• Bára Walterová Benešová

Od mamuta k modelce: Zhubla jsem 32 kilogramů a hateři mě obviňují z "fatshamingu"

Bojujete s nadváhou? Nejste spokojeni se svým tělem? Říkáte si, že jste během „lockdownu“ nějak zbytečně moc přibrali? Zhubnout není jednoduché, nejde to samo od sebe, ale dá se to zvládnout.

Nový román Od mamuta k modelce, který vyšel v nakladatelství Fortuna Libri v květnu letošního roku není rozhodně návodem, jak zhubnout. Má jediný úkol, a to pobavit čtenáře a ukázat jim, jak jsem se s hubnutím prala já sama. Možná může i motivovat.


Zároveň bych chtěla vyvrátit některé útočné komentáře, které jsem nasbírala na svou knihu. Nedělám si legraci z lidí s nadváhou. Netvrdím, že mít pár kilo navíc nemůže být sexy. Dělám si srandu pouze sama ze sebe a poukazuji jen na to, že já sama jsem se svým tělem spokojená nebyla, proto jsem s tím něco chtěla udělat.


Obvinili mě z fatshamingu a to si přečetli jen anotaci. Tučná žena prý není mamut, ale já jsem fakt mamut byla, připadala jsem si tak cítila jsem se tam, ale nesmím to říkat, abych někoho neurazila. Někdy mám pocit, že se v tom životě bereme příliš vážně a za chvíli nebude možné říkat vlastní názory jen proto, aby vás někdo neobvinil z rasismu nebo nějakého jiného -ismu.


Shodila jsem během 27 týdnů 32 kilogramů. A teď jen doufám, že nebudu muset psát druhý díl Od modelky k mamutovi.

Před rokem

Ranní oblékání mi dává zabrat a po úspěšném natažení punčoch si připadám, jako kdybych uběhla maraton v rekordním čase. Musím vstávat minimálně o patnáct minut dřív, abych se po olympijském sportu ještě stačila vydýchat a trochu uklidnit. Nasoukám na sebe volné šaty největší možné velikosti a už cítím, jak se mi horní lem punčoch zařezává mezi řady bochánků na břiše. Velikost mých šatů by si dokonce mohla směle obléknout i zasloužilá mamutí matka. Jen škoda, že už vyhynuly a nemůžeme to nijak vyzkoušet.


Ráno nesnídám, nemám na to čas ani pomyšlení. Usedám do auta a řítím se do práce, abych zaparkovala, co nejblíže vchodu do radnice. Jen abych nemusela funět ten kopec nahoru, to bych se rovnou mohla jít vysprchovat a znovu převléknout. Moje kancelář je bohužel v prvním patře a v historické budově nemáme výtah. Chůze do schodů mi připadá jako nejnáročnější výstup na Mount Everest a to jsem na něj ani nemusela trénovat.


V práci si dám první kávu s pořádnou dávkou cukru a nedočkavě čekám, až udeří polední pauza a já budu konečně moci vyběhnout do nedaleké restaurace na pořádný steak a hranolky. Jen musí být opravdu nedaleká, abych se nemusela hnát přes půlku města.


Už v deset dopoledne píšu kolegyni a kamarádce Lence, že mám hrozný hlad a že už cítím, jak hubnu. Obě se mému vtipu zasmějeme, ale žaludky nám to nezasytí. Druhá kamarádka a zároveň kolegyně Péťa s námi tohle utrpení nesdílí. Dokonce se jí občas stane, že přes oběd nemá hlad. Jenže ona by v zápasech sumo na rozdíl od nás neuspěla. Její váha celého těla se rovná zhruba mé levé noze. Pravou mám samozřejmě silnější.


Večer se těším na sklenku, nebo spíš víc, dobrého vína, zalezu k televizi a před sebe si položím pořádnou misku smažených bramborových chipsů. Když jdou děti pozdě v noci spát, děsím se, že manžela napadne nějaká nevhodná myšlenka a bude třeba chtít plnit manželské povinnosti. Vážně na to nemám náladu.


1. týden

Do vyhledávače na Googlu, protože ten ví přece úplně všechno, jsem zadala heslo „dietní recepty“. Začala jsem projíždět různé nápady, triky a recepty, ale nic z toho jsem nebyla schopna uvařit z ingrediencí, které jsem měla zrovna doma. Sádlo, bůček, smetana, máslo, klobásy, párky, lovecký salám… z toho asi nic dietního vážně neuvařím. Nakonec objevím recept na nejlepší bramborový koláč se špenátem a kuřecím masem, jak hlásá popisek, a jsem nadšená. Špenát doma mám, i když ho vždycky dělám jen ke knedlíkům a huse nebo kachně. Dávám si záležet, pekelně se soustředím a bramborový koláč nakonec se sebranou odvahou naservíruji celé rodině. Děti v domnění, že musí maminku podpořit v nové snaze, nadšeně vykřikují, že jim to moc chutná. Pak ale zahlédnu Vojtu, jak jedno sousto nenápadně vyndavá z úst a podává ho psovi. Ten to jen očuchá a nehodlá si ho cpát do žaludku. Adélka se šklebí, když si myslí, že nekoukám a Anička se v tom rýpe jak bába v koksu. Pán Tvorstva sice sní celou svou obří porci, odloží talíř i s příborem a prohlásí: „Mámo dobrý, ale teď mi prosím tě, namaž ještě dvě housky se salámem.“

„Takže by sis to dal i někdy příště?“ ptám se s nadějí v hlase.

„No, raději snad ani ne.“


Rodině sice zrovna moc nechutnalo, ale já věřím, že je to jen v tom, že se tak musím naučit vařit, protože svíčková na poprvé taky nebyla nic moc. Copak někdo dokáže hned vytvořit krásně nadýchané knedlíky? Mně se mnohdy nepovedou ani teď a už je tvořím spoustu let. Nezvdávám to. Zatvrzele se přesvědčuji, že to půjde. Váha totiž klesá, sice jen po setinkách, ale klesá a to je dobré znamení.


Celý jeden večer věnuji vytvoření nového jídelníčku na celý týden. Píšu si stravovací plán a pak to stejně příliš nedodržuji. Nejsem schopna si zatím najet ten správný systém. Vytisknu si pěkně barevně jídelníček na celý týden a pak najednou zjistím, že jsem si buď něco nekoupila, nebo to nestíhám uvařit. Takže začnu přehazovat jídla jedno za druhé a tabulku mám tak počmáranou, že kdybych zapomněla, co jsem měla k obědu včera, tak si to ani nepřečtu.


Ale nevzdávám to a stále bojuji dál!

27. týden

„Konečně se můžu přihlásit na soutěž Miss tisková mluvčí,“ prohlížím si spokojeně v zrcadle svou postavu lehčí o více než třicet kilogramů. I když se zkrabatělým břichem, který připomíná zmuchlanou stránku ze sešitu. Ale to se třeba časem a cvičením ještě spraví.

„Ono něco takového existuje?“ ptá se manžel a cpe si do pusy čtvrtou nikotinovou žvýkačku. Stejně to nevydrží.

„Ne, ale mohla bych to založit.“


Když jsem si spočítala všechny moje výdaje v Natur House, zjistila jsem, že každý shozený kilogram mě stál zhruba tisíc korun nebo o něco víc. Zase jsem ale ušetřila za tu dobu za víno. Dobře, když si to spočítám, je to sotva polovina výdaje na hubnutí.


Ale já těch peněz vážně nelituju. Je mi skvěle a jsem na sebe neskutečně pyšná. Moje sebevědomí vzrostlo tak, že jsem vyšší asi o sedmnáct centimetrů. Konečně nemám problém nakráčet do středu společnosti s cizími lidmi se vztyčenou hlavou. Moment, na chvíli se zamyslím. Ne, máte pravdu, tenhle problém jsem neměla nikdy. Ztratila jsem veškeré zábrany, i když i předtím jsem jich měla dost málo. Byla jsem jak neřízená střela a dnes už by si mě mohl Kim Čong Un najmout jako zbraň hromadného ničení.


Mohu být jen vděčná za to, že můj Poslední Mohykán není jen náladovým indiánským náčelníkem, ale především dobrým pyrotechnikem.


Od mamuta k modelce koupíte s 20% slevou přímo u nakladatele Fortuna Libri ZDE


124 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše