• Bára Walterová Benešová

Nejsou v „První linii“, ale jsou tady a „neposrali“ se z toho – Úředníci a Krizový štáb

Nejsme v první linii, nezachraňujeme životy, možná nejsme ani moc vidět, ale i my už skoro padáme „na držku“, abychom tuhle situaci zvládli, nikoho neohrozili a způsobili co nejmenší škody. Přesto i my jsme vystaveni vysokému riziku nákazy. Všichni ÚŘEDNÍCI jsou potencionální „chytači“ koronaviru. A nikdo z nás neví, jak dobře umíme smečovat…


První pracovní skupina COVID-19 se sešla ještě v době, kdy si všichni ťukali na čelo, abychom nevyvolávali paniku. Dnes se schází krizový štáb města pravidelně a už včera jsme tam všichni seděli v rouškách. Někteří z nás měli skutečně vkusnou a módní. Někteří se spokojili s papírovou zdravotnickou, ale moc parády v tom teda nenadělali. Některé parádnice dokonce na každé jednání chodí s jinak barevnou rouškou.

Vlna solidarity mě naplňuje optimismem

Ve městě i na samotném úřadě se zvedla obrovská vlna solidarity. Krejčovská dílna šije zdarma roušky do centra seniorů a všem potřebným, úřednice po večerech zasedají k šicím strojům, aby našily ústenky i pro své méně zručné kolegyně. Jedna přinese žehličku, jiná nastříhá látky, další ušije a ta poslední zase sežene gumičku kolem uší. Nikdo za to samozřejmě nechce peníze.


Nejhubatější a nejvznětlivější člověk pracuje na krizové lince

Já, věčně podrážděná, vzteklá a spolehlivě „samovzněcující“ osoba, jako tisková mluvčí funguji na horké informační lince, abych každému volajícímu s naprosto vřelým, milým a trpělivým tónem sdělila vše, co si přeje vědět, případně poradila, kam jinam by se mohl obrátit. V deset dopoledne to ještě jde samo. Ve dvě hodiny už se do úsměvu musím nutit i s oteklýma očima, a když někdo zavolá v pět odpoledne, ležím hubou na stole, na tváři přitisknutý mobil a trpělivě vysvětluji a vysvětluji. Po téhle zkušenosti přísahám, že už nikdy nebudu hnusná na operátora, bankéře, ani nikoho pracujícího v call centrech. Přísahám, že už je nikdy nebudu sprostě nazývat a ječet na ně přes sluchátko. A čestně slibuji, že mi to aspoň rok vydrží.


Stres odhaluje skrytou falešnost

Celá krizová situace má ale i něco do sebe. Stres a vyčerpání nechává zcela pomaličku a polehoučku vyplouvat na povrch naše skutečné charaktery, které už se nedají skrývat. Jsem ráda, že u většiny lidí, kterým jsem věřila, se mi potvrzuje, že jsou to fakt dříči a držáci. U koho jsem si myslela, že je blb, tak se ukazuje, že je ještě větší blb, než jsme doufali.


Některým lidem se situace velmi hodila a tradá na ošetřovačky. Ti, co zůstali, většinou dělají přesčasy. Ano, možná někteří právě proto, že mají doma malé děti. I já to chápu, taky ze mě asi brzy bude alkoholik. Ale ti nahoře, co rozhodují o těch nařízeních, vydáních, usneseních a doporučeních, také doma musí dělat učitelky, chůvy, trenéry, uklízeče a jako vedlejšák si přibrali svoji práci, kdy mají za naše město zodpovědnost. Ještě před rokem jsem byla obyčejný občan i já a dnes mohu nahlédnout pod pokličku i z druhé strany. A hodně hluboko. A věřte mi… fakt TO NENÍ PRDEL!

Vyčerpaný prepper

Na jednu stranu mě stav nouze strašně těší: jsem katastroficky myslící člověk, který už se roky připravuje na konec světa. Miluji postapo romány a sama je píšu. Doma jsem vybavená jako prepper, ale na druhou stranu…


Jsem strašně unavená, jsem vyčerpaná, prožívám stres takového stylu, jaký jsem ještě asi v životě nezažila. Bydlíme s mýma rodičema, táta je v důchodu a co kdybych domů toho Covida přitáhla? To si neodpustím. Doma mám tři děti ve věku od 9 do 17 let, žádná bomba řešit unuděné puberťáky s obrovskýma kruhama pod očima, které nezamaskuje ani ten nejsilnější make-up. Ještě, že mám tu roušku, ta ty pytle schová. Nebýt mojí mamky, která jim nastolila řád a ještě stíhá kontrolovat jeho dodržování, děti by se asi měsíc nekoupaly, nečistily by si zuby a houpaly by se mi na lustru jako opice. Určitě by i tolik ochlupatěly.

„Děkuju všem, kteří se z toho NEPOSRALI a drží naše město pohromadě. Záchranáři především, to je jasné, ale i ti v pozadí, co drží tu legislativu …“

Jak já se těším na dovolenou k moři, jestli tedy vůbec na nějakou pojedeme.

Ne, nemyslím si, že zatím nulový počet prokázaných lidí s onemocněním Covid-19 je naše zásluha. Rozhodně ne, to bych si netroufla tvrdit, ale troufám si tvrdit, že děláme ze své pozice maximum toho, čeho jsme schopni, abychom tomu hajzlovi virovému dali co nejmenší šanci se šířit. Jediné, co nás teď zachraňuje je fakt, že koronavirus nemá vlastní mozek a neumí se poučit ze svých chyb. Protože kdyby to uměl, roušky a gumové rukavice už by nám dávno byly naprosto zbytečné…


A taky mě mrzí, že se neživí mozkovými buňkami, vím přesně, kde bych ho nechala vyhladovět, aby umřel…

231 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše