Nečekejte od toho článku nějakou osvětovou myšlenku, protože já to taky nevím, jak se to má správně dělat. Já jen vím, že to chci dělat a jsem dostatečně lakomá na to, abych za to někomu platila. Prý to totiž stojí hrozný prachy. Takže jaká je nejlevnější pracovní síla? No, přece vlastní děti. Snad jsme si je nedělali jen na parádu.
Naposledy jsme natáčeli v létě trailer ke knize V náruči kanibala. Trvalo nám to jeden víkend a myslím, že pokud nic, tak jsme se u toho alespoň nasmáli. Pro představu moje děti Anička 16, Vojta 13 a Adélka 9 a já za kamerou.
Anotace ke knize zní asi takto, abyste si dovedli představit, o čem jsme měli natáčet film. „Adriana si svůj život pamatuje až od chvíle, kdy ji našli zuboženou ležet na ulici před britskou ambasádou v Sierra Leone. Co bylo předtím, netuší. Naprosto ji šokuje, když se dozví, že kdysi porodila dítě. Zoufale začne pátrat po své minulosti, ovšem vzpomínky odsunuté do nevědomí mohou být až příliš děsivé a kruté.“
Jak měl knižní trailer vypadat?
Měla jsem jasnou představu, jak by mělo video vypadat. Ženské nohy v sukni a lodičkách jdou po chodbě kanceláře a rozdávají práci. To proto, že hlavní hrdinka pracuje v nakladatelství jako redaktorka. Pak si užívá s kamarádkami někde na kávě, a že na ni někdo zavolá Adriano a přes video krásný titulek: Adriana ví, že jí tohle jméno nepatří, ale nemůže si vzpomenout na minulost a bla bla bla. Pak se minulost vrátí a jsou záběry na kanibaly, jak jedí lidské maso a tančí kolem ohně. Potom měl být záběr na dítě v džungli, které zobe bobulky nebo něco přírodního a samozřejmě na podporu kanibalských rituálů i zasekávající se sekeru na špalku.
A jak to nakonec dopadlo?
První zádrhel nastal už v těch ženských nohách. Zjistila jsem, že moje 16letá dcera absolutně neumí chodit na podpatkách a když už jde, tak to není ladná dámská chůze, ale spíš tulení pochod. Tudíž to jsme museli vyškrtnout. Byla jsem ráda, že se vůbec postavila z toho křesílka.
Potom měla u stolu pít kávu. Pěkný hrneček, krabička od doutníků a zapalovač, aby vypadala, že je zhýčkaná a trochu hogo fogo. Kamera, akce, jedeme…. „Aničko, napij se toho kafe a pak ten hrnek polož zpátky,“ velím za kamerou. Anička odmítá. Proč zase?
„Mamko, vždyť víš, že já mléko nepiju.“
Okamžitě volám do štábu na rekvizitáře: „Do prdele, Vojto, to jste jí tam nemohli dát kafe bez mléka?“
Vojta, který právě dopíjí Eiskaffe z krabičky s brčkem vrtí hlavou. „Asi bych to vylil než bych to donesl,“ odpovídá mi jasně a přitom se opírá o své berle. Je totiž po celkem vážném úrazu a ještě stále nemůže chodit.
Tanec kolem ohně
Potřebuji scénu, jak bosé nohy tančí kolem ohně. Využít mohu jen Aničku s Adélkou, protože Vojta s berlema, asi moc do džungle mezi kanibaly nezapadne. Všechny rekvizity u nás na farmě máme, to není problém. Ohniště obehnané velkými kameny, kolem tráva, taková ta seschlá, typicky česká, ale co, dám to do černobíla a trochu ztmavím a snad nebude nic vidět. Prosím hlavu rodiny, aby nám rozdělal oheň, což pro něj samozřejmě není problém. Je přece velmi ochotný a moje výmysly podporuje. Ať má také chvíli pocit nepostradatelnosti.
Když k ohni přijdu za 10 minut, mám sto chutí ho zabít. Copak mě neposlouchal? Musí to být oheň domorodců v africké buši. A on mi zatopí starýma deskama z rozbité skříně. Potom pochopím, přece nebude zbytečně pálit dřevo, když je teplo a ještě světlo.
Takže čekáme, až oheň dohoří a přikládáme skutečnými špalky a větvemi, takže vlastně došlo na jeho slova, protože už skoro tma je.
Dítě v džungli trpící hlady
Pak jsem svlékla Adélku do půli těla, dala ji krátkou černou sukénku, rozcuchala vlasy a na odloupnutou kůru naskládala bobule, listy a třešně. Posadili jsme ji na dlouhý kmen, co nám ležel na zahradě a Adélka měla pokyn jíst třešně a plivat kolem sebe.
Kamera, akce, jedeme… Detail na Adélku, Vojta kouká přes hledáček kamery a tlemí se nahlas. „To nemyslíš vážně, že tohle chceš použít jako dítě z džungle?“
Znovu zkoumám záběr a vidím Adélky bříško. Ona totiž hrozně ráda papá a je fakt, že kanibalské děti asi nemají tolik faldíků na bříšku. Dobře natočíme to zezadu, to už bude lepší.
Potom potřebuji chlapskou ruku, jak zatíná sekeru do špalku. Vojta se musí obětovat, odhodit berle a na jedné noze pořádně máchnout. Povede se mu to! Pak se sice svalí do trávy a drží si natržený sval, protože si s ním nepříjemně hnul, ale to nevadí, za chvíli to přejde a my máme záběr natočený.
Kanibalové jedí pečená žebra
Kvůli nejdůležitější scéně z celého traileru jsem vylovila z mrazáku prasečí žebra ze zabijačky a dala je upéct. Zase jsem je úplně nechtěla nutit, aby to jedli syrové. Normálně jsem to osolila a okmínovala, že se to potom sní k večeři.
Nejdřív to zkoušel Vojta a opatrně zuby odlupoval kousíčky masa. „Pořádně urafni kus, ne?“ okřikuji ho.
„Mami, vždyť je to nechutný, když vím, co si pod tím mám představit.“
„Představ si večeři a dělej, už se stmívá.“
Anička to raději nezkoušela vůbec a Adélka to taky zobala jak vrabčák. Tak jsem vytáhla z rukávu trumf. Musela jsem do služby povolat svou zlatou zálohu. Když jde o jídlo, nenechá mě ve štychu. Manžel se zakousl tak jak měl a sežral to tak rychle, že jsem se bála, abych to vůbec stihla natočit.
Pak jsem to v neděli sestříhala, upravila, opravila atd. a takhle to všechno dopadlo.
Už se těším, až budeme natáčet video k té nové knize o dopadu asteroidu, která se odehrává v Koněpruských jeskyních. Děti si přečetli, co se v knize odehrává – zemětřesení, požáry, výbuchy, kyselé deště, arktická zima. Nechápu, z čeho mají strach…
