OD MAMUTA K MODELCE: Menší ochutnávka z nového románu, který vyjde v květnu

Můj v pořadí už šestý román vychází v květnu u nakladatelství Fortuna Libri. Před rokem jsem se rozhodla, že změním od základu svůj život. Konečně se mi po těch letech podaří zhubnout třicet kilogramů, abych zase vypadala jako člověk. Myslím si, že můj manžel si nezaslouží uléhat vedle mamuta, děti si nezaslouží matku, která se s nimi nevejde ani do jednoho auta a moje klouby mi během života věnovaly poměrně slušnou oporu a teď by se měly tahat s metráky tuku? Ne, nikdo z nich si to nezaslouží.

Potřebovala jsem ale nějaký hnací motor, abych u toho vydržela. Rozhodla jsem se o svém počínání napsat román, který rozhodně není návodem, jak zhubnout nebo přehledem jídelníčku či zázračných kouzel pro mizení tuků. Chtěla jsem jen ukázat, že i hubnutí může být docela zábavné, když si člověk uvědomí všechny ty souvislosti.

Tuto knihu věnuji všem lidem, kteří nejsou spokojeni se svým vzhledem. Dlouho jsem tvrdila, že to nejde, že s tím nemohu nic udělat, ale nakonec jsem zjistila, že jsem spíš nechtěla. Nejde vůbec o vzhled, jde především o pocit a o zdraví.

A věřte, že to vážně jde!

A přesně na toto téma jsem poskytla rozhovor (je z toho sice článek, ale to nevadí) do časopisu Tina, který vyšel 10. března

A tady nabízím menší ochutnávku z románu Od mamuta k modelce:

Španělská bota byla ve středověku považována za jeden z nejhorších mučicích nástrojů. Odsouzenec musel několik dní nosit postroje, asi ze železa, které mu silným stiskem mačkala chodidla. Nechápu, co na tom bylo tak strašného, když já to dělám pravidelně u každých nových bot dobrovolně. A ještě se musím tvářit, jako že to vlastně vůbec nebolí. Už po obědě mám na patě puchýř o velikosti padesátikoruny a je mi jasné, že za chvíli nalitá boule praskne, kůže se sloupne a zase se to bude hojit několik dní. Jenže nové boty musím stejně ochodit, takže jiná varianta prostě neexistuje.

I když jsem od začátku své proměny jsem odmítla používat pevnou linku a raději běhám po schodech a na vedlejší budovu, abych něco vyřídila, dnes jsem za sluchátko na stole ráda. Pata mě bolí a já si potají pod stolem zouvám nové botky. Díky bohu, že jsem v kanceláři sama a nikdo tu nemusí pracovat s kolíčkem na nose.

Čeká mě druhá návštěva u výživové poradkyně, kam dokulhám patnáct minut po konci pracovní doby. Dovnitř ovšem vstupuji se zdviženou hlavou a bolestné usykávání nechám zmizet kdesi v hrdle. Jakmile mi paní dietoložka oznámí, že jsem zhubla dokonce tři kila, okamžitě mě bolestivost puchýře přestává zajímat. Tři kila jsou fakt skvělá zpráva. I když já to samozřejmě vím, protože se pravidelně každé ráno vážím. Asi proto mi říkala, že hlavně nemám lézt na váhu každý den. Zhubla jsem i něco málo ze svého tukového batohu, ale dolů šla především voda v organismu. Taky už jsem se bála, že bych se v tom mohla brzy utopit. Já totiž nejsem zrovna moc dobrý plavec...

... Musím říct, že se mi ulevilo, když mi přišlo potvrzení, že zájezd je zabookovaný a zaplacený a už máme jen čekat na pokyny k odletu. Navíc jsem si plánovala, jak mi na začátku června už budou padat plavky, které jsem si v únoru koupila. Třeba si budu muset před odletem ještě narychlo kupovat nové plavky, alespoň o pět čísel menší. Už jsem se viděla procházet se po pláži v jednodílných plavkách s útlým pasem, výstavním poprsím a dlouhýma štíhlýma nohama. Pak jsem ale v představách vyjela výš a všimla si dlouhých blond vlasů a červeného plováku na rameni. Aha, tak to nejsem já. Takhle asi vážně nebudu vypadat nikdy. Ze snových představ mě vytrhne zaklepání na dveře mojí kanceláře. Bohužel nejsem na kalifornské pláži ve Venice, ale sedím za svým stolem a výhled na oceán mi zamlžuje pohled z okna na radniční dvůr. Musím se vrátit do reality a věnovat se přípravě prázdninového dvojčísla městského zpravodaje na prázdninové dvojčíslo. Místo písečné pláže mám před sebou fotku nového pískoviště na sídlišti, které město pořídilo ze získané dotace a na místo mořských vln se mi tu míhá tak akorát pořádné vlnobití ze zastupitelstva. Možná spíš tsunami.

Kouknu na hodiny a ona už do konce pracovní doby zbývá už sotva hodina. Dnes to docela rychle uteklo. Ale na záchod domů opravdu nevydržím, musím nutně ještě tady. Vláknina předepsaná od dietoložky začíná naprosto ukázkově působit. Vnitřnosti se mi kroutí do všech světových stran a já musím po chodbě přidat do kroku, abych za sebou vůbec stihla zamknout dveře na toaletu. Dlouhé minuty trvá, než se můj organismus vyprázdní

a já nevěřím, že tohle všechno jsem měla ve svém těle. Možná, že kdybych se teď zvážila, měla bych o další čtyři kila méně. Výbuch nedaleké chemičky je ovšem proti mně slabý odvar. Mám pocit, že se ze záchodu zvedá i atomový hřib, který věstí silné znečištění.

Poslouchám za dveřmi, abych nevyšla na chodbu zrovna ve chvíli, kdy půjde někdo kolem. Jenže pokud otevřu ty dveře, obávám se, že bude nuceně pracovní doba ukončena nuceně dřív a my dostaneme za povinnost nasadit si plynové masky. Kdybych já si tak pamatovala, jak nás to ve škole učili při branném cvičení….

Rychle procupitám chodbou zpátky do kanceláře a do konce otevíracích hodin úřadu nevystrčím nos. Poslouchám jen procházející lidi kolem, zda se nebaví o řízené evakuaci radnice. Nikdy bych se ale nepřiznala, že tohle vyšlo ze mě.