Poslední sbohem úřednické pozici a odchod z radnice jako v americkém dramatu

Odcházím z úřadu dveřmi jako úředník, abych se „jen“ jako tisková mluvčí zase vrátila oknem. Neloučím se s městským úřadem, jen měním styl pracovního zařazení. I přesto všechno jsem v pátek měla divný pocit jako bych se opravdu loučila. Opouštěla jsem svou kancelář, vracela klíče, notebook, mobil, prostě všechno co mělo svůj vlastní inventární štítek. I na záchod už tam budu muset chodit jen na ten označený „pro veřejnost“.

Přichystala jsem si triumfální odchod jako z amerického filmu. Prostě jsem to taky jednou chtěla zažít. Hlavní hrdina bere poslední papírovou krabici s osobními věcmi, se zachmuřelým výrazem se rozhlíží naposledy po prázdné kanceláři, prostřih na vzpomínkové záběry, co všechno na místě zažil, potom za sebou pomalu a jemně zavírá dveře a za zvuku dojemného filmového songu odchází. Tak přesně takhle jsem si to naplánovala, proto jsem počkala ještě deset minut po konci pracovní doby, abych doopravdy nikoho nepotkala a aby mi nikdo mou nostalgickou náladu nemohl přerušit.

Do sluchátek jsem si na mobilu navolila písničku „Můj příběh nekončí“, chvíli jsem bojovala s technikou, protože nejde, sakra, přehrávat youtube se zamčenou obrazovkou. Nebo alespoň mně to nejde. Tudíž jsem několikrát pokazila úvodní záběr.

Místo krabice s osobními věcmi jsem popadla igelitku s reklamním nápisem, ale kancelář tedy vyklizená byla. Rozhlédla jsem se naposledy, abych se rozloučila se svým doupětem, který poslední tři roky patřil jen mně a doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla. Dveře jsem zavírala pomalu a hledala po kapsách klíče. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem je vlastně už dopoledne odevzdala a teď nemám, jak kancelář zamknout.

Odcházela jsem chodbou za melodie písně ze SuperStar, která mi vyřvávala do uší. Už mi chyběla jen ta kamera, aby můj povedený záběr zaznamenala. Na schodišti jsem dokonce cítila, že se mi slza dojetí dere přes víčka. V jediném okamžiku se ovšem ze slzy dojetí změnila v slzu bolesti. Zmáčkla jsem kliku, trhla dveřmi a ty samozřejmě nepovolily. Asi jsem si vykloubila loket. Deset minut po pracovní době je už radnice zamčená, a já "do prdele" přece nemám ty klíče.

Znovu jsem vystoupala zpátky do patra, přeběhla nasupeně chodbu zpátky ke své kanceláři a pokračovala dál k zadnímu východu, který doufám nikdo nezamknul. Písnička dohrála a mobil se zase zamknul. Znovu vyhledat youtube a zopakovat play. Odemčený mobil uložit zpátky do kabely, otřít slzy bolesti a vyzkouším si to ještě jednou.

Napodruhé to klaplo. Opouštím radnici, vchází do podloubí a ještě se dívám, jak se mnou naposledy zavírají dveře. Ještě, že to Brano zavírá samo, mám totiž plné ruce. Když míjím hlavní vchod, kterým jsem předtím nedokázala projít, protože už nejsem vyvolená, vychází kolegyně, která se se mnou ještě nestihla rozloučit. Vypínám sluchátko, rozloučíme se, zapínám znovu hudbu a kráčí Radniční uličkou dolů k poště. Tady už mě snad nikdo nevyruší. U přechodu, po kterém jdu dnes naposledy jako úřednice, pročísne písničku ve sluchátku zvonění telefonu. Ježiš, kdo zase otravuje? To mě opravdu nenechají ani dramaticky odkráčet?

Volá kolegyně-kamarádka Bruthusa. „Co je zase?“ vyštěknu zcela neurvale a nevychovaně do sluchátka, no ale chápete to, ne?

„Vidím tě na přechodu, tak koukám, jestli ti ukápla ta slza dojetí, jak si psala ve svém rozlučkovém mailu, který vlastně vůbec nebyl rozlučkový…“ nostalgie byla právě ukončena. Vyndávám sluchátko z ucha, házím ho do aktovky a kašlu na to…

Většinou jsem si v zaměstnáních, kde jsem pracovala předtím, připadala jako šílenec.

Moje katastrofické myšlení totiž dokáže z každé banality vykouzlit během několika hodin konec světa. Připravuji se na apokalypsu, hromadím zásoby a chtěla bych si postavit vlastní podzemní kryt. Klidně pojmenuju zvířata na naší farmě, která jsou určena na porážku a nevadí mi to. Málokterá vážná věc je mi skutečně svatá, ale jsem spolehlivě „samonasírací“. Stačí mi tak strašně málo a vyletím, jak atomová střela s ekvivalentem 20 megatun trinitrotoluenu s jasným cílem zasáhnout iniciátora lehkého rýpnutí. Od té doby, co ale dělám na úřadě, se zdá, že jsem konečně mezi svými. Každý tu má také nějakou svou malou úchylku, nebo alespoň ti, mezi kterými se soustavně pohybuji.

A tak mám pocit, že bych některým svým kolegům chtěla něco říct a kdy jindy je vhodná doba, než při tomhle dramatu? A protože zpívat neumím, teda já si myslím, že umím, ale ostatní na to mají jiný názor, tak jsem si dovolila připravit takové pozpívání, které samozřejmě nekrákorám sama. To bych svým drahým "úředníčkům" neudělala…

A prosím berte to s humorem :-D