Operace? No přiznám se, že se docela těším, až mě uspí, to přece musí ty bolesti ustoupit, nic nebudu cítit. Doktor mě vyveze ven na chodbu a nechá mě tam samotnou čekat, až pro mě přiběhne zase ten domorodý mladík. Sezení mi nedělá zrovna dobře, ale musím vydržet. Raději bych to celé ušla po svých, když chodím, mám pocit, že bolest snáším daleko lépe. Musím zaměstnat mozek, přečtu si zprávu. „Žlučník zvětšený, žlučovody štíhlé a aorta taky štíhlá…“ kdo by to byl řekl, že po roce držení diety člověk docílí i štíhlosti vnitřních orgánů, to mě velmi potěšilo. Sice mám tlustý žlučník, ale toho mě pravděpodobně brzy zbaví.
Amazonec mě odveze zpátky na chirurgickou ambulanci, kde se svěřím doktorce, že bolesti mám pořád, že ty dvě kapačky nezabraly a ona mě uklidní, že mi pak dají něco nahoře na oddělení.
„Přijmeme vás k výkonu jako akutního pacienta, hned zítra bychom vás operovali, pokud souhlasíte,“ vysvětluje doktorka. „Vzhledem k tomu, že už se vám ve žlučníku rozjel zánět, vypadá to, že je to dlouhodobější záležitost, asi ne jen dietní chyba. Nebyla jste poslední dobou ve stresu?“
Jsem tisková mluvčí, v covidní době je práce až nad hlavu. Lidé volají, že nemáme otevřenou matriku, že jsou zavřené přepážky pro výdej občanských průkazů a řidičských průkazů. Co mají v takové situaci dělat? Bývají poměrně nervózní, někdy až vzteklí. Zveřejňovaných informací je zhruba sedmkrát tolik, než obvykle. Každý týden se schází krizový štáb. Do toho Poslední mohykán zakládá novou company na autodopravu a já za něj konám všechny administrativní kroky, obíhám finanční úřad, živnostenský úřad a telefonuji na všechny světové strany, abych úředního šimla popohnala.
„Ne, nemám pocit, že bych byla poslední dobou ve stresu,“ odpovídám již zřejmě dostudované lékařce.
„Možná si to ani neuvědomujete, ale vše tomu nsvědčuje.“
Přemýšlím spíš nad tím, operace až zítra? Takže mě čeká ještě celá noc kroucení, to se nevyspím, ale aspoň si schrupnu zítra na sále. Pustí za mnou ještě ty dva chudáky, co na mě víc jak tři hodiny čekali venku, aby se rozloučili. V rámci covidních opatření samozřejmě nejsou dovolené návštěvy nikde v nemocnici. Zrovna mi nějaká další sestřička dělá test na covid, když se otevřou dveře a vchází představitelé mého kmenového společenství. Poslední mohykán je obrovská podpora. Když vidí, jak se mi tyčinkou šťourají skrz nos až v mozku, nastaví dávicí reflex a říká: „Fuj, to bych nesnesl!“ Je vážně obrovská podpora v každé situaci.
Rozloučí se se mnou, předají mi Vojtovu tašku na taekwondo a nechají mě mému vlastnímu žlučníkovému osudu.
„Hned jak budeš moc, dej mi vědět,“ loučí se se mnou maminka polibkem a objetím. Poslední mohykán mě políbí na čelo a pohladí po ruce. Bude se o smečku doma muset postarat sám. Ještě, že už jsou malí indiáni skoro dospělí.
Na oddělení mě odváží domorodý sanitář a zřejmě stále přemýšlí, jestli jsem hrála v Ulici nebo v Ordinaci. „Za chvíli už to bude dobré, už budete v postýlce,“ uklidňuje mě. To mi tak určitě pomůže. Potřebuju vyndat z těla toho tlustýho zmetka, pak se mi snad teprve uleví.
Vyfasuji slušivého andělíčka, kterého si nedokážu na zádech sama zavázat, takže mi kouká holý zadek, ale asi je mi to v tuhle chvíli jedno. Stejně si zalezu do postele a hodím na sebe vybělenou nemocniční peřinu a toužím jen po tom, aby mi celý svět dal konečně na chvíli pokoj.
Sestra na oddělení mi připojí na kanylu už třetí kapací pytlíček. Snažím se tak urputně, aby zabírala proti bolesti, že mám pocit, že už mám všechny vnitřnosti vyhřezlé z těla na všechny strany ven.
„Tohle ale nebylo proti bolesti,“ vysvětluje sestra, když se jí snažím vysvětlit, že to zase nezabralo. Připadám si jak papoušek, který opakuje pořád dokola tu samou věc. Už si sama před sebou připadám jako hypochondr, ale já to vážně nedělám naschvál.
„Tak počkejte, já zavolám pana doktora, aby vám předepsal něco silnějšího, takhle nemůžete vydržet až do zítřka,“ první člověk v téhle nemocnici, který se mnou soucítí. Knouknu na hodiny na mobilu, samé nuly. Dvanáct hodin v křečích, to je už delší než všechny moje porody dohromady. Je pravda, že jsem si těch porodních bolestí nikdy moc neužila, klidně bych to mohla dělat na kšeft. Přivádím mláďata na svět zhruba stejně dlouho jako naše ramlice.
Rozespalý doktor z noční služby, přichází za pár minut.
„Jak je možné, že vám to nezabralo? Je to Algifen v kapačce, to je proti bolestem hladkého svalstva!“ zní dost rozčíleně, asi doufal v poklidnou noční službu.
„Omlouvám se, fakt jsem se snažila.“
„Dám vám opiáty, nic silnějšího už nemáme. To vám musí zabrat!“ dostávám jasný rozkaz.
„Slibuju, že pro to udělám maximum,“ přísahám na holý pupek. Znovu zavřu oči a schoulím se na bok do klubíčka, dokud nepřijde noční sestřička, která nese injekci. Vyšpulím na ni zadek, ani se u toho nemusím moc hýbat. Stačí odhrnout peřinu.
„Teď už se vyspíte,“ slibuje milá sestřička a povzbudivě mi stiskne rameno. „Hlavně teď už nesmíte nic jíst ani pít,“ upozorňuje sestra. Nemusí mít obavu, nejedla jsem skoro dva dny a ani nemám na nic chuť.
Zvládnu jen souhlasně zavrčet. Urputně si představuji, jak tekutina z mého pozadí putuje krevním systémem pomalu až do žlučníku, aby mu dala jasný příkaz, že není zapotřebí takhle vyvádět, protože teď už je jasné, že se spolu za pár hodin rozloučíme nadobro. Když se mu tak mermomocí chtělo ven, stačilo říct, není potřeba tropit takový skandál.
Konečně přichází úleva a já usínám naprostým vyčerpáním minimálně na šest hodin. Jak sladká je říše naprosto stupidních a nesmyslných snů, které se prohánějí mou hlavou.
Venku se ještě nerozednilo a mně ze spánku probudí prudké otevření dveří a nával zářivkového světla přímo do obličeje. Srdce mi bije jako o závod, mám štěstí, že neležím na kardiologii, jinak už by se mnou asi další starosti neměli. Sestra mi nasadí tonometr na paži a zapne přístroj. Manžeta se nafukuje, jako kdyby mi chtěla rozmačkat silnou pažní kost, potom to pípne a zase se začne vyfukovat. Nevyhrála, mám silné kosti.
Sestra si bez jediného slova zapíše na papír zjištěná měření a odebere se k mé spolunocležnici. Včera jsem s ní ani nepromluvila, bylo už dost pozdě, když mě přivezli a ona už zařezávala jako špalek.
Potom se dveře zase zavřou a pokoj se opět ponoří do tmy. Tedy ne do úplně tmy, protože těsní zhruba stejně jako ocelová mřížka v průvanu. Kolem dokola perfektně prosvítá světlo z chodby. Je to hodně stará nemocnice, kterou zřejmě ještě nikdy nikdo nerenovoval.
Pokouším se znovu zabrat, mám pocit, že se to konečně začíná dařit, když se dveře rozrazí znovu. Další sestra, tentokrát jde odebírat krev. Kvůli takové malichernosti odmítám otevírat oči. Jen nastavím předloktí, ať si odebere, co potřebuje. Hlavně ať mě nechá ještě chvíli spát. Naštěstí jí to moc dlouho netrvá a mizí zase za prosvětleným rámem dveří. Když už to s tím spánkem vypadá zase nadějně a já cítím, jak se mi uvolňují svaly, je tu další sestra. Panebože, kolik jich tu ještě je? To fakt musí přijít každá? Nemůžou přijít najednou? Je to ta hodná noční sestřička s pojízdným vozíkem plným léků a nejrůznějších zdravotnických preparátů. Nasadí mi další kapačku, prý tam mám i něco od bolesti. Nad tím dost pochybuju, protože cítím, že nejsem vzhůru jen já, ale můj žlučník už se taky dostatečně vyspal a zase začíná bolet. Hlavně, abych šla brzy na sál. Ještě nikdy jsem se tak netěšila na operaci, jako právě teď.
„Nevíte, kdy půjdu na sál?“ ptám se sestry.
„To nevím, ale v osm je vizita, paní doktorka vám určitě řekne bližší informace,“ uklidňuje mě. Až v osm to je za víc než hodinu. Zkusím ještě aspoň trochu času zaspat, ale nepovede se mi to. Naštěstí mě moje spoluležnice neruší, protože sama znovu usnula. Jdu se projít na záchod. Těžce se zvednu z postele a chytnu se stojanu na kapačku. Jsem napojená na hadičku, budeme muset jít společně. Na záchod je to přes chodbu asi deset metrů, ale já se šourám, jako kdybych šla sama na porážku. Není kam spěchat, času mám na všechno dost. Napoprvé mě dost překvapí, že na smíšeném oddělení jsou toalety společné pro dámy i pány. To se v dnešní době ještě smí? Tohle snad Evropské unii zrovna nevadí? Tři kabinky vedle sebe neumožňuji zamykání. Přece jen jsme tu všichni pacoči, tak aby se k nám sestry v případě potřeby dostaly. Jenže velikost kabinky neumožňuje ani, aby se tam člověk zavřel, když je připojený na infuzi. Ten stojan za ty dveře prostě nedostanu, ať se snažím, jak se snažím. Nedá se nic dělat. Budeme s pány společně trůnit vedle sebe s dveřmi dokořán. Ale ty zvuky, co vydává ten chlap vedle mě, nejsou zrovna příjemné. Přemýšlím, jestli zrovna rodí nebo mu někdo vyndavá střeva zaživa. Musím počkat, dokud neodejde, jinak je prostě nevyčůrám. Jak z hororového filmu. Není to náhodou nějaká nová verze únikové hry.
V osm hodin vchází už do osvětleného pokoje doktorka se sestrou a oznamuje mi, že se teprve budou domlouvat na tom, zda mě vůbec budou operovat. Tak není na hlavu? Vždyť mi včera v ambulanci řekla, že mě chce fiknout. Trochu mi to připomíná Kocourkov. Ta zpráva mě docela vyplaší, protože bolesti a křeče se do břicha znovu vrátily a představa, že budu třeba ještě měsíc čekat a trpět, mě doslova vyděsila. Okamžitě vytáčím mamku, vím, že ta mě vždycky dokáže uklidnit a dost jasně mi vysvětlit, abych nepanikařila. Tak přece jen si mě vychovala, tak je předpoklad, že ví, jak si se mnou poradit.
„Klid!“ nařizuje, když jí vylíčím mé zděšení. „Uvidíš, co ti řeknou, pak kdyžtak zavoláme kamarádovi. Ničeho se neboj.“
Moc mě neuklidnila, ale dělám, že jsem naprosto v pohodě. Kdyby to kurva alespoň tak nebolelo a mohla jsem jasně myslet. Kolegyně na druhé posteli se probudila akorát na vizitu, popovídala si s paní doktorkou, urazila se, že ještě dnes nemůže jít domů, vyběhla si ven před nemocnici zakouřit a potom zase usnula. Docela jí závidím, taky bych chtěla všechno zaspat.
Další trhnutí dveří přichází zhruba v jedenáct. Copak tady se neklepe nebo co? Nechci mít srdeční kolaps desetkrát za den. Sestra po mě hodí dvě dlouhé bílé nudle a poručí mi, abych si je nasadila. Čumím jak tele na nový vrata a nechápu, co to je.
„Punčochy, nasaďte si je, mezi jednou a druhou jdete na sál,“ vysvětluje a nechápe, že já nic nechápu. Můj mozek dokáže tuto informaci přiřadit. Tudíž bylo rozhodnuto, že se mi dnes skalpelem v břiše budou vrtat. To je tedy asi dobrá zpráva.
„Jste oholená?“ ptá se ještě dost netrpělivě a už už zavírá netěsnící dveře.
„Ne,“ manžel si včera stěžoval, že mám nohy jak medvěd grizzly. Ale předpokládám, že o nohy úplně nejde, když na nich budu mít natažené ty sexy punčošky.
„Přinesu žiletky a oholte si břicho až ke stříslům,“ říká a mizí za zavřenými dveřmi na chodbě. Jako chlupatá tedy jsem, ale břicho zatím ještě ne. Oholit bych si mohla nohy, podpaží a možná kníra na obličeji, ale břicho vážně zarostlé ještě nemám.
Natáhnout punčochy ovšem vůbec není jednoduché. Co je to za velikost? Přes lýtka to nemohu skoro nacpat a na stehnech mi to plandá. Navíc je díra z obou stran a já tak nemám šanci poznat, co kam patří. S bolavým břichem se navíc ohýbá k nohám dost obtížně. To by mě zajímalo, co by se mnou dělali ještě před rokem, když jsem vážila hodně přes metrák. Asi by volali jeřáb, aby mě převezl na operační sál.
Teprve po laskavém sdělení napružené sestry přichází lékař, aby mi sdělil tu novinku, že dneska jdu na operaci a pak už mě ten žlučník přestane bolet. Vždyť to říkám Kocourkov jak od Sekory. V tom dorazí dvě jednorázové nemocniční žiletky a já vyrážím do koupelny na depilovací seanci. Znovu kontroluji břicho a fakt mám maximálně jeden dva chloupky pod pupíkem.
Když přinesou sousedce za mnou oběd, ani jí nezávidím. Vadí mi ta vůně teplého jídla. Alespoň na chvíli ji vzbudili. Choulím se ve svém klubíčku a přemlouvám hodiny, aby už byly dvě a já mohla jet na sál. Opravdu jsem se těšila a vůbec ničeho jsem se nebála. V půl jedné přichází anesteziolog, aby mě znovu zopakoval všechno, co vůbec nepotřebuju vědět. Podepsala jsem souhlas s operací nebo takový nějaký podobný formulář a odpověděla jsem na stupidní otázky. Vůbec nepokládal dotazy, jako mladým holkám tedy nejste těhotná nebo nemáte někde piercing. Ne! U mě to bylo rovnou: „Nemáte náhodou cukrovku? Nemáte vyndavací zuby? Čočky z očí musíte vyndat. A sundejte si spodní prádlo!“
Zbyl mi jen ten andělíček a ty příšerné bílé punčochy, které mě tak tlačily. Sanitář pro mě dorazil ve čtvrt na dvě, ale naštěstí to nebyl můj televizní fanoušek. Ani s tímhle jsem se moc nechtěla vybavovat. Opravdu mi docházel humor, a to jsem si myslela, že tohle se mi nikdy nemůže stát.
I s postelí mě naložil do výtahu a nějak si nemohu uvědomit, jestli jsme sjížděli do dolních pater nebo naopak stoupali k výšinám. V předsálí operačního sálu mi nasadili slušivou koupací čepičku po vzoru Alana ze seriálu Dva a půl chlapa. Přes peřinu mi přehodili bílé prostěradlo a sundali ze mě andílka. Doufám, že zatím neplánuji, že by mi to prostěradlo házeli přes hlavu, no, ale člověk musí být připravený na vše.
Na sále mě sanitář nutí, abych si přelezla na nebezpečně úzký operační stůl. Doufám, že jim z té pryčny nespadnu během výkonu. Vytáhnou mi peřinu a nechají přes mé tělo přehozené jen prostěradlo. No nebylo by to příjemné ležet tu úplně nahá, když na mě kouká asi deset sester a doktorů. V poloze zcela natažené a bez polštáře se vrací bodavé bolesti a já musím na chvíli pokrčit nohy. Strašně dlouho trvá, než mě konečně uspí. Já už tady být nechci, vezměte mé vědomí už odsud pryč.
„Musíte mít natažené nohy,“ upozorňuje nějaký mladík celkem ostrým tónem. Tak doufám, že do mě on řezat nebude, nevypadá moc důvěryhodně.
„Mně to ale bolí,“ snažím se hájit své konání. Nechci se přece protivit lékařským doporučením.
„Klidně si nohy pokrčte, my si vás srovnáme, až usnete,“ ujišťuje mě anestezioložka, která okamžitě získá mé sympatie. Kdybych nebyla tak vybobkovaná z toho všeho, asi bych na něj vyplázla vítězoslavný jazyk. Nemám odvahu, kdyby byl náhodou hlavní operatér, aby mi třeba nevyndal i kus mozku. Ten ještě budu chvilku potřebovat.
„Jakmile vás uspíme, přepíchnu vám ještě tu kanylu, máte ji na špatném místě a navíc vám dali nějakou dětskou,“ vysvětluje sympaťačka, ale myslím, že to mě stejně v tuhle chvíli vůbec nezajímá. Píchání zásadně nechávám na jiných lidech.
„Z hluboka dýchejte a ničeho se nebojte,“ říká anesteziologický kolega, když mi těsně nad obličej umístí dýchací masku. Z hluboka dýchám, jsem poslušná holka, ale vůbec nic necítím. Nesmím zavřít oči, aby si nemysleli, že už jsem usnula, když zatím nespím. Jsem stále plně při vědomí. Nadechnu se podruhé. Čekám, že se svět kolem mě začne zatmívat, čekám rozmazaný obraz, ale nic se neděje. Pořád jsem stoprocentně při vědomí. Co když jim neusnu? Okamžitě mi problesknou hlavou ty debilní dokumenty o lidech, kteří se probudili v průběhu operačního výkonu a nebyli schopni dát lékařů nijak vědět, že jsou vzhůru a cítí každou bolest.
Pak se nadechnu potřetí a pořád mám pocit, že jsem naprosto v plném vědomí…
Mrknu…
