Začínám cítit, že mě pobolívá žaludek. Bolest se stupňuje celé odpoledne. Navečer začínají bolesti gradovat. Po hodině odvysílaného filmu Aquaman s mým nejoblíbenějším dřevorubeckým hercem Jasonem Momoou, už nevydržím dokoukat ty nejlepší záběry. Zamknu se v koupelně a snažím se s tou bolestí v břiše něco udělat. Vyzvracení nepomáhá, protahování bolesti zhoršuje a sezení na míse mi připomíná, jako kdyby mi vnitřnosti na skřipci natahoval inkvizitor před několika staletími. Už chybí jen palečnice a Španělská bota. To jsou jediné části těla, které cítím zatím normálně.
Ani po dvaceti kapkách Algifenu se nic nemění. Břišní dutina se mi vaří jako polévka v hrnci a křečovitě svírá. Ani ležet se u toho nedá, mám pocit, že se můj žaludek nebo žlučník nebo co to způsobuje, snaží prorazit cestu na světlo. Cítím obrovsky těžký kámen, jako vlk v pohádce O Červené Karkulce. Kdybych se nahnula nad studnu, abych se napila, určitě bych spadla dovnitř a potopila se na dno. Ať ležím na kterémkoliv boku, gravitace se snaží přitáhnout mé vnitřnosti největší možnou sílou k sobě. Můj žlučník evidentně chce k zemskému jádru a na moje protesty nebere ohledy.
„Jedeme na pohotovost, to je určitě žlučníkový záchvat?“ rozhoduje mamka a já nemám sílu ani chuť protestovat. Ležím tu v bolestech už čtyři hodiny a docela ráda bych se jich už zbavila. Snad mi pomohou.
Do čekárny vcházíme společným krokem, není tam plno, jen v ordinaci si vypráví doktorka nějakou zábavnou historku s pánem s oteklým okem. Už nemůžu sedět, musím chodit. Z hluboka dýchám a přecházím mezi zohýbanými židlemi sem a tam. Držím si břicho na pravé straně a levou rukou předávám babu bílým dveřím vedoucím na dámskou toaletu. Přejdu na druhou stranu čekárny a dotknu se plakátu, který hlásí, že nejlepší na inkontinenci jsou polstrované kalhotky Tena lady, které má na plakátu na sobě modelka, které je sotva dvacet. Ta určitě nemá problém s tím, že by se počůrávala. Vracím se zpět ke dveřím a sestra s doktorkou si stále vyprávějí s indiánem Oteklým okem. Zvládnu takhle ještě pět dalších otoček, než se vykolébá sestra svou kachní chůzí a chce po mě kartičku pojišťovny. První otázka zní, zda jsme zaplatili devadesát korun poplatek za pohotovost. V případě smrti, pacient jistě nemá nárok na vrácení poplatku, protože už jednou do čekárny vstoupil a dostal se do spárů zdravotnického Krakena.
Mamka přebírá iniciativu a dere se do souboje s kovovými větrnými mlýny jako první. Moje peníze do železné bedýnky nefungují, ty její také ne a tak vybíhá ven na parkoviště, aby nás zachránil náčelník Šedý vlk svou papírovou bankovkou.
„No, tak pojďte teda dovnitř,“ zve mě zdravotní sestra po tom, co jsem zdolala další tři otočky kolem čekárny. Už mám zjištěnou i adresu, kde se plenkové kalhotky pro dospělé dají v případě potřeby objednat.
Doktorka a sestra, obě stotřicítky, se k sobě náramně hodí. Sestra má sto třicet kilo a sto třicet centimetrů, zatímco doktorka sto třicet let. K tomu ještě nasadí ten přílišný oficiální a učenlivý tón. Kdybych neměla takové bolesti, určitě by mě napadla nějaká vtipná průpovídka, ale mozkové buňky mají pro dnešek zřejmě dovolenou.
„S jakými obtížemi k nám dnes přicházíte?“ položí mi lékařka celkem zákeřnou otázku a přitom se tváří, jako kdyby mi nechtěla dát zápočet.
Mám odpovědět celou větou? Musím hlavně mluvit jasně a spisovně, abych tu zkoušku udělala. „Asi žlučníkový záchvat,“ říkám a všimnu si hustého šedočerného obočí, jak vylétlo až do bílých vlasů. Vím přesně, co si myslí, samodiagnostika, takové pacienty mám nejraději. Jenže ona neví, že jsem viděla všechny díly seriálu Dr. House a dokonce dvakrát.
„Mám bolesti tady,“ ukazuji na pravé podžebří a dodávám, že už trvají několik hodin.
„Položte se,“ řekne naprosto formálním hlasem bez špetky náznaku jakékoliv jiné emoce. Není ona android? Doktoři přece normálně pohotovost sloužit nechtějí, napadá mě.
Prohmatá mi břicho, shodneme se na tom, kde mě to bolí a kde ne a nakonec slyším ledový a klidný hlas: „Je to žlučníkový záchvat!“
To jsem mohla poslat mailem a nemusela jsem sem vůbec jezdit. Ale strach mi nedovolí vyjádřit se nahlas. Zatím jsem nedostala injekci proti bolesti, machrovat začnu až potom.
„Je vám na zvracení?“ položí další ze svých suchých a chladných otázek.
„Ne!“
„Tak dostanete injekci proti zvracení a na bolest,“ rozhoduje a já přemýšlím, zda jsem vůbec odpověděla nahlas.
„To máte z těch vašich diet,“ kolébá se zdravotní sestra kachní chůzí ke stolku s lékařskými proprietami. Jestli takhle vypadala, už když končila střední zdravotnickou školu, divím se, že nemusela maturitu skládat dvakrát. „Pořád jen nějaká dieta a pak sem jezdíte s křečema v břiše. Musíte se taky někdy najíst,“ funí, když naklání lahvičku s čirou tekutinou nad hrot jehly.
„Já vážím osmdesát kilo, nejsem nijak extra hubená,“ hájím své vlastní zájmy. I když do jejích kalhot bych mohla zřejmě hupnout s celou rodinou a odjet pod širák na dovolenou.
Ještě něco brblá a potom mi přikáže, abych si stoupla a odhalila na ni půlky. Opřu se o desku doktorčina stolu a poprvé zažertuji: „Mohu se tady u vás opřít?“ Snažím se o úsměv, ale pod zobákem samozřejmě vidět není. Za to za jejím bílým respirátorem uvidím v očích naprostou hrůzu a zděšení. Couvne na kolečkovém křesle a přestane psát zprávu. Triko se nadouvá, jak rychle jí začalo bušit srdce. Musela se mě pekelně leknout. Že ona si myslela, že se chci opřít o ni. Možná ji i napadlo, že bych jí ublížila, kdyby mě bodnutí zabolelo. Pousměju se, ale toho si nikdo nevšimne. Sestra to vezme s rozběhem, jedno bodnutí doleva druhé doprava a já začínám pociťovat slabou úlevu.
Mamka vyhrála souboj s pokladničkou na pohotovostní poplatek a vítězně nese do ordinace glejt, že zaplatila za svou dospělou dceru devadesát korun. Vypadá, jak kdyby právě skolila minimálně Goliáše.
„Kdyby se komplikace vrátily, nebo přišly bolesti, přijede dnes večer nebo zítra dopoledne rovnou na chirurgickou ambulanci,“ poučujeme mě doktorka Gandalfová.
Než dojdu zpátky k našemu plechovému dostavníku na parkovišti, bolesti vážně ustoupí. I když Gandalfová říkala, že to přejde až tak za půl hodiny. Možná, že je to jen výplod mého chorého mozku, ale je mi to v tuhle chvíli celkem jedno.
Stoupne mi hladina endorfinu z toho neuvěřitelného pocitu úlevy, že mi ani nevadí, že už nám na zpáteční cestě zase vyhrává to šílené Country rádio. Hlavně, že náš dostavník frčí zpátky osvětlenými pražskými ulicemi.
Už můžu zase mluvit a zapojuji se do hovoru. Vzpomínáme společně na různé lékařské zákroky a nemoci, kterými jsme si, jako rodina, prošli. Je to prostě taková naše tradice, abychom si ulevili, že teď už to máme za sebou. Mamka řekne, že nejhorší byla tátova ledvinová kolika, já na to kontruji tím, že jsem ho do té nemocnice vezla a že jsem zrovna jela na rande se svým prvním manželem, pokračuje se tím, že mamka si tehdy doslova přála, aby si ho v té nemocnici nechali, jak vypadal a táta na závěr dodá, že to byla asi nejhorší bolest jakou, kdy zažil. Vždycky je tenhle rozhovor naprosto stejný, jen se odehrává za jiným situací. Potom se přidávají zážitky na pohotovostech s dětmi - Adélky zlomený loket, rozseknutá hlava, Vojtův natržený hýžďový sval a tak dále a záleží, jak dlouhá je cesta, protože se jde chronologicky do minulosti a mnohdy také končíme až u mé dětské epilepsie, kdy mě hospitalizovali před pětatřiceti lety.
Taková pěkná rodinná tradice.
Do postele uléhám už bez jakékoliv bolesti a cítím úlevu. Ani mi nevadí, že Poslední mohykán v nezměněné poloze ležícího střelce chrápe tak hlasitě, že nám odskakují palubky na stropě.
V noci jsem naštěstí spala jako nemluvně a probouzím se už brzy dopoledne, abych zvládla hladovému kmeni zatopit pod kotlíkem. Raději volím kvůli sobě lehce dietnější stravu a naženu do remosky kuře. Celé dopoledne se cítím velmi dobře, ale kolem oběda mám najednou zvláštní pocit šimrání a svírání kolem žaludku. Takhle nějak to začínalo i včera, že bych měla déjá vú, že by se historie opakovala? Ne, já už nechci, prosím.
„Mámo, tobě není zase dobře, že jo?“ ptá se Pán tvorstva, když spolu sedíme venku na lavičce na sluníčku, které se letos ukázalo vůbec poprvé v takové podobě.
„Já ti nějak nevím,“ sama přemýšlím, zda je bolest stejná jako včera, jiná, nebo se mi to celé jen zdá.
Chvíli mlčíme a já si odložím svou nožku vykukující z medvědího županu do klína velkého náčelníka.
„No, teda,“ zhodnotí pohled na moje neuvěřitelně chlupaté holeně. „Vypadáš, jak grizzly!“
Je pravda, že jsem teď pár týdnů žiletku nepoužila, protože byla zima a já se nechtěla připravit o žádný, byť minimální zdroj tepla. Po tom, co jsem shodila dvaatřicet kilogramů, je mi vážně chladno i před otevřenou troubou.
„Já se večer oholím, když už začíná svítit sluníčko,“ slibuji manželovi se dvěma zdviženými prsty.
„Nikam nespěchej, ještě se má příští týden ochladit na pár stupňů nad nulou,“ vysmívá se mi a přitom kouká do mobilu na předpověď počasí.
Nereaguji žádnou vtipnou poznámkou. Uvědomuji si, že se bolesti vrací ve stejném gardu jako včera. To není dobré znamení.
„Tobě vážně není dobře, že jo?“ úsměv náčelníkovi ztuhne ve tváři a najednou se začne tvářit velmi vážně. „Tebe to zase bolí, že jo?“
„Asi jo,“ přiznám se.
Po delším uvažování, probírání a samozřejmě velmi důležité diskuzi na sociální síti s kamarádkami, které v žádném případě nejsou zdravotního vzdělání, odjíždíme do lékárny. V apotéce nám poradí, že nejlépe vzít Cholagol a Algifen najednou, ať ten žlučník dostane ránu, záleží, zda tam mám nějaký písek nebo kamínek nebo je žlučník jen podrážděný. Copak já vím, dovnitř do těla si zatím nevidím. Poslechnu dobrých rad paní magistry, nafutruji se hořkých žaludečních kapek ještě v autě. Teda fuj, takhle hořké a větrové jsem to vážně nečekala. Pálí to v puse, pálí to v trávicí trubici, cítím, jak kdyby mi někdo žaludek postříkal Kelenem na vyvrtnutý kotník. Teda to je pěknej hnus! Ale kdyby to zabralo.
Doma si lupnu Algifen, taky výborná mňamka. Čekám dvacet minut, ale bolesti neustupují. Naopak. Mám pocit, že se stále zhoršují.
Chápu, že matka se nedokáže dívat na své dítě, když trpí a musí hned jednat. A je jedno, zda je tomu, co jste porodila pět nebo pětatřicet. Pořád je to vaše miminko. Jednala bych asi úplně stejně. Nejzkušenější náčelnice našeho kmene přebírá otěže celého případu, už nehodlá čekat. Vytáčí telefonní číslo svého kamaráda lékaře na chirurgii na Bulovce. Žádá si pouze radu, ale dostane jasný příkaz, kterému se nedá odmítnout. Zabalit věci na pár dní a švihat do ambulance, žlučník se nemá podceňovat, on tam mezitím zavolá, aby mě vyšetřili. Do balení se zapojuje celá rodina. Vojta shání tašku, Anička spodní prádlo, Adélka noční košili a knihu a mamka mi balí bačkory na přezutí. Poslední mohykán mezitím hledá klíče od auta a peněženku.
„Ty pojedeš?“ zeptá se tchyně svého zeťáka.
„Samozřejmě,“ odpovídá Poslední mohykán. Přece jen musí jasně koučovat všechna důležitá rozhodnutí našeho kmene.
„Ale já jedu taky,“ tvrdí stařešina a nikdo si nedovolí protestovat.
Zkušeně se zhroutím na zadní sedadlo. Jediný rozdíl oproti včerejšku je ten, že dnes je ještě vidět a nesvítí mi do ksichtu pouliční lampy. Jinak inkvizitor je zpět a znovu mi natahuje tělesné útroby na skřipec. Jaká je asi moje míra provinění? Jsem čarodějnice?
V čekárně ambulance mamka svěřuje slovenské sestřičce s neuvěřitelně vysokým sebevědomím, že jsme od doktora kamaráda a že mám zřejmě žlučníkový záchvat. Opět. A sestra už nabíjí kulomet k útoku. Poznám to z výrazu.
„Ale pan doktor už tady není, budete si muset počkat jako ostatní,“ setře mě vítězoslavně. Vidím na Posledním mohykánovi, jak začíná brousit tomahawk. Ale zastavím ho včas, nechci, aby se na mně uvnitř potom vyřádili. Ještě stihne vypoklonkovat oba dva ven před vchod. V čekárně kvůli covidu mohou být jen pacienti. Kdybych zkolabovala, jistě si toho všimnou hned, jak by vyšli z ordinace třeba na záchod. Sedím v čekárně sama a cítím na dálku, jak můj manžel venku zuří. Naštvat náčelníka lze jednou jedinou větou a sestřička to dokázala velmi úspěšně, asi si budou rozumět.
Trvá asi jen dvacet minut, než mě zavolá do ordinace, aby mi vysvětlila, že mi odebere krev a jakmile bude mít paní doktorka čas, podívá se na mě. Beru do ruky mobil a svou obří peněženku. Bohužel nemám kapsy, kam bych svůj skromný majetek uložila. Napíchne mi žílu jehlou o průměru lešenářské trubky. Ihned si vzpomenu na Anku, jak strašně nesnáší injekce. Ta by jim tady prorazila díru zdí až ven na chodník, kdyby na ni tohle vytáhli. Slovena si nabere zhruba sedm litrů mé nejcennější tekutiny, plácne mi na ránu plastovou izolepu a vyžene mě zase do čekárny. Než stačím volnou rukou posbírat mobil a peněženku velikosti nákupní tašky, krev nepřestává téct a vesele si odkapává na moje džíny a na podlahu. Sestra po mě vyjede, samozřejmě ve svém rodném jazyce, že si to mám tisknout, aby po mě nemusela vytírat podlahu. Omluvím se a s plnou náručí věcí se snažím otevřít kliku u dveří. Evidentně mi jedna ruka stále chybí. Při pohledu na zavřené dveře přemýšlím, zda mám k otevření použít zuby nebo nohu. Zuby raději ne, těch už mi v puse moc nezbývá a docela ráda bych ještě něčím kousala. Nohu teď takhle vysoko nezvednu. Pustím injekční vpich, rychle otevřu dveře, ale odkapávání nedokážu zabránit, i když se fakt snažím otevírat rychle. Znovu dostanu po slovensky vynadáno, ale stále ještě nemám dost sil na to, abych jí poslala do patřičných mezí. Mám bolesti a nejsem ve své kůži. Po dalších dvaceti minutách, kdy už naštěstí nekrvácím ani tiše, ani hlasitě, se mě ujímá doktorka, která bude podle mého jen o pár měsíců starší, než moje nejstarší dcera. Má sice skvělé stylové brýle, ale bohužel na tak mladé tváři nepůsobí vůbec důvěryhodně. Myslím, že když jsem nastupovala já do svého prvního zaměstnání, ona dostala první lékařský kufřík se skalpelem vylisovaným z plastu a gumový fonendoskop. Tak jen doufám, že na přednáškách o žlučníku fakt dávala pozor a nepsala si do linkovaných sešitů vlastní příběhy jako já během hodin biologie.
Zkušeně mi prohmatá břicho a zjistí žlučníkový záchvat. Výborně, tak na tom jsme se shodly. Dostanu infuzi, pošlou mě na rentgen a na sono a pak se rozhodnou, co se mnou bude dál. Slovenská miss zdravotní sestra s nohama jako dva antické sloupy mě odvede někam do skladiště, kde mě položí na převozové lehátko ze seriálu Nemocnice na kraji města a napíchne mi přímo do ohbí paže modrou kanylu. Mám jedinou kliku, že mi injekce nevadí. Anka by jim tady z té ambulance udělala kůlničku na dříví. Potom připojí infuzi a poučí mě, že jakmile dokape, mám na ni zavolat. Své jméno mi ovšem nesdělí, tak celou dobu přemýšlím, jak budu volat. Volnou rukou se pokusím napsat krátkou textovou zprávu radě starších, která stále stepuje před nemocnicí. „Mám kapačku, ještě pojedu na sono a na rentgen.“
Kdyby už mi aspoň řekli, že si mě tady nechají, aby ti dva mohli jet domů. Už tu stepují skoro hodinu a venku asi není úplně přijemné počasí na procházku. Kapačka dokapala, igelitový pytlík zavěšený na železné tyči je prázdný. „Sestři?“ zkouším celkem tiše, musím si nejdřív odkašlat.
Antická bohyně uslyší až na čtvrté zavolání a přidupe rázným krokem. „Teď půjdete na rentgen a pak se vrátíte a dostanete ještě druhou infuzi,“ vysvětluje svou mateřštinou. „Už ty bolesti povolily?“ mám pocit, že se neptá, že mi to oznamuje.
„Ne, je to pořád stejné,“ asi jsem nepochopila, že to, co mi teče do žíly mi má pomoci, nebo jsem se dostatečně nesnažila. Vážně je to pořád stejné. Zapomněla jsem asi svému tělu dát pokyn, že to už stačilo.
„Hmm, tak to je blbé,“ zhodnotí Slovena a vyšle mě s papírem na rentgen na konci chodby.
Šourám se pomalu chodbou a všichni čekající pacienti si mě prohlížejí. Bodejť by taky ne, když v čekárně je největším vzrušením vždy to, když někdo prochází nebo projíždí chodbou na sanitárním lehátku. Nic jiného se tady obvykle dělat nedá. Kroutím se na koženkové lavičce, přede mnou čeká na rentgen ještě jedna pacientka. Holčičce je podle mého sotva dvanáct a sedí na kolečkovém křesle. Obě ruce má zasádrované v pravém úhlu. Přemýšlím, co je lepší. Mně ty bolesti jistě za pár dní přejdou, ale ona si zřejmě šest týdnů neutře ani zadek. Uznávám, že zlomit si obě zápěstí je mnohem horší, než žlučníkový záchvat.
Na rentgenu jsem podrobena výslechu, zda nemám někde nějaký schovaný šperk, myslím, že chirurgickou ocel ani drahé kovy obvykle nejím a schovaný piercing se mě v mém věku už netýká. Zaskočí mě otázka na případné těhotenství. Když si představím tu svoloč u nás v pueblu, dostanu závrať. Jako, že bych přivedla na svět dalšího sviště? No to tedy v žádném případě. Přesto musím podepsat papír, že nejsem těhotná. S radostí. Moje tělo už žádný jiný vetřelec okupovat nikdy nebude, přísahám na starý totem!
Po rentgenu dostávám druhou vodičku v igelitu na stojanu a ani tady se jaksi nedomluvíme na tom, že už by to mělo přestat bolet. Sakra, to do mě pumpují destilku nebo co, že si ten žlučník nedá říct?
„Na sono, vás odveze sanitář a pak vás zase přiveze zpátky,“ velí antická bohyně a poručí, abych si hupsla na kolečkové křeslo. Tak tímhle strojem jsem ještě nikdy nejela. Motorku jsem vyzkoušela, dokonce mě Poslední mohykán svezl kamionem, ale kolečkové křeslo mi zůstalo zapřeno až do mých šestatřiceti let. Sanitář vypadá ještě mladší než doktorka s obrovskými kulatými brýlemi a ještě navíc je to jistě ten bohémský typ. Polovinu hlavy má vyholenou, druhou polovinu má protkanou vlasy dlouhými až po ramena. Na předloktích tetování a v uších takové ty plastové průjezdy, jak vjezdy do tunelu. Do amazonského pralesa by jistě zapadl. Chybí mu jen sukénka ze sušených listů a špičatá pokrývka penisu z bizoních rohů, nebo z čeho si domorodci vyrábějí spodní prádlo.
„Vy už jste tady určitě byla,“ říká sanitář, aby řeč nestála, protože cesta na sono se zdá stejně dlouhá jako přejezd do jiného okresu. Jen s tím rozdílem, že tady nás nestaví policajti a nechtějí po nás vyplněný formulář. „Já si vás pamatuju. Odněkud vás znám.“
Nemám náladu na žerty, nechce se mi konverzovat, i když chápu, že mladík za mou současnou situaci nemůže.
„Nebyla jsem tady dvacet let,“ říkám mu, to si on ještě hrál někde na písku mezi panelákama. „Asi mě znáte z televize.“
Tím jsem překvapivě veškerou konverzaci utnula, protože zdravotní bratr začal přemýšlet, ve kterém seriálu jsem asi naposledy hrála. Měřil si můj povadlý ksicht a asi si říkal, že maskéři dneska dokážou zázraky. Dnes by mě zajímalo, jestli přišel na to, kde mě vlastně viděl. Při jízdě na křesle jsem ale byla ráda, že na chvíli zmlknul. Proč jen se mě nezeptal, kde v televizi mě mohl vidět? Evidentně jsem jeho mozek zaměstnala na celou noční službu. Tele!
Na sonografu pan doktor určil v mém žlučníku začínající kamenolom. Jeden z uvolněných útvarů napochodoval přímo do otvoru pro výtékání žluči a žlučník se kolem něj křečovitě sevřel. To je to co bolí. Druhý kamínek čeká poslušně frontu, až na něj přijde řada.
„Je pravděpodobné, že to ještě dnes skončí operací,“ řekl doktor. „Stěna žlučníku je navíc zesílená, to znamená, že tam začal už zánět. Ale rozhodnout budou muset kolegové dole na ambulanci.“
