Píšu děsivé příběhy a bojím se vlastního stínu. „Fantazie, ty mrcho, bezcitná!“

Večerní zážitek mě přiměl k hluboké přemýšlení o strachu. Když položím nevinnou otázku: „Bojíš se rád?“ většina puberťáků a mladých, co ještě nemají děti, mi odpovídají, že se bojí rádi a horory vyhledávají. Ti, co mají děti, většinou říkají: „Ne, děkuji, bát se nepotřebuju, strachu prožívám dost v běžném životě.“

Nevyhledávám horory a strašidelné příběhy. Musí to být spíš drama či thriller, abych se začetla nebo si pustila film. Ale pak to u mě nabírá grády. Moje přehnaná fantazie okamžitě začíná pracovat a příběhy dokážu propracovat do naprosto děsivých detailů hemžících se kolem mě. Zcela zřetelně si dokážu představit zabijáckého 5metrového žraloka, jak vylézá z naší záchodové mísy. Když jdu potmě chodbou, kde přistavujeme bydlení, není problém, aby se ze skelné vaty začal sápat děsivý zombie, který mě chce sežrat. A když se k nám do ložnice plazí 20metrová anakonda, která samozřejmě chce spořádat jen mě a ne mého manžela, nejspolehlivější obrana je zastrčit nohy pod deku i kdybych se měla upotit k smrti.

Zrovna minulý týden jsem přečetla ušima (čti audiokniha) knihu od Jozefa Kariky Trhlina. Protože nestíhám číst tak moc, jak bych si přála, hrozně ráda v autě pouštím audioknihy. S dětma se to dá poslouchat, to už máme natrénované, ale s naším pánem tvorstva to nejde. Ten pořád jen krafe.

Trhlina je podle mého názoru děsivý psychologický horor, kterému na děsivosti nejvíc dodává to, že je napsaný prý podle skutečné události. Mně je ale úplně jedno jestli se to stalo doopravdy nebo ne.

Moje fantazie se spustila opět naplno.

Příběh čtyř mladých lidí, kteří se vydávají do tajemného lesa v pohoří Tribeč na Slovensku, kde už po několik desetiletí mizí lidé. Ztrácí se ale jen v období mezi listopadem a únorem, nebo tak nějak. Buď je už nenajdou nikdy, nebo je najdou mrtvé, a nebo je najdou tak šílené, že už je nikdo nedá dohromady. Samozřejmě, když příběh eskaloval a děly se ty největší hrůzy, jela jsem zrovna tři kilometry dlouhým lesem sama v autě. Především byla tma a co hůř, byl přelom ledna a února. V hlavě se spojily pomyslné mozkové uličky s adresou Fantazie a Horor, které se setkaly přímo na křižovatce Realita!

Zornice se mi rozšířily a zrak se najednou vyjasnil. Očima jsem stíhala pozorovat všechna tmavá zákoutí u stromů, jestli se tam náhodou něco nepohne. A já vám přísahám, že za každým stromem se pohnul tmavý stín. Noha na plynu mi těžkla a já zrychlovala. Kdybych v tom lese srazila mamuta nebo jelena, nic by mě nepřinutilo z toho auta vystoupit. Viděla jsem všechny příšery, o kterých jsem kdy četla, slyšela nebo o nich viděla film. Všechny byly najednou v tom lesíku. Přitom v příběhu ze Slovenska nežila žádná hmotná nestvůra, všechno bylo jen nehmatatelné a o to víc mi to přišlo děsuplné.

Ulevilo se mi až, když jsem za sebou zatáhla pojezdová vrata k nám na pozemek. Nechápu proč. Vrata jsou vyplněná pletivem a navíc nemají zámek. Jakákoliv příšera by je okamžitě dokázala překonat. Jenže to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo.

Ten pocit strachu a napětí ve mně přetrvával až do chvíle, než se mě manžel z gauče zeptal, přesně ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře: „Čau, mámo, budeš něco dělat k večeři?“

Z oběti honěné v lese jsem se najednou stala sériovým vrahem.

Paradoxem je, že sama nejraději píšu hrůzné a děsivé příběhy o mučení, týrání a katastrofách, které zabijí celé lidstvo. Tak jak to tedy u mě je? Bojím se ráda nebo ne?