdyby mě tu našli ležet na podlaze: „Sestři, omlouvám se, ale potřebovala jsem si oholit nohy?“ To by mě možná rovnou převezli na psychiatrické oddělení.
Ty nemocniční jednorázové žiletky jsou ale pekelně ostré a podaří se mi na nohách vybudovat několik řezných ran, které samozřejmě okamžitě začnou krvácet. A to nepočítám ten pruh ochlupení, na který jsem na holeni pravé nohy zapomněla. Toho si naštěstí všimnu až později. Jsem zpocená po celém těle jako po tréninku na běžícím pásu, ale ještě po sobě zvládnu umýt umyvadlo, aby tam ty moje dlouhé kadeře nehyzdily čisté sanitární prostředí. Zcela vyčerpaná se přesunu do své postele, kterou jsem si už pustila díky elektrickému ovládání dolů, takže se mi celkem dobře uléhá. Mám skvělý pocit po dobře vykonané práci. Hned si připadám zase o pár kilo lehčí. Ještě kdybych se mohla nechat ostříhat a už by mě možná mohli prohlásit za anorektičku.
„Koukám, že už se ti ulevilo, když vymýšlíš takový krávoviny,“ říká mi Poslední mohykán do telefonu, když mu hrdinně oznamuji, že už nejsem paní Grizzlyová a nebudu mu tady po nemocnici dělat ostudu. Přece jen musím v téhle nemocnici z doby meziválečné náš starý indiánský kmen trochu reprezentovat. Je to tu všechno takové zastaralé. My lidé, kteří v nemocnicích netrávíme příliš času, jsme zhýčkaní moderními seriály, kde jsou lékaři oblečeni v těch hogo fogo modrých sportovních uniformách. Tady se čas zastavil zřejmě ještě před revolucí. Lékaři stále nosí dlouhé bílé pláště jako Hanzlík ve starém seriálu Sanitka. Už chybí jen pan primář Sova, aby přišel na velkou vizitu.
Přijíždí večeře a já prožívám další ze svých velkých radostí. Moje nadšení pomine, když otevřu žluté plastové víčko z talíře. Bílá kaše s kousky rýže vypadá, jako kdyby to už přede mnou někdo jedl. Nafotím svou večeři jako umělecké dílo v restauraci a posílám to Vojtovi, aby maminku trochu politoval. Ale protože, je můj syn nejen mé krve a mé výchovy a z ničeho si těžkou hlavu nedělá, odpovídá po svém: „Mňam, ty se máš! My máme k večeři bohužel jen pizzu…“ k tomu nezapomene poslat fotky celé pizzy, potom naříznutého trojúhelníčku a efektivní fotografie táhnoucího se rozpuštěného sýra. Zmetek jeden a já se tady cpu rýží uvařenou v mléce se sladkoslaným nádechem. Identifikovat přísady bylo absolutně nemožné.
„To budete opravdu žrát?“ ptá se starší bezzubá madam. To se jí to mluví, když není po operaci žlučníku a dostala na talíři alespoň něco, co vypadá jako běžná strava. Odvaha k ochutnání mi samozřejmě nechybí. Hlad mě už dostatečně vyškolil. Je to tak hnusné, až je to dobré. Nesnědla jsem to sice všechno, žaludek je scvrklý jako sušená švestka a tak toho jídla dovnitř moc nedostanu, ale lepší než nic.
Stále častěji chodí podpůrné esemesky, zprávy na messengeru a povzbudivé výkřiky přes Whatsapp hlavně od kolegů z úřadu. Překvapilo mě, kolik lidí si najde pár minut na naťukání několika písmen, že mi přejí brzké uzdravení a hlavně ať mě nic nebolí.
I když nejčastěji mi vlastně přichází věta: „Co si to zase vymýšlíš?“ a nebo „Ty musíš mít zase něco extra, viď?“ No jistě, že musím být extra. Všichni mají covid, tak já přece nepůjdu s davem, jsem sólista a půjdu si vlastním směrem. Proto jsem taky zvolila žlučník.
V úterý ráno se cítím, jak přejetá parním válcem. Špatně spím, poloha na zádech už mi silně nevyhovuje. Jsem z toho celá přeleželá a navíc jsem si v noci přilehla pytlík s drenem a ten to samozřejmě nevydržel a prasknul. Celá postel mokrá, já mokrá, noční košile mokrá, všechno úplně durch. Vyfasovala jsem na dren nový nalepovací pytlík a sestřička mi musela povléknout postel. Svou fešáckou noční košili jsem hodila do tašky na vyprání a navlékla si znovu úchvatného nemocničního andělíčka. Opravdu skvělé probuzení. Pak přišlo tradiční měření tlaku, odběry krve a sestra s pojízdnou hospodou.
Na chodbě se něco dělo, pobíhaly tam jedny nohy za druhými a šrumec neutichal. Vlétly k nám do pokoje jako tři harpyje v bílých pláštích. Vyhnaly nás z postelí a rychle celé povléknout a nic nedbaly na to, že mně se postel kvůli prasklému drenu převlékala zhruba před hodinou. Ne, všechno musí být dokonale čisté a vypulírované, protože bude velká vizita. Za chvilku byly harpyje pryč. Na chodbě to ale stálo vypadalo, jako kdyby měl přistát Air Force 1 s americkým prezidentem na palubě. Přilétla další hyrpyje, aby nám vytřela podlahu. Pak dorazily další.
„Děvčata, máme velkou vizitu, musí se to tady uklidit,“ ujistila nás suverénně nejstarší harpyje z celého společenství.
„Když mi přinesete mop, tak já to tady klidně vytřu,“ nabízím své služby. Má kolegyně se stejně placatou hlavou od ležení se potutelně usmívá a sama nabízí: „Kdyžtak můžu hadrem přelíznout ta zrcadla, kdybyste měli zájem.“
Sestra harpyje se zřejmě urazí a nakvašeně odchází. Takhle si asi naši spolupráci nepředstavovala. Za chvíli je ovšem zpátky, asi jí trvalo vymyslet patřičně jedovatou poznámku, aby nám dala za vyučenou.
„Ty tašky musí z podlahy zmizet, nesmíte je tady mít. Dejte si je buď do stolků, nebo nahoru do šatny,“ předá jasný příkaz. Vůbec ji nezajímá, že mě tady už od soboty školí, že nesmím nic zvedat a nebo se k něčemu ohýbat a klidně mě nechá, abych si synovu naditou tašku na trénink do plechového stolku našlapala sama.
„Dámy, hlavně nám ty stolky musí lícovat,“ upozorňuji na pokoji, když se za starou harpyjí zavřou dveře. „Pěkně srovnat papuče špičkama dopředu a všechny infuze nastavit písmenkama jedním směrem.“
Velká vizita se skládá asi z osmi lékařů, přičemž asi deset z nich vůbec neposlouchá, o čem se mluví. Jeden se škrábe na nose, druhý si prohlíží své nové bílé gumové pantofle, třetí si připevňuje cedulku na dlouhém plášti a čtvrtý zívá, že si může pusu roztrhnout. Celá tahle akce Air Force One trvá asi deset minut, pak jsou všichni pryč. Jeden z mladíků, tedy lékařů, se ovšem rychle vrátí a podívá se na mě: „Jak dlouho jste po operaci? Od včerejška?“
„Ne, od soboty,“ odpovídám nechápavě. Tvrdila jsem, že nikdo z nich neposlouchal.
„A co tu ještě děláte? Po operaci žlučníku se chodí někde druhý den domů?“ nechápe, že tu ještě zabírám místo někomu potřebnějšímu.
„Já se omlouvám, že tady zacláním, ale zatím mi nikdo neřekl, že bych mohla jít domů,“ přiznám se. A taky se přiznám, že jsem o to zrovna včera a předevčírem moc nestála. Nebylo mi úplně do skoku, že bych chtěla, aby mě v tomhle stavu viděla rodina. Ale dnes už je situace docela jiná.
„A vy jste tady proč?“ Odcouvá za mladou dívčinou, kterou nám sem na pokoj dali předevčírem. „Kolik jste měla to CRP, že vás přijmuli?“
„Osmdesát,“ odpovídá, protože jí bylo řečeno, že má zřejmě zánět slepého střeva.
„Prosím vás osmdesát nic není,“ mávne rukou. „Vás vůbec neměli přijímat.“
Potom si ještě popovídá s madam, co čte Vejce a já a pak nám všem oznámí. „Promluvím s paní doktorkou, všechny tři byste měly dnes odejít domů,“ ani nedořekne a mizí za extrémně netěsnícími dveřmi pokoje číslo deset.
„Tak myslím, že se nás tady někdo chce zbavit,“ řeknu nahlas, jakmile doktůrek zmizí. „Podle mě mají plno a mají strach, že kdyby se něco stalo, neměli by pacienty, kam dávat.“ Koukám, že bych k tomuhle případu klidně mohla psát scénář. Ještě, že tomu tak rozumím. Ležím tu pět dní a už jsem odborníkem na zdravotnictví.
Krátce na to začíná další celovečerní cirkusové představení. Jako první přichází na scénu velmi přemoudřelá sestra, která mi oznamuje, že mi ještě dnes nevyndají dren, protože to paní doktorka nenapsala do papírů a ať nepočítám s tím, že bych šla třeba zítra domů.
Jako druhé přicházejí na scénu sestřičky – žákyňky, dohromady rozhodně nebudou ani tak staré jako já. Oznámí mi, že mi budou vyndávat pytlík s drenem, což je poměrně dobrá zpráva, protože si myslím, že ten dren je to, co mě v břiše nejvíc bolí. Před deseti minutama bylo sice všechno jinak, ale tady v Kocourkově už si tak nějak člověk zvykl. Vím dopředu, že to nebude příjemné. Tahání drenu vždycky bolí. Jen doufám, že to ty dvě holčičky udělají rychle a nebudou to vyšívat jako šatičky pro panenky.
„Můžu být sprostá?“ zatnu zuby, když odlepí pytlík a chytne se mého drenu jako za záchranné lano.
„Klidně můžete, teď se ale zhluboka nadechněte,“ zavelí, já poslechnu a už začne smotek kabelů v plastové bužírce tahat ven z mého těla. Je rychlá, to se slečně tedy musí nechat. Ale ten kabel je nějak zbytečně dlouhý. Tohle se mi přece nemohlo celé vejít do břicha, vždyť to má snad dva kilometry.
„A je to!“ usměje se, ta druhá a ještě mladší mi ránu vydezinfikuje a přelepí takovou tou velkou bílou náplastí.
Následuje vystoupení staniční sestry, na které je vidět, že si výšku své funkce opravdu užívá. Vlasy má zhruba stejně upravené jako my, co tady celý den poleháváme v postelích, ale přísnost a ráznost jí tedy opravdu nechybí.
„Možná půjdete dnes domů a za chvíli vám sestřičky přijdou vyndat ten dren,“ oznamuje mi zcela povýšeným tónem.
„Už mi ho vyndali!“
„To je dobře,“ ukloní se, my ovšem nezatleskáme a staniční odchází.
Čtvrté vystoupení patří přímo paní doktorce, o které si už dva dny tajně myslím, že je mou ošetřující lékařkou, i když mi to oficiálně nikdo nepotvrdil.
„Dnes půjdete určitě domů. Uděláme ještě krevní obraz, protože máte anémii…“ tak dnes poprvé se od lékařů dozvídám, že mi něco je. Ještě, že u nás v pueblu se ví všechno s dostatečným předstihem. „…tu vám bude léčit váš praktický lékař. Počítám tak kolem oběda.“
Na další vystoupení se opět vrací staniční sestra, která evidentně snídala Šalamounovo lejno, ví všechno nejlépe.
„Když vám dobře dopadne krevní obraz, možná vás už dnes pustí domů,“ oznamuje mi. Snažím se hájit tím, že tu před chvíli byla paní doktorka, která říkala, že jdu domů určitě, ale sestra vrtí hlavou stylem, že nějaká doktorka tady nemá o čem rozhodovat. Ona přece musí vědět všechno nejlépe. Rezignuji, nedohaduji se a čekám na nějaký verdikt.
Tak přemýšlím, jestli to mám volat domů nebo ne, abych nevzbuzovala zbytečné naděje, že už zítra by mohl být uvařený oběd. Raději ještě počkám, tady se rozhodnutí mění skoro tak rychle, jako se na úřadě zamykají vchodové dveře po konci pracovní doby.
Předposlední číslo cirkusového dopoledne přichází doslova s fanfárou. Staniční sestra mi zcela suchým hlasem bez známek jakýchkoliv emocí oznamuje, že mám zmizet do hodiny z tohohle pokoje.
„Máte odvoz?“
„Ano, samozřejmě.“
„Tak já vám jdu pro propouštěcí papíry.“
Tak teď teprve se cítím doopravdy zmatená. Do hodiny mám zmizet. Okamžitě volám horkou linku Posledního mohykána. Ten vypadá ještě o něco více zmaten, než jsem já sama.
„Mámo, ty vado, já jsem s dětma u toho zubaře, hned jak tu skončíme, hodím děti domů a pojedu samozřejmě pro tebe,“ slibuje a cítím, že tohle už je na jeho nervy možná až příliš. Nemá rád takové rychlé jednání. Já jsem na něj zvyklá, možná proto jsem taky skončila tady.
„V klidu, prostě tady počkám, dokud nepřijedeš, tak snad mě z tý postele nevyhodí,“ rozesměju se, ale vůbec si tím nejsem jistá. Myslím, že závěrečné číslo projekce může být klidně i dost dramatické.
„Tady máte propouštěcí zprávu pro svého lékaře, v úterý na kontrolu sem na vyndání stehů…“ spustí staniční kolovrátek hned ode dveří. „Držet dietu šest týdnů, nezvedat nic těžkého maximálně šest kilo a pokud máte doma zvířata nebo vnoučata, tak pozor, aby vám neskočili na břicho…“
„Co prosím?“ ale teď už začínám být fakt nasraná. „Myslíte, že mám v šestatřiceti vnoučata?“
„Jak já to mohu vědět,“ brání se a škube rameny stejně jako moje pubertální dcery. „Nevím, kolik vám je let.“
No jasně, chce se mi pomstít, chce mě vytočit. A skoro musím přiznat, že se jí to povedlo. Musím jí přiznat bod. Zápas je vyrovnaný. A já mizím, takže tenhle souboj je jedním z těch, které už zřejmě do smrti zůstanou nedohrané.
Převlékám se do civilního oblečení, které je ještě stále pokapané od krve z příjmové ambulance, pokouším se si na hlavě učesat něco jako vlasy a pomalu si balím všechny věci do tašky. Jak já to asi dostanu dolů? Poslední mohykán nahoru na oddělení nesmí kvůli covidu a tady není nikdo, kdo by mi pomohl odnést věci. Hlavně, že nemám tahat nic těžšího než pět kilo. Mám kabelu s notebookem ta má tak osm a tréninková taška určitě přes deset. Musím si nějak poradit. Ještě, že je výtah hned naproti dveřím do našeho pokoje. Rozloučím se se svými spolunocležnicemi, které mimochodem stále nemají jisté, jestli jdou domů nebo nejdou, ale to je také jeden z těch příběhů jejichž konec už se nikdy nedozvím. Člověk nemusí přece vědět všechno, aby mohl žít spokojený život.
Notebook si přehodím přes rameno a Vojtovu tašku táhnu za sebou jako psa na vodítku. Přece jen se snažím dodržovat lékařská nařízení. Přivolám výtah, abych mohla nastoupit. Čekám na dramatický moment, kdy se zhluboka nadechnu, jako to dělají ve filmu a dveře výtahu se za mnou jednou pro vždy uzavřou a mně už bude líp.
Tak to se samozřejmě nekoná, protože na výtahu zrovna probíhá nějaká údržba a ten hajzl nejede. Jsem ve třetím patře, nemám jinou možnost než zvolit schodiště. Takže dramatický moment si budu muset zřejmě vybrat někde jinde.
Velmi pomaličku a opatrně scházím až dolů do přízemí, mám čas, nikdo mě nehoní. Jen kdybych nebyla ověšená, jak vánoční stromeček.
Venku je krásně teplo a já se těším na zahradu, až se posadím na lavičku a budu se dívat, jak si naši psi hrají, jak se náš kozel Fanda sám bojí opustit ohradu, jak slepice sezobává první výhonky zeleného trávníku a hlavně budu mít chvilku klidu a odpočinku.
V tom zazvoní telefon.
Závěrečná scéna. Sedím na plné tašce s oblečením na parkovišti, telefonuji, v břiše mám patnáct stehů a ostré sluneční paprsky mi osvětlují vybledlou tvář. Vlasy mám mastné a přeleželé a svetr na mě plandá jako vlajka, protože jsem v nemocnici nechala skoro pět kilo tělesné váhy. Kamera se pomalu vzdaluje směrem k nebi. Místo mého hlasu je slyšet dynamická a veselá hudba a z horního okraje obrazovky se snášejí titulky.
Konec
