Nejlepší sportovci z Mělníka a moje blízké setkání třetího druhu

Mělník zná nejlepší sportovce města za loňský rok a já s Petrem Limprechtem a Pavlem Sukem to mám konečně za sebou. Samozřejmě myslím to předávání cen, celá organizace, přípravy a nervy, zda to všechno dopadne dobře. A tentokrát jsme snad ostudu neuřízli.

Hned na to jsem vyrazila opět na hory, nebojte se, Krkonoše stále ještě stojí. A dokonce jsem tu prožila jedno moc příjemné setkání, které mě přivedlo na naprosto skvělý nápad.

Nejlepší sportovci města dostali své ceny

Dal se dohromady měšťák nebo-li vedoucí oddělení prevence a kriminality a zároveň trenér jednoho ze zdejších sportovních klubů, sekretář okresní tělovýchovně jednoty na Mělníku a tisková mluvčí z úřadu. Trojice, jak vyšitá. Pavel jako sekretář OTS všechno jistil zezadu, zařídil celou organizaci, ceny a pozval hosty. Petr se svým zvučným „R“ a tak širokými rameny, že stál sám na přeplněném pódiu, celý večer moderoval. Já měla sedět vzadu, pouštět fotky, prezentaci, hudbu a organizovat vystupující. Měla jsem za úkol celý večer nebýt vidět, ale nikdo mi neřekl, že nesmím být slyšet.

Plánovali jsme to už několik týdnů předem. Petr ovšem všude chodí pozdě a Pavel jaksi zapomínal pouštět dál informace. Prostě spolupráce s chlapama na úrovni. Ještě, že tam byla ta Ivetka, která myslela na všechno.

Nastal den D a my se měli sejít už ve tři hodiny v kulturáku. Hoši si dorazili až na půl čtvrtou, vždyť je čas. I když Petr tvrdil, že jsem, že ho štvala už od tří. Byla jsem nervózní, jestli všechno bude fungovat, zda technika nezačne stávkovat a jestli se dokážu s fanfárou trefit přesně podle Petrova uvádění.

Nakonec jsme byli za hvězdy. Prostě to klaplo.

Šlapu na paty Ester Ledecké

Uklidnila jsem se a odjela jsem na „vytouženou“ dovolenou na hory. Dokonce lyžuju! A až tak moc, že se Ester Ledecká začíná bát o své umístění ve světovém poháru ve sjezdovém lyžování. A fakt jsem loni stála na lyžích po sedmnácti letech a po více jak třiceti kilech. Ale o lyžování budu vyprávět příště. Jen co moje svaly v těle pochopí, že takovou zátěž rozhodně nebudou dostávat pravidelně.

Blízké setkání třetího druhu v podobě hikera

A pak přišlo moje „Blízké setkání třetího druhu“. Poznala jsem člověka, který mě naprosto zaujal a totálně fascinoval. Mladý chlapec, který měl na Chatě Jitce rozlučku. A to rozlučku takovou, že ve čtvrtek odlétá na Sicílii a vyráží na pěší pochod dlouhý 9000 kilometrů. Je to hiker, což je dálková turistika. To jsem do té doby netušila, zase jsem o něco chytřejší. Cílem cesty Ivana Mitruse je nejsevernější pevninský bod v Norsku – Nordkapp. Cesta po vlastních nohách by měla trvat neuvěřitelný rok a půl. Na zádech ponese jen 8 kilogramový batoh s vybavením a nějaké to jídlo. Slovo dalo slovo a my jsme si domluvili, že až se Ivan vrátí, napíšeme spolu knihu podle skutečného příběhu – jeho příběhu. Už se nemůžu dočkat na ten skvělý projekt, který mě čeká.

A proč blízké setkání třetího druhu? Ivanovi je dvaadvacet let a má tak obrovské ambice a sny, že mi to v jeho věku připadá obdivuhodné. Držme mu všichni palce, to prostě musí ujít….