Můj včerejší příspěvek na blogu: Konec světa?! Doma trénujeme na apokalypsu a na stavebním úřadě se jim to nelíbí vyvolal několik reakcí. Někdo se smál, někdo si ťukal na čelo a jak už bývá u učitelů zvykem, moje maminka měla potřebu hned reagovat. A pochopitelně na mě nenechala nit suchou. Prý nejsem žádný prepper, ale cvok.
Příliš hlučný trénink na apokalypsu
Nevím, jak to pojmout, nebo nazvat, ale moje dcera se zbláznila. A to včetně celé její rodiny. Teda oni tomu říkají, že jsou preppeři (nebo jak se to píše), ale já to s klidným svědomím nazvu hezky česky cvoci. Pobíhají po celém pozemku, a to podotýkám, že i na mé zahradě, se vzduchovkami, děti mají na zádech toulce se šípy, vrhají nože, pořádají v tom soukromé soutěže a jsou HLUČNÍ!
K narozeninám si dávají poukazy na zbrojní průkazy, prý aby přežili. Ve sklepě je již dlouho uskladněná voda, na kterou sedá prach (a hodně), takže to vypadá, že už máme archivní vodu. Kdyby radši kupovali víno, bude to mít větší smysl. Fakt je, že to by se asi archivu nedožilo. Ale aspoň je voda POTICHU!
Samozřejmě, že mohla nastat i jiná a daleko horší varianta. Při představě, že bychom bydleli ve 2+1 a terčem by byly moje skříně ve stylu Provence, tak by se asi nikdo z nás nedožil žádné apokalypsy. No jo, vlastně k tomu by stejně nikdy nemohlo dojít i tak, protože naše rodina by v takovém bytě vydržela maximálně týden. A to hoooodně nadsazuju.
I preppeři musí umět zhasnout v pokoji
Pche! Preppeři. Vymýšlejí si zábavu a činnost. Kdyby se třeba naučili za sebou zastrkovat židli, odnášet talíře (v jejich případě ešusy), nebo zhasínat v pokoji, aby jim to třeba někdy nechybělo. Vtipné, že? Vzácně mi to připomíná prokrastinaci, tedy aspoň ten název. Prokrastinace je prý odkládání problému. Lenost je to! V obojím případě je to vymýšlení nových názvů pro starou činnost notoricky známou.
A tak jsem se je zcela odvážně pokusila vyzkoušet. Odradím je v době jejich největší přestřelky, když se s lehátkem položím na pódium u bazénu? Tak to se nepovedlo.
"Diaboly a broky mi lítaly nad hlavou, ale já jsem se rozhodla prokrastinovat."
Pravda, trochu jsem měla obavu, když vzala zbraň do ruky Anička (ona má totiž asi 10 dioptrií a šíp, který poprvé vystřelila, jsme dodnes nenašli), ale pozici jsem nakonec přece jen změnila. Ne ze strachu. Oni totiž strašně HLUČELI!
Ticho léčí, hlavně když vysílají v rádiu mši
Abyste pochopili mé pohnutky. Po pětatřiceti letech ve školství slogan „Ticho léčí“ má pro mě své opodstatnění. Takže když můj muž jde ven (za sedmatřicet let manželství už nejdou jeho hlášky spočítat), mimoděk zase zapne rádio (zase opravdu nahlas a zase nejlépe nějakou mši) a opět prohlásí jako celých sedmatřicet let manželství, že je to tu jak v hrobě a zase odejde zpátky k sobě a zase mě tam nechá v tom HLUKU, tak se začínám těšit na blackout.
Sice možná budeme napichovat na talíři netopýry šípem, potkani budou zřejmě výhodný obchodní artikl, budeme pít zaprášenou vodu a děti asi budou lovit. A já? Budu si užívat TICHO jako v hrobě. Hlavně, aby při tom lovu NEHLUČELY.
Konec snění. Jdu zapnout myčku a pračku, ať si ještě chvíli tu elektrickou energii vychutnám. Dneska ty přístroje jsou naštěstí vcelku tiché.
