Opět jsem byla donucena k reakci na zveřejněný text internetových stránek Frekvence 1. Ale hezky popořádku.
Dnes ráno, stejně tak jako každý den, hned po probuzení sáhnu po notebooku, abych okamžitě byla v obraze, co jsem ještě třeba nestačila vstřebat před usnutím. Je to již dlouhou dobu stále stejné, pořád na mě jako první vyskakují čísla nakažených, hospitalizovaných, zemřelých atd., atd. A já jako vždy nedbám a roluju dále textem, jestli tam na mě náhodou nevykoukne něco růžovějšího a hle – rozhovor s Jankem Ledeckým na F 1. S chutí se pouštím do čtení a souhlasím a souhlasím, než dojdu k pasáži, kdy začne popisovat stav a náladu učitelů ve školách. A tady konečně mohu začít.
Vážený pane Ledecký,
jakým právem se opovažujete nařknout učitele z toho, že podporují zavření škol v době karantény? Dokonce se nestydíte zveřejnit, že učitelé jsou doma za 110 procent (mimochodem za mých 110 procent byste asi nevstal ani z postele), a že nemusejí tak poslouchat, jak se ty děti honí, křičí po chodbách a když už je to nebaví, tak říct, hele, já mám nějaký blbý signál, nějak mi to padá, neslyším tě a to je vlastně pro ně úplně senzační. (přesná citace) A to kdybyste jen zčásti tušil, co všechno je na chodbách možné, s čím se učitelé potýkají a o co učitelé tedy podle Vás v karanténě přicházejí. Pan Ledecký, vím, že máte na koncertech početné publikum. Zkuste se ale na pár hodin postavit před dvaceti až třicetihlavé „publikum“ ve třídě a zaujmout, případně naučit něco různorodou masu človíčků (ne Vaše děti). Možná pak Vy sám budete vděčný za přerušení signálu.
Musím se přiznat, že jsem Vás vlastně měla docela ráda. Vážila jsem si nejen vašich úspěchů, ale i toho, jak jste vychoval a asi sám vzdělal Vaše děti. Měl jste zřejmě schopnosti a hlavně možnosti. Nemůžu říct, že bych vaše skladby vyhledávala, ale ty vaše dva hity, které znám, pro mě vždy dokreslovaly vánoční atmosféru. Pane Ledecký, představte si, že i mně se povedlo něco velmi podobného. A to jsem jen učitelka, která ale fakt nepodporuje zavření škol z logického důvodu. Bojím se o tuto generaci, tudíž se bojím se i o nás. Bojím se stejně jako většina mých kolegů. Co bude výsledkem našeho snažení? Bojím se i o svoje nadaná vnoučata, možná víc než Vaše děti. Bojím se, aby je nesemlela nějaká striktní pravidla. A bojím se, aby je neotrávil postoj lidí podobných Vám. Mám úspěšnou dceru s krásnou rodinou, která je navíc i velmi kvalitní člověk a kupodivu prošla naším školským systémem.
Mám podporu svého bezvadného muže, který celkem pravidelně (tzn. dnes a denně) ode mě musí slýchat stesky a radosti učitelského povolání. Vy sám jste kdysi uvedl, že kdybyste neměl takové finanční možnosti, tak by to asi Ester měla velmi složité, ne-li nemožné. Mimochodem před ní se skláním (já jako bývalá vrcholová sportovkyně).
Víte, jak se u nás ve škole třeba řešila situace, když ze začátku vypadával signál? Děti se musely připojit odpoledne, aby se výuka aspoň trochu dohnala. Všechny děti tam třeba nebyly, ale učitel vždy!
Teď už 14 dní učíme v rouškách. Masakr nejen pro nás ale i pro děti. Zkuste třeba 20 minut zpívat Ryba rybě v roušce. Jestli schválně ta Vaše bude vypadat jako ta moje. (ale já mám dodávku od vlády, takže bude asi „kvalitnější“, tak Vám možná nebude prosvítat jazyk) A já budu ještě další 4-5 hodin vykládat a ty děti na chodbě usměrňovat a upozorňovat, roztrhávat rvačky, nebo naopak líbačky (navíc se strachem, aby mě náhodou neobvinili ze závisti) a to vše s obavou, aby na mě nevystartovali rodiče, když přece jejich děti toto vůbec neznají, nedělají atd. A také mě napadá, když jste ten vystudovaný právník a uvádíte paragraf 357 (šíření poplašných zpráv), jestli by se tam nenašel nějaký paragrafíček ohledně pomluvy. Co Vy na to?
Vážený pane. Vám se pomstí plukovník a já Vás potrestám jinak. Já letos o Vánocích Vaši Rybu vypnu. To slibuju. A Vy sám víte, že
SLIBY SE MAJ PLNIT ASPOŇ O VÁNOCÍCH.
