• Bára Walterová Benešová

Přípravy na svatbu, která byla jeden velký průšvih! A proč měl fialové oční stíny ženich?!

Svatbu jsme plánovali na srpen. Nechtěli jsme dělat nic velkolepého, oba jsme si tu první už jednou prožili, tak proč kolem toho dělat takový tyjátr? Chtěli jsme jen rodiče a pár kamarádů pozvat na zahradu na chatu. Neřešili jsme ani svatební oběd, žádná svíčková, žádná knedlíčková polévka, prostě se jen na rožni bude péct selátko. I tak jsme měli s přípravami docela dost starostí. Všechno jsme připravovali víkend před svatbou.

A letos oslavíme bronzovou svatbu.

Nejdřív nás chtěl tchán zabít gulášem

Obřad musel být v sobotu, protože v pátek šel Zděnda ještě do práce. Myslím, že kdybych obřad neobjednala na 10. dopoledne, šel by ještě v sobotu alespoň na půl dne. Nakupovali jsme jídlo a pití, půjčili si velký bílý party stan, protože samozřejmě hlásili, že zrovna v den naší svatby bude pršet. Ale my se rozhodli, že nás nic nepřekvapí a budeme na všechno připraveni.

Bohužel zase překvapilo.

„Uvařil jsem vám k obědu guláš,“ halekal na nás můj za týden tchán a přitom se pohupoval u kuchyňské linky se svým milovaným Pardálem v ruce.

„To jste zlatej, dědo, protože my pojedeme ještě pro to dřevo na topení. Můžeme vám tady nechat děti?“ chválila jsem ho a trochu jsem se snažila vlézt do jeho přízně. Beru si jeho syna a ještě mu tu nechávám na hlídání tu naši smečku.

„Nejdřív vám dám oběd a pak můžete jet pro dřevo. Děti se najedí až potom,“ rozkázal a my se báli oponovat. S dědou se nedalo přít, měl svoji pravdu a odmítal si něco nechat vymluvit. Když tvrdil, že mrkev je červená a slepýš je had. Tak je prostě mrkev červená a hotovo.

Zasunula jsem do úst první sousto původně maďarského pokrmu, který krásně voněl, a já měla vážně hlad. Ucítila jsem první záchvěv pálení na jazyku a během vteřiny se mi rozšířily oči hrůzou. Z nosu mi teklo a oči se mi zalily slzami. Rozkašlala jsem se.


Tohle přece není pálivá paprika…!

„Tati, ono to vážně docela pálí,“ přiznal i můj nastávající a podával mi svou sklenici vody. Tohle jsem věděla, že nezvládnu. Nemám ráda pálivé jídlo, ale tohle bylo jak kdybych polykala nukleární rakety.

„Prosím tě, co by tam asi pálilo? Vždyť jsem to dělal pro děti,“ ještě nám vynadal, abychom si nevymýšleli.

„A nedal jste tam třeba pálivou papriku?“ zaskřehotala jsem, ale slova se mi jen sotva drala na jazyk.

„Jak bych tam mohl dát pálivou papriku?“ ťukal si na čelo a tvářil se skoro až uraženě, že ho z něčeho takového vůbec obviňujeme. Odvedl mě do kuchyně k odpadkovému koši a vyndal z něj pytlíček od koření. „Tak se podívej…“ ukazoval na nápis od Vitany. „Co je tam napsáno? Paprika…“

„…pálivá,“ zaskřehotala jsem, protože to se vážně jíst nedalo. Hořely mi snad i uši a vůbec jsem si nechtěla představit, co se bude odehrávat, až půjdu na záchod. Možná projde i atomový hřib.

„Raději pojedeme pro to dřevo,“ Zdeněk vypil celou sklenici vody na ex. To jsem u něj viděla poprvé.

„A to ho necháš, aby to dal dětem k obědu?“ šeptala jsem. Když jsem si představila, že dvouletá Emička bude obědvat chilli peklo, bylo mi jí docela líto.

„Nech ho, on si s tím poradí!“


Vzteklost se mu zase nevyplatila

Půjčili jsme si od kamaráda starší auto, protože ani jedno naše nemělo vzadu tažné zařízení, abychom zapojili vozík. Dřeva na sele bude potřeba dost, tak přece nepojedeme dvakrát. Skočili jsme do slušivých montérek, takhle nějak jsem si vždycky představovala předsvatební přípravy. Žádné nakupování na pražské třídě lemované butiky ale pěkně montérky, lopata, pila a sekera. Vykoupat se ve vlastním potu a potom skočit rovnou do postele vystlané červenými okvětními lístky.

Při cestě zpátky už bylo vážně vedro a tohle auto, které pamatovalo ještě vojáky druhé světové války, mělo ruční klimatizaci. Tedy otevřít okénko a chytat studený vzduch na jazyk jako pes. U toho to možná fungovalo, u mě tedy ne.

Rozjeli jsme další díl nekonečného seriálu italských sporů. Dnešní díl ovšem kulminoval už tři kilometry od domu mých rodičů, kde jsme byli dřevo nakládat. Zděnda se tak rozběsnil, že napřáhl pěst a vzteky udeřil do volantu přímo před sebou. Ozvala se šílená rána a z volantu se vyřítil neskutečnou rychlostí airbag, který ho okamžitě obejmul ve své bílé náruči. Vzpomněla jsem si, jak nám majitel předpotopního vozu včera říkal, ať si dáme bacha, že je tam namontovaný nový airbag, ale volant ještě nestačil pečlivě začalounit. Ale při nehodě by doopravdy fungoval spolehlivě.

Skoro manžel zařval bolestí a okamžitě si obě dvě ruce přitiskl a oči. „Já nevidím, já nevidím!“ hysterčil, jak ženská, které se právě zlomil podpatek na úplně nových lodičkách.

Dvakrát pěstí do oka

Naštěstí stačil auto zakormidlovat ke krajnici a zastavit. Vyběhl na silnici a snažil se slepotu rozchodit. Já jsem dál seděla nasupeně v autě se zkříženýma rukama na prsou. Kdyby pohled mohl zabíjet, byl by nejen slepý, ale ještě navíc mrtvý. Lítost se dostavila po dlouhých desítkách vteřin. Naštvaná sama na sebe, že jsem povolila, jsem se vysoukala z auta a obešla ho. Můj nastávající choť klečel na silnici a tiskl si oči. Bolestné usykávání mou tepovou frekvenci poměrně zmírnilo.

Bylo to poprvé a naposledy, kdy přede mnou klečel na veřejnosti na kolenou.


Řídila jsem nahá a slepá… ale dojela jsem

„Ukaž mi to,“ odtáhla jsem dlaně od obličeje a čekala, že na mě budou hledět dvě černé díry do hlavy místo očí. Vzala bych si ho vůbec, kdyby přišel o obě oči najednou? Naštěstí se nic takového nedělo a on už začínal vidět alespoň rozmazaně. Ale řídit rozhodně nemohl.

„Pálí to,“ vřískal.

Posadila jsem ho na místo spolujezdce a sama usedla za volant. Sundala jsem si tílko, které jediné bylo v tomhle autě alespoň trochu čisté a přitiskla mu ho na rány. Naklonila jsem se nad volant, nakrčila čelo a zamžourala do dálky. Tak to bude teda jízda, zapomněla jsem si doma brýle.

„Zastavím na pumpě a koupím ti tam něco studeného. Pak se stavíme doma pro kapky do očí,“ konečně jsem začala nastalou situaci řešit, jako hotová krizová ředitelka.

Na čerpací stanici jsem vyběhla z auta jak laňka, abych všem dala dostatečně najevo, že spěchám a že je to sakra z dobrého důvodu. Na půl cesty mezi autem a prodejnou jsem si ovšem uvědomila, že moje tílko stále třímá na očích mého nastávajícího. Už jako gazela jsem se otočila a pádila zpátky. Oblékla jsem se a teprve potom na pumpě hledala něco studeného.

„Led nemáme, jenom plechovky v lednici,“ oznámila mi zcela chladně a bez zájmu obsluha. Možná, že kdybych mu na oči přiložila její empatii, chladilo by to víc než dvě plechovky Plzeňského, které jsem zakoupila.

Na tom autě nic nefunguje!

Druhou zastávku jsem učinila u našeho pronajatého domu v satelitní zástavbě. Nechtěla jsem ani vypínat motor a tak jsem zatáhla ruční brzdu a vyběhla do domu. Proběhla jsem chodbou bez zdržování sundávání bot, stejně tady vytírám jenom já. Schody jsem vzala po třech, že jsem si málem nabila ústa a v koupelně otevřela pohotovostní lékárničku. Zamžourala jsem do skříňky, na brýle jsem si samozřejmě ani nevzdechla a vylovila malou lahvičku s nápisem Ophthalmo septonex. Doufala jsem, že je to ta správná, protože ty písmenka byly fakt děsně mrňavý. A ta lahvička vedle vypadala dost podobně. Ne, Bařko, musíš si trochu věřit!

Vrátila jsem se k autu a už z dálky jsem viděla, že Zdeněk v autě nesedí. Bylo prázdné.

„No, to si snad dělá srandu? To se jako naštval a odešel?“ větu jsem započala v duchu, ale dokončila jsem ji dost hlasitě, když jsem se u auta ujistila, že tam fakt není.

„Miláčku, tady dole!“ zaskřehotal přidušený hlas a já znovu zabrejlila dovnitř vozu.

Zdeněk měl sice zadek na sedadle spolujezdce, ale jeho tělo bylo zkroucené do nepřirozeného úhlu přes řadicí páku a rukama tiskl brzdu pod volantem.

„Co tam děláš?“ asi jsem v téhle situaci nebyla schopna dostatečně rychle reagovat.


Soused si koupil nového Land Rovera

„Zapomněl jsem ti říct, že ta ručka tady nefunguje. To auta jelo dozadu,“ hekal zpod volantu. A protože naše satelitní městečko bylo ve svažitém terénu, bylo mi jasné, že auto začalo couvat téměř okamžitě. Pohledem jsem sklouzla na samý konec plně naloženého vozíku se dřevem. Chybělo jen pár centimetrů a místo pod rožněným seletem by se polena válela v kufru nového černého Land Roveru našeho souseda.

„No, do prdele!“ ulevilo se mi. Skočila jsem do auta. Odstrčila Zděnkovu ruku a nohou zmáčkla pedály. Přidala jsem plyn a už jsme mazali zpátky na chalupu, jako kdybychom tenhle víkend doma vůbec nebyli.


V životě jsem nic vtipnějšího neviděla

Když jsme se vylodili na chalupě, Zdenda už zase začínal pomalu vidět jako normální člověk a mně konečně celá situace začínala být strašně vtipná. Ovšem pohled na mého oteklého muže s modrými podlitinami pod očima mě nenechal vůbec chladnou. Dostala jsem záchvat smíchu, že jsem se prohýbala v pase. Tekly mi slzy a já nebyla schopná vůbec přestat.

„Mohla bys mi, prosím tě, aspoň vykapat ty oči?“ žadonil s pohledem Asiata, který se právě probudil po šeredně dlouhém flámu. Myslela jsem si, že už v životě neuvidím nic vtipnějšího. Tohle jen tak překonat nepůjde.

V pátek, den před naším dnem D, už měly modřiny světle modrý nádech, ale pořád byly dost tmavé. Kdybychom se brali ve středu, ještě pořád by měl černé stíny pod očima a na zádech koženou bundu s nápisem Punk´s not dead.

A o tom jaký průšvih byla svatba vám napíšu příště….

92 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
© 2019 by Bařka Walterová Benešová. Proudly created with WIX.COM