Dala jsem se na hubnutí! Jo, už je to tak. Ručička váhy vystoupala na neúnosnou mez a já se konečně rozhodla, že s tím něco musím udělat. Už jen ranní oblékání mi dávalo zabrat a po natažení punčoch jsem si připadala, jako kdybych uběhla maraton v rekordním čase. Chůze do schodů mi připadala jako nejnáročnější výstup na Mount Everest a to jsem na něj ani nemusela trénovat. A to ani nemluvím o oblečení. Velikost mých šatů by si dokonce mohla směle obléknout i mamutí matka. Jen škoda, že už vyhynuly a nemůžeme to nijak vyzkoušet.
Kdybych omdlela, tak ať mi to alespoň sluší
V pondělí jsem začala 5. týden své proměny. Mám dole 11 kilogramů, tedy bez 300 gramu, ale kdo by to počítal. A konečně jsem se rozhodla jít na cvičení se svou kolegyní Janou a Kristýnou. Vzala jsem si na to v práci volno, abych se mohla psychicky připravit. Vojta sice prohlásil, že jsem si měla vzít volno až po tom cvičení, ale to mě dopředu nenapadlo. Vybavila jsem se na to dokonale. Nové botky, nové tříčtvrteční legíny, ano v Kiku mají i sloní velikosti, novou podprsenku sportovního typu, jen se ta mrcha zapíná vzadu a předtím se dává přes hlavu, takže mě do ní musela zapnout mamka. A nechybělo ani triko z Pepca za 59 korun. Kdybych omdlela, tak ať mi to alespoň sluší.
Anatomický ústav byl v pozoru pro převoz mého těla
Poprvé jsem se zapotila už cestou v autě na cvičení, bylo totiž dost vedro. V práci jsem pro jistotu nahlásila, že kdybych nepřišla ve středu do práce, tak jsem na neschopence. Děti jsem řádně poučila, že kdybych se nevrátila do sedmi večer, tak aby volaly do vědeckého ústavu a nahlásily mou smrt. Případně, kde si mohou mé zchvácené tělo vyzvednout. Já jsem totiž už před pár lety podepsala smlouvu, že své tělo daruji po smrti anatomickému ústavu v Praze. Nechci mít pohřeb a odmítám, aby se moje děti dohadovaly, kdo ho zaplatí. Jedinou podmínku jsem si dala, že nechci být kostlivcem ve škole. Tu bandu uřvanců bych nesnesla ani po smrti.
Z pásu jsem spadla jako první
Ještě před začátkem hodiny jsem si s paní cvičitelkou ujistila, že jdu opravdu poprvé a že mě nebude bít, kdybych náhodou nemohla. No, s její postavou by mě možná ani nepřeprala. Ostatní souputnice vytáhly své ručníčky o velikosti deset krát deset centimetrů. Já byla poučena, že se budu opravdu potit a tak jsem zvolila raději variantu plážové osušky. To sádlo ze sebe musím pořádně vypotit. A udělala jsem dobře.
Jana se mě ujala jako nováčka a připravila mi stroj, tedy jezdící pás, který se rozpohybuje vlastní vahou. Dovedete si představit, že všem jel pás normální rychlostí, jen ten můj nabral rychlost asi 120 km za hodinu. Jana mě ještě před začátkem hodiny ujišťovala, že z pásu nespadnu. Nikdo prý nepadá. Tak mě se to podařilo hned v první pětiminutovce. Po deseti minutách už jsem si myslela, že umřu. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nevěřila vlastním očím. Všechny kolem byly jen rudé námahou, za to já nabírala růžovou prasečí barvu přes všechny odstíny červené až do fialova. Dokonale jsem tak ladila k růžovým legínám mé kolegyně Jany. Navíc měla na triku nápis: „Be strong!“ a po patnácti minutách jsem měla chuť na ní zařvat, aby si to triko dala na ruby. Já se vážně snažím být silná.
Potila jsem se do rytmu hudby
Dokud jsme jen šly dopředu na pásu, ještě to šlo. Ale cvičitelka si pak usmyslela, že bude lepší poskakovat a střídavě opouštět jednou nohou rozjetý stroj. Musela jsem zastavit a chvíli sledovat její pohyby, abych vůbec byla schopna chytit rytmus. Snažila jsem se tak moc, až jsem cítila, jak mi pot stříká ze všech pórů na těle přesně do rytmu písničky od Abby.
Když se ovšem cvičitelka Šárka zapřela rukama o přední madla a svěsila zadek dozadu, všechny to po ní opakovaly. Věděla jsem, že tohle ten stroj nemůže udržet.
„Nebojte se,“ to se nepřeváží,“ ujišťovala mě a já nakonec sebrala veškerou odvahu. Ale s takovým závažím ten stroj skutečně nepočítal. Vždyť jsem to říkala, že se to se mnou převáží!
Závan z neoholeného podpaží
Jediný cvik, který mi doopravdy šel, bylo protahování rukou kolem hlavy. Jenže jakmile jsem zvedla podpaží ke svému nosu, měla jsem pocit, že omdlím smrady. To byl teda luxusní puch! A ještě ke všemu jsem si všimla, že jsem si to podpaží ani neoholila. Chudáci ty dámy, které cvičily kolem mě a musely se na ten prales dívat.
Celou dobu jsem se přesvědčovala, že budu mít alespoň pěkný příspěvek na blog. Bařko, musíš vydržet, musíš! Ujišťovala jsem se posledních dvacet minut. Vydržela jsem, neomdlela jsem, ale stejně jsem musela často odpočívat.
Tělocvičnu jsem opouštěla se slovy: „Tak doufám, že jsem vypotila, alespoň hodně kalorií!“
„Určitě jo,“ ujišťovaly mě všechny přítomné dámy. „Uvidíš, jak ti zítra bude fajn!“
Tak nevím, jak mi bude zítra, ale dnes se cítím, jako kdyby mě přejel parní válec a to minimálně třikrát. Cítím, že mě bolí i nehty na nohou.
Do vany jsem vypotila bůček ze zabijačky
Ve vaně jsem strávila po cvičení skoro třicet minut. Ne, že bych si lebedila, ale prostě jsem se nemohla zvednout. Bála jsem se, že budu muset zavolat manželovi, aby objednal jeřáb. Táta mi dokonce nabízel pajcr z dílny, že mě odtamtud nějak dostanou. Takhle černou vodu jsem už dlouho neviděla. Zřejmě jsem ze sebe vypotila i ten bůček, co jsme jedli na poslední zabijačce na podzim. A to se vážně koupu docela často!
Ale jsem hrdina a objednala jsem si lekce K2 na každé úterý až do konce srpna. Taková jsem frajerka. A už příště tam přivedu svůj vlastní gang. Jde se mnou mamka – učitelka a moje spřízněná duše Anka. To se bude celá tělocvična otřásat v základech.
A běda, jestli zítra nebudu konečně DOCENT!!!
