• Bára Walterová Benešová

Poslední mohykán vyráběl studnu s rumpálem, kdyby náhodou nastal blackout

Včerejší oslava manželových narozenin byla poměrně náročná. Sud plzeňského piva je téměř vypitý a z kartonu bílého vína už zbyl jen ten karton. Jsem jediná, komu se po ránu netočí hlava. Kamarádka Anka mi ještě pomáhá uklízet po oslavě, dáme si kávu a teprve někdy kolem oběda odjíždí… Další události se u nás zvrtnou. Něco mezi jedním z případů majora Zemana - Studna a Posledním mohykánem s Jaroslavem Marvanem.


To dopoledne byl otec obzvláště neklidný… přišel totiž další z jeho skvělých nápadů…



Otec byl to dopoledne obzvlášť neklidný, seděl na pohovce a divně se kýval

„A my jsme zůstali sami… Zůstala jsem v pergole s otcem mých dětí sama. Pokoušela jsem se něco dělat, ale nemohla jsem se stejně soustředit. Otce jsem si nevšímala, jen vím, že byl divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe (bodejť by ne, když celou dobu čuměl do mobilu a hledal nějaké obrázky). Takový býval po hádkách. Vlastně jsem ani nepostřehla, kdy odešel…“ (pozn. Vyprávění mladého Brůny ze seriálu 30 případů majora Zemana, epizoda Studna nebo moje?!)


A potom přišel se skvělým nápadem. Když už jsme nechali po 40 letech vyčistit tu studnu (studna se prý má čistit každých 5 let) a průzračná voda do ní zase začala přitékat, je škoda ji nechat jen tak ošklivě ležet ladem. Postavíme nad skruž dekorativní studnu s rumpálem a stříškou. To je nápad!


Od nápadu je k realizaci vždy jen maličký krůček, asi tak 10 minut

„Dáme to rodičům k výročí svatby,“ ukazuje mi nadšeně obrázky dřevěných staveb nad studnami na svém mobilu. Rodiče měli výročí včera, to si vážně myslí, že to stluče za odpoledne?


Vzdala jsem to. Nemá to cenu mu něco rozmlouvat, když už se stejně rozhodl. A co bychom celé odpoledne stejně dělali? Přece nebudeme jeden den odpočívat. Neměla jsem dostatek odvahy mu navrhnout, aby se vykašlal na celou studnu a raději mi dodělal tu ložnici.

Náš Poslední mohykán povolal do zbraně celou rodinu.

„Aničko, podej mi papír a tužku, Adélko, ty mi udělej kafe a Vojto, ty pojď počítat,“ rozdělil úkoly.

Vojta vypočítal, jak dlouhé by měly být strany dřevěného osmiúhelníku, který se nasadí na kulatou studnu. Vyrazili jsme do Bauhausu nakoupit materiál. Když už se pro něco rozhodne, musí to být hned. Přece nebudeme čekat.


Dnešní chlapi vážně nic nevydrží

„Mámo, neboj, zítra jsem celý den doma, nejdu do práce, takže toho uděláme hodně,“ slibuje mi, když jsem si zrovna naplánovala, že bych si v neděli docela ráda odpočinula. „A až to uděláme, tak tě nechám v klidu, aby sis mohla uklidit.“ Nedá se nic dělat. Blackout taky nepočká, ale my budeme pečlivě připraveni.


A vzhledem k tomu, že se u nás věci mění každou hodinu, nestihneme vytvořit ani základ osmiúhelníku a už se ozve neoblíbená melodie „V pekle sudy válej, z kotle pára stoupá…“ Mohykánovi zvoní mobil. Jeden z jeho řidičů (vlastní totiž s kamarádem autodopravu) si zadřel třísku do malíčku, nebo nějaké jiné podobné banální zranění a musí jet na pohotovost. Komentuji to pouze slovy, že dnešní mužská populace skutečně nic nevydrží a potom raději mlčím.


V neděli tedy Poslední mohykán naskakuje za volant, aby zachránil vlastní kšeft, a já mám přece celý den na to, abych všechno pohodlně natřela a připravila na výrobu. Trvá mi to přesně osm hodin, taková malá šichta v továrně. Když končím v devět večer, mám pocit, že už z křečovitých prstů nikdo nevypáčí štětec a předloktí mám ztuhlé na beton. Musím požádat děti, aby mi zamíchaly ledovou kávu v hrnku, která na mě čeká celé odpoledne.



Matematiko, ty mrcho, proradná

Přesně ve chvíli, kdy dosednu konečně na lavici, abych si hodila nohy na stůl, se objeví poslední z Mohykánů. „No vidíš, mámo, jak si to krásně natřela,“ chválí mě a kdyby k tomu už nic nedodal, jistě by nedošlo k hádce. „Tak to hned můžeme začít šroubovat dohromady.“ Kdybych neměla ruce v křeči a mohla zatnout prsty v pěst, určitě by jednu schytal.

Z celého týdne, kdy měl být doma, se mu nakonec podaří strávit doma jen čtvrteční a páteční odpoledne. Má štěstí, že už jsem si na to celkem zvykla a už jsem se naučila ve dvou z deseti případů mlčet. Nakonec osmiúhelník nasazujeme na betonovou skruž v rekordním čase, a to v pátek odpoledne. Jenže! Zrada! Dřevěný osmiúhelník zůstává viset nad betonovou skruží. Jak je to možné?


Vojta naštěstí přispěchá s jasným vysvětlením: „Vy jste určitě udělali osmiúhelník té kružnici vepsaný a ne opsaný!“ I já mám chuť ho zbít!

„A to říkáš teprve teď?“ rozčiluje se Mohykán a napřahuje ruku, ještě že je Vojta rychlejší a stihne včas uskočit, aby jednu neschytal. Následuje vlna nadávek a sprostých slov na to, jak je svět nespravedlivý, ale nakonec se mu podaří vymyslet řešení. Flexa s brusným kotoučem ukončí naše trápení a nemusíme všechno předělávat.


Posledního mohykána natočili podle mého muže dřív, než se narodil

Rodiče jsou nadšeni, piniový odstín dřeva, který jsem zvolila uprostřed naskládaných rezatých trubek z lešení a polorozpadlých podlážek přímo svítí čistotou a novotou. Ještě než stačíme dokončit stříšku, už má mamka na studni vyskládané květináče s kytkami a hned vedle studny velkou palmu, která má ale sakra pichlavé listy. A teď teprve začala být otec mých dětí teprve neklidný.


Nejdřív nadával, že tu palmu rozkope, potom ji chtěl ostříhat a když se už po čtvrté praštil do hlavy o nízkou stříšku, myslela jsem, že to nepřežijeme. Skákali jsme kolem něj všichni čtyři, jako rodina Jaroslava Marvana ve filmu Poslední mohykán, když věšeli obraz. Bylo to tak přesvědčivé, že jsem povedenou ukázku musela dětem na Youtube pustit. Nechápaly, jak je možné, že podle našeho taťky dokázali natočit film, ještě před tím než se narodil.



O famózní tečku projektu se nakonec postaral náš parkourista

Tentokrát se ovšem o grandiózní finále celého projektu postaral Vojta a Poslední mohykán tak bohužel skončil na stříbrné příčce. Náš parkourista se honil s naším staffordem, tak jako každý den a utíkal mu na žebřiny, na střechy a na stromy, proto jsme tomu nikdo nevěnovali pozornost. Jenže se pak ozvala rána a děsivé chroptění. Vojta ležel v prachu pod stromem na boku, kroutil se v křečích a nebyl schopen popadnout dech. Nejdřív mi nedocházelo, co se stalo, dokud jsem si nevšimla prasklého lana, které mu viselo nad hlavou. Spadl zhruba z dvoumetrové výšky přímo na záda.


Babička jako správná učitelka sportovní přípravy a tělocviku nezpanikařila a po Vojtových nářcích: „Ne-mů-žu-dý-chat!“ ho zvedla ze země jako pírko. Zaklesla si ho do paží a začala mu pomáhat s dechem. (Vojta váží něco přes 65 kilogramů a babička má s bídou 50 kilo)! Zhruba hodinu předtím nosila střešní tašky jen po dvou, protože by jich víc neunesla…. Je vidět, že příval adrenalinu v nás dokáže probudit doslova superhrdiny! Vojtovi babička zachránila život!


Později si mi mezi čtyřma očima posteskla: „Do teď je mi záhadou, jak mě silnější polovina lidstva (=muži?) sleduje, jak zápasím s dospělým vnukem, nechá mě si ho nadhazovat v rukou a rozdýchávat. A pak se ještě dozvím, že se nemá hysterčit, neboť ten kluk vlastně nemůže dýchat, protože je hysterický z toho, jak hysterické jsme my dvě. Poté, co se jeho zelená barva v obličeji začala dostávat k normálu, jsem si uvědomila, jak se zelená barva začíná přelévat na moje záda, krk a stehna, protože jsem to vykonávala v podřepu… zlatá veřejná toaleta!“



Večer to už vypadalo, že náš parkourista má jen odřené. Nicméně studna nám stojí, je krásná…. A teď ještě dodělat ten rumpál, aby byla připravena k použití, až přijde ten blackout.

61 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
© 2019 by Bařka Walterová Benešová. Proudly created with WIX.COM