• Bára Walterová Benešová

Protichemická jednotka aneb můj manžel v akci se svojí druhou ženou

Každý rok už pravidelně téměř deset let se na Mělníku koná Den bezpečnosti a pořádku, kde se sjíždějí všechny složky integrovaného záchranného systému, aby představili svou práci všem přihlížejícím. To se koná pravidelně někdy v dubnu. My jsme si dokázali udělat svůj Den bezpečí a pořádku na konci května u nás na zahradě. Jenže u nás byli málem i vojáci. Minimálně jsme je dokázali dostat do pohotovosti. Stalo se to sice už téměř před rokem, ale po uplynulém víkendu stráveném opět s druhou manželkou mého manžela – Romanem.





Myslela jsem, že bigamie není povolená

Někdy spíš uvažuji nad tím, zda Roman není tou první manželkou a já až tou druhou. Jejich společný majetek je totiž možná větší, než to co jsme spolu nastřádali za roky společného soužití. Zkrátka a dobře si chlapci společně začali pořizovat vojenskou techniku. Přesněji takový ošklivý zelený džíp, kterému říkají ÚVAZek, na který jsou náležitě pyšní. Za krátko následovala obrovská kráva s honosným názvem V3S. Všechno pochopitelně u nás na zahradě, protože na Romanovu zahradu o velikosti panelákového balkónu by se to vážně nevešlo. Hlavně, že si chtějí pořídit zahradního architekta, který jim po návštěvě tvrdil, že návrhy na předzahrádky skutečně nedělá.


Jednoho krásného pátečního odpoledne se manželská dvojice Roman a Zdeněk pustila do renovace milované „Vejtřasky“. Samotná renovace spočívala v uklízení bordelu a sundání zelené maskáčové plachty. Na větší opravy nemá ani jeden z nich kvalifikaci, ani schopnosti. Já se odmítala zúčastnit, protože ta obrovská zelená lochnesska, co mi blokuje zahradu, se nestala zrovna mojí kamarádkou. Raději jsem si četla.


Jenže jsem všechno zkazila přesně ve chvíli, kdy jsem oznámila, že jsem unavená a chtěla bych dnes odpoledne nic nedělat. Teď už chápu, že tohle je prokletá věta, která se nikdy nesmí vyslovovat nahlas.


Podezřelé skleněné ampule

„Barčo, hele našel jsem nějaký skleněný tyčinky, ale nemůžu je vyndat. Pojď to zkusit, ty máš užší ruku,“ volal mě Roman a ukazoval mi papírový obal se skleněnými ampulkami, kde prokazatelně tři chyběly. Obal vypadal dost podezřele. Byl jakoby z recyklovaného papíru, vypadal dost ošuntěle a z jedné strany na něm byl nápis varovným písmem – azbukou. Česky na něm stálo jen: „Sarin, Soman, Látky typu V.“ Copak já vím, co jsou látky typu V. a Sarin ani Soman mi taky nic moc neřekly.



Vylovila jsem skleněné tyčinky ze železné zásobníku a pro jistotu je pořádně proklepala. „Co to může být?“ ptala jsem se manželské dvojice. Ani Pat a ani Mat mi na to neuměli odpovědět a to si hráli na odborníky na vojenskou techniku. Tyčinky jsem uložila do obalu k ostatním a podezřelý nález si pečlivě nafotila, co kdyby se mi to někdy hodilo?


Zdeněk byl ovšem podezíravější a odkráčel s lahvičkami za mým otcem. Ten byl přece jen na vojně a mohl by o tom něco vědět. Vždyť se před pár dny chvástal, jak se na vojně učil řídit právě na takové zelené příšeře a vzpomínal na své mládí před čtyřiceti lety.


Roman mezitím na svém mobilním telefonu s velikostí písmen jako má Alligator, hledal, co vlastně je Sarin a Soman.


„Hele, Barčo, on je to asi nějaký bojový plyn,“ ukazoval mi podezřelý článek na internetu s názvem: Sarin zabíjel v tokyjském metru. Jediná ampulka – stovky mrtvých. V tu chvíli přestávala veškerá legrace. Naštvanost na ty dva, kteří mi do baráku přitáhli s tou obludou i bojový plyn, vystřídal strach o děti. Naše Adélka a malý Románek si spokojeně hráli na dece u bazénu a nějaký Sarin jim mohl být ukradený. Měli dost práce s vlastní hrou.


„Táta si taky myslí, že bychom to raději měli odevzdat na policii,“ přihnal se mladší z odborníků na vojenskou techniku. „Vždyť máš spoustu známých policistů, tak jim zkus zavolat,“ pobídl mě můj legitimní manžel.


Voláme na policii

Obvolala jsem všechny lidi, které jsem v IZS znala, ale samozřejmě, že mi nikdo z nich nezvedl telefon. Nezbylo než vytočit linku 158. Vím dobře, že policie jsou s osmičkou, protože připomíná pouta. Hasiči mají nulu jako rybníček nebo stočenou hadici a pětka na konci vypadá jako invalidní vozík, takže tam bych volala pro sanitku. To jsem ale ještě zdaleka netušila, že se u nás sjedou všichni.


„Policie Středočeského kraje, jak vám mohu pomoci?“ ozval se mladý ženský hlas, který promlouval stejně jako Marta Issová v reklamě jako operátorka energetické společnosti. Měla jsem chuť jí odpovědět, že si odmítám syslit elektřinu na zimu ve spíži.


Jako slušně vychované dítě jsem pozdravila, představila jsem se a ve stručnosti jí vysvětlila svůj problém. Přece jen ty přednášky pro děti od záchranářů, jak mají děti volat na tísňovou linku, nebyly zbytečné. A že sem se po nich něco naběhala. Při slově Sarin jí asi trochu zaskočilo. Ptala se mě, zda některá z ampulek není poškozená. Tvrdila jsem, že jsme s tím rozhodně nekvrdlali a neběhali po celém baráku, aby se nějaká nezničila. Selfíčka s podezřelýma ampulkama jsem měla pečlivě schovaná v mobilu, aby je nikdo neviděl.

„Hned vám tam posílám hlídku,“ slíbila a nekecala. Obvykle u běžné dopravní nehody lidé čekají na policisty i několik hodin. My máme privilegium, u nás byli sotva za tři minuty. Ani jsem se nestačila z montérek převléknout do běžného a hlavně čistého domácího oblečení. Zapnutá výstražná světla už mě varovala, že tohle nebude jen tak běžná rutina. Policisté si balíček s azbukou nafotili a hlavně nás varovali, abychom na něj vůbec nesahali. Svatosvatě jsem přísahala, že jsme s tím nijak nešetrně nemanipulovali. Pan doktor Plzák přece pořád varuje: Zapírat, zapírat, zapírat.


Za další dvě minuty se přiřítila hasičská auta. Velká cisterna, menší auto typu SUV a několik dalších. I oni na nás blikali modrým světlem. A co hůř, zaparkovali přímo na hlavní průjezdné komunikaci vesnicí, tak že žádné další auto nemohlo projet. Hned za ně se postavila velká žlutá sanitka. To bylo něco pro moje postapokalyptické myšlení.


To už sousedi na naší malé vesnici nevydrželi a začali houfně vylézat z oken a ti otrlejší dokonce vystupovali až na silnici, aby zjistili, co se to u nás stalo.



Babička vše sledovala v negližé

Hasiči z protichemické jednotky nakráčeli na zahradu s vybledlými a vyděšenými obličeji. Děti si mezitím dál spokojeně hrály na dece a absolutně je nezajímaly majáky, které nám v páteční podvečer blikaly před domem. Na rozruch jsou už zvyklé a nestálo jim za to, aby se se zvedaly od rozehrané hry. Dva puberťáci raději ani nevylezli z dětského pokoje, co kdybychom po nich třeba chtěli nějakou práci? Moje maminka byla ostražitější. Nezastavil ji ani fakt, že už měla na sobě noční košili a celou dobu, co jsme měli plný pozemek hasičů a policistů, dělala, že hned za společným plotem věší prádlo.


„Tak, kde to máte?“ ptal se mě hasič oděný v těžkém mundůru.

„Tam na kuchyňské lince,“ ukazovala jsem do pergoly.

„Vy to máte na lince?“ málem omdlel a vytřeštil na mě nechápavě oči. Nenapadlo mě, že se kolem krabičky velikosti větších zápale strhne takový humbuk.


Když hasiči z protichemické jednotky zjistili, že naštěstí jde jen o průkazníkové tyčinky, to jsou ty potvory, které se strkají do železné krabičky a hlásí přítomnost těchto látek v ovzduší. Zase jsme prostě byli za blbce a zalarmovali jsme polovinu kraje. Nejvíc mě ovšem vyděsilo sdělení, že hasiči musí zavolat na centrálu, aby odvolali vojáky, kteří už byli v pohotovosti.


Jsem nakonec ráda, že v žádném případě nemohu říct, že se svým manželem prožívám běžný a ničím nerušený život.

126 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
© 2019 by Bařka Walterová Benešová. Proudly created with WIX.COM