• Bára Walterová Benešová

Obětovala jsem se! Pomohla jsem Slavii k výhře ve Skotsku

Nemám ráda fotbal! Nedívám se na něj, nevím, kdo zrovna teď vede tabulku nejvyšší ligové soutěže a ani mě nezajímá za kolik zrovna teď nějaký anglický, francouzský nebo turecký klub koupil Rosickýho. Aha, tak on už prý Rosický nehraje. Tak to jsem taky nevěděla.

A to jsem ve svých dětských letech, ještě než mi začala růst prsa, ten fotbal hrála. A s klukama. Asi proto, že to chtěl táta jako celoživotní fotbalista, asi proto, že nás trénoval, možná proto, že jsem nikdy nechtěla být holka a taky proto, že jsem byla sportovně celkem nadaná. Fotbal mi vydržel jen do té doby, než mi ta prsa opravdu začala růst a táta mi zakázal se převlékat s opačným pohlavím v kabině. Tak mě to přestalo bavit. Dala jsem se tedy na basketbal po mamince, ale ty sportovní ambice Ester Ledecké, Pavla Nedvěda nebo Heleny Fibingerové jsem nikdy neměla. Odjakživa mě to táhlo zcela jiným směrem.


Fotbal je ovšem jediné společné téma Posledního mohykána a Šedého vlka. Díky bohu za něj. Oba náčelníci našich indiánských společenství prvního a druhého patra, v předlouhé debatě trvající zhruba deset minut, rokují o faulu v pokutovém území, jestli ten poslední gól Boleslavi nebyl náhodou z ofsajdu a že ta Sparta hraje poslední dobou pěkný hovno. Takových seancí kolem hlavního táboráku se odmítám účastnit. Na to mám moc práce, než abych mrhala svým drahocenným časem na dvacet potetovaných a namachrovaných svalovců, kteří se honí za kulatým nesmyslem. Já vím, že jich je na hřišti dvaadvacet, ale ti dva jen hájí tu děrovanou díru.


„Mámo, můžu se dneska dívat na fotbal?“ ptá se Poslední mohykán s výrazem týraného manžela.

„A já jsem ti někdy zakazovala se dívat na fotbal?“ nechápu vůbec jeho otázku. A už cítím nával hormonů hromadících se pod povrchem a čekajících na tu vhodnou příležitost vybouchnout jak Fuji.

„Ne, já vím, že ne. Ale jestli by ses třeba nechtěla dívat se mnou.“ On je snad vožralej! Možná má horečku, nebo si musel něco zobnout. Film Rychle a zběsile jsem s ním rozdýchávala jen horko těžko, ale fotbal? Proč? To má být nějaký trest? Vždyť uklizeno mám, nakoupeno taky a dokonce jsem i uvařila.

Zřejmě jsem někoho okradla nebo zabila. Jinak už opravdu nevím, proč by měl přijít takový trest.

„A co dávají?“ věnuji mu jen jednu otázku, potom ho dost rázně odmítnu. Ať to vypadá, že tam ten minimální zájem trochu je.

„Slavie hraje s Glasgow Rangers,“ vysvětluje s nadějí v hlase, jako kdyby na to mlčení u televize opravdu potřeboval parťáka. „Je to osmifinále evropský ligy,“ aspoň myslím, že to říkal takhle.

„Znám Walker, Texas ranger, ale to bude asi něco jiného. Táto, mě fakt nebaví koukat na to padání a hekání těch slečinek. Budu koukat na biatlon, na lyžování, na snowboard, na všechno, kde budou naši, ale fakt ne na fotbal.“

„Ale tam jsou taky naši,“ ukazuje na obrazovku, kde se řadí fotbalisté v sešívaných dresech, aby vykřikovali do prázdného hlediště Sportu zdar, nebo co se to dnes huláká. „Slavie Praha!“

Zkoumavě si prohlédnu řadu červenobílých a marně hledám ty naše. „Pět černochů, Rumun, Arab a tihle dva budou maximálně z Moravy. Prosím tě, kde jsou ti naši? Kolik tam hraje Čechů?“

„Nějakej se tam najde, třeba Zbořil nebo Masopust.“

„On hraje ještě Masopust? A Kvašňák sedí dneska na střídačce?“ tahle představa mě rozesměje, čímž naši fotbalovou debatu ukončím. Za prvé se Pán jeskyně urazí, protože takhle hloupou ženu neznalou sváteční kopané si do života nepředstavoval a za druhé proto, že rozhodčí hvízdnul do píšťaly a na hřišti to začalo být prý děsně zajímavé.

Během těch devadesáti minut, plus tři co rozhodčí nastavil, jsem zvládla zamést všechny podlahy. Luxovat jsem se neodvážila, nejsem sebevrah. Vyprat dvě plné myčky nádobí, vyprat prádlo a dát ho do sušičky, uklidit kuchyň a uvařit oběd dětem na zítra. Poslední mohykán zvládl vypít tři piva a zatleskat remíze jedna jedna.

Teprve potom jsme mohli jít spát.


Fotbalová odveta ve Skotsku

Odveta přišla za týden. Tedy ne u nás doma, ale na tom hřišti. Slavie jela do toho Rangers, nebo to bylo Glasgow? Seděli jsme spolu s Pánem jeskyně v naší vyhřívané pergole, debatovali o životně důležitých věcech, plánovali budoucnost, když mu sám mobil připomněl, že čas strávený s manželkou právě skončil.

„Můžu se jít dívat na fotbal?“

„Zase?“ nechápala jsem, jak je možné, že si za ten týden už tolik odpočinuli, že zase budou běhat po trávníku.

„Já ti u toho namasíruju ty záda, aby tě nebolela,“ sliboval a já postřehla ten nepatrný záblesk v oku. Tohle nebude jen tak. No, jasně, chce se dívat v ložnici, což znamená, že nebudu ušetřena Bosákovým kecům a budu to muset vydržet všechny tři třetiny.

Samozřejmě, že vím, že se fotbal hraje na dvě poloviny.

„Dobře, tak mě namasíruješ a já si do postele vezmu notebook a třeba u toho něco napíšu,“ nakonec jsem souhlasila. Asi to dělalo to víno, protože jsem měla nalitou už druhou skleničku. Určitě proto jsem byla strašně ochotná a povolná. Něco takového říkal, když mi poprvé naléval.


Fotbalové utkání mě začalo zajímat někdy ve dvanácté minutě zápasu. Asi to dělalo to vypité víno, které jsem si celou dobu poctivě dolévala. Navíc se fotbalový mač postupně začal měnit na řeckořímský zápas a ve druhé polovině utkání dokonce na MMA. Tekla krev, ranění se odváželi na nosítkách, červené karty létaly vzduchem, jako kdyby je rozhazoval večerníček svou maličkou ručičkou a Poslední mohykán usnul.


Veškerá zodpovědnost zůstala na mých bedrech. Musela jsem zachraňovat čest naší rodiny a vydržet se dívat až dokonce, protože on si spokojeně chrupkal. Nemohla jsem ty kluky v tom nechat samotné a ještě navíc, když nám ten Kung-fu panda z toho Rangers zranil našeho brankáře. Normálně ho kopnul kopačkou do obličeje. Na hřiště tak musel nějaký osmnáctiletý mladíček. Když jsem ho viděla, upřímně jsem pochybovala, že už mu osmnáct bylo, odhaduji s bídou patnáct. Ale začala jsem mu fandit. Bosák měl tak blbý kecy, že jsem myslela, že tu televizi prohodím oknem. Místo, aby klukovi fandil, tak byl na něj pěkně ústnatý. Vůbec ho nepodpořil, jak se mu asi muselo do zápasu vstupovat? Navíc tedy Bosák prohodil možná jen jeden ze svých obvykle dost trapných vtipů, až jsem začínala pochybovat, že je s ním všechno v pořádku. Tak taky už není nejmladší, ale že by se na něm věk tak rychle podepsal?


Držela jsem palce i při další skleničce. Pak jsem začala fandit nahlas a probudila jsem tím Pána tvorstva. Na hřišti byla totiž mela, která připomínala demonstraci na Václavském náměstí za zrušení vládních opatření. Chyběla jen vodní děla.

„Děláš mi ostudu. Musím tady zachraňovat rodinnou čest a fandit Slávistům. Ty si klidně chrápeš a na hřišti se děje takový drama,“ vyčítám manželovi, který na mě rozespale hledí a zřejmě sám přemýšlí nad tím, jestli už je vzhůru nebo stále spí.

„Ty koukáš na fotbal?“ pro jistotu se zeptá, protože si zřejmě není jist, zda nejde o nový díl nějakého mého oblíbeného fantasy seriálu.

„A co mi zbývá? Ty si klidně usneš, tribuny prázdný, kdo má ty kluky podpořit? Takovej malej šmudla v bráně, pro kterýho bych šla nejraději přichystat odpolední svačinu a přesto góla nedostal,“ vyčítám Pánovi tvorstva, že uvrhl celou naši rodinu do neštěstí. Kdybychom žili před sto lety a on nešel na nedělní mši do kostela, bylo by to úplně stejný!


A protože je Poslední mohykán přece vedoucím naší jeskynní tlupy, přetočí se na záda, sroluje polštář pod hlavou, zastrčí sirky do očí a zodpovědně sleduje posledních patnáct minut honění na trávníku.


Ještě, že jsem vydržela až dokonce. Kdybych tu podporu nechala jen na Mohykánovi, Slavie by určitě nevyhrála!

108 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše