Těsně po posledních komunálních volbách jsem hovořila s tiskovou mluvčí mělnického úřadu a ta se mi svěřila, že vyhrála volby v jejich vesnici a stane se starostkou. Nabízela mi, abych její místo na úřadě zastala já, ale já se téhle výzvy trochu bála. Přece jen její náplní práce bylo i vedoucí kanceláře vedení úřadu a copak já jsem nějaká úřednická panička? S mým slovníkem, vystupováním všude jsem vidět a hlavně všude jsem slyšet, by mě odtamtud vynesli vidlema.
Nakonec jsem ale kývla na schůzku s panem tajemníkem. V domnění, že jde o pana Š., o kterém jsem před několika lety psala jako o tajemníkovi na Mělníku, jsem myslela, že jdu na schůzku za ním. Copak mě napadlo, že se na úřadě mění i tajemníci? Asi se mi do telefonu představil, ale víte, jak člověk poslouchá začátek hovoru.
V převleku za dámičku
Na začátku ledna jsem nakráčela na radnici převlečená za dámičku. Do redakce jsem obvykle chodila v teplákách, protože jsem tam byla celý den zamčená a nevystrčila jsem nos. S lidmi jsem obvykle mluvila jen po telefonu a to každému bylo jedno, že mám vlasy vlevo přeleželé víc než vpravo. Rozchodila jsem zaschlou řasenku a linky jsem se dělat neodvážila, protože jak všichni víme, to chce grif, a když se skoro rok nemalujete, vždycky to ustřelí bokem.
Do kanceláře jsem vstoupila s úsměvem a bez jakéhokoliv stresu, protože jsem věděla, že tohle místo nevezmu, nebo spíš úřad nevezme mě. Nemám vysokoškolské vzdělání a o fungování úřadu vím asi tak stejně jako o pěstování exotického manga na domácí plantáži. Podala jsem tajemníkovi, který mi od začátku připomínal mého tátu, totálně vymrzlou ruku a způsobně se představila. Tak mě to vždycky maminka učila.
„Studený,“ usmál se na mě tajemník a já se ušklíbla. Proč musí hned na začátku komentovat, že mám zmrzlý ruce? „Jo, já vím, ještě jsem se u vás nestačila ohřát,“ něco v tomto smyslu jsem prohodila, ale on to přešel jen letmým úsměvem. „Zdeněk Studený,“ vysvětlil, že opravdu nemyslel mou špatnou termoregulaci. Výborně, první trapas jsem si mohla odkliknout. Ten jsem zvládla naprosto bravurně.
Hned na začátek rozhovoru jsem řekla, že jsem nikdy takovou práci nedělala a hlavně nemám vzdělání. Mám ubohou maturitu na gymplu. Po dalších dlouhých minutách rozhovoru, kdy jsem se snažila nešklebit a nevrtět a chovat se slušně, jsme si plácli. Studený tajemník mě chtěl za vedoucí kanceláře. Stačilo, aby to potvrdilo vedení města a mohla jsem narukovat. Jenže vedení mě celkem dobře znalo, vídala jsem starostu a místostarosty každé dva týdny na tiskových konferencích.
Volali mi na sjezdovku
V klidu jsem si odjela na hory a o nabídce pořád přemýšlela. Jenže když jsem se zaměřila na situaci v Deníku, uvědomila jsem si, že už tu dál být nechci. Na úřadě jsem najednou viděla obrovský posun v osobní kariéře a na tu pozici jsem se upnula. Samozřejmě, že jsem to stihla dřív, než jsem měla vůbec potvrzené, že mě vezmou.
Tajemník mi přesně před rokem volal na sjezdovku, kde jsem dole čekala, jestli naše Anička sjezdovým stylem paní Radová vůbec kopec sjede. Oznámil mi, že mě vedení v pozici mluvčí a vedoucí kanceláře rádo uvidí. Fakt jsem měla radost a rodině jsem oznámila, že už je mi teď všechno jedno a mohou si se mnou dělat naprosto, co chtějí. Na chatě mi hned všichni začali říkat paní Ovčáčková a gratulovali mi.
Rok uplynul jako voda a já musím zhodnotit, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Začátek byl krušný, musela jsem místo Petry hned po pár týdnech najít náhradu a vybírat ve výběrovém řízení bylo dost složité. Zvolila jsem Kristýnu a znovu si myslím, že to bylo velmi dobré rozhodnutí. S Katkou jsem se musela sžívat nejdéle, ji jsem musela pochopit a přišla jsem na to, že Katka se svou upřímností co na srdci to na jazyku se musí umět použít. Bojovat s ní nemá cenu, ale mít ji na své straně je výhodou.
Poznala jsem spoustu skvělých lidí, se kterými se dokážu pobavit a zasmát. Samozřejmě, že jsem poznala i takové, kterým bych nejraději skočila na krk a byla je pěstí do obličeje, jen kdybych neměla sukni nebo šaty a nově udělané nehty, protože takové chování se k dámě přece nehodí.
Skvělé na těch lidech je i to, že se bez problémů zapojují do mých debat o konci světa. Moje katastrofické myšlení je tu podporováno ze všech stran a holky mi dokonce pomáhají vymýšlet příběhy do mých knih stylem, co by dělaly, kdyby věděly, že se blíží konec světa. To je mimochodem téma románu, který právě začínám připravovat.
Konečně jsem mezi lidmi a to mě baví
Světlým okamžikem dne jsou moje výběhy na obědy do nedaleké restaurace. Většinou chodím s děvčaty ze sociálky, abych si pojistila, že mě nikdo nebude nahánět kvůli týrání dětí a hlavně s kamarádkou Bruthusičkou a Péťou. To jsou takové obědy nejhezčí. Naše děti sice tvrdí, že děláme všude jen ostudu, ale já jim nevěřím ani slovo.
Na stanici městské policie jsem poměrně častým hostem a když naposledy chtěl manžel, aby mě zatkli a nechali si mě tam, málem vyškolení strážníci omdleli. Prosili ho skoro na kolenou, aby se mě odtamtud odvedl, že by prý se mnou nevydrželi. Nechápu. Ale říkali něco v tom smyslu, že jsem moc upovídaná.
Poznávám nové a skvělé lidi
Dalším mezníkem mé práce bylo náhodné setkání s „ajťákem“ Tomíkem na náměstí u kašny, který je mimo jiné také úžasným fotografem. Vysvětlil mi, že celý rok fotil fotky se státními policisty a místními měšťáky a že vydávají kalendář. Jestli bych jim jako neudělala jazykovou korekturu textů k jednotlivým fotkám. A jak už to tak u mě bývá, nabídněte mi prst a já sežeru celou vaší bytost, do projektu jsem se nacpala naprosto celá. Texty byly napsané děsně, neměly žádnou pointu. Mediální propagace chyběla, tisková zpráva nebyla hotová a nebyl nikdo, kdo by natočil na kameru celou vernisáž. A tak i když možná ze začátku nechtěli, už mě měli na hrbu.
A moje vztahy s politickým vedením města? Nemůžu si stěžovat Šerif, profesor Mrož i Vlčák jsou pro mě naprosto super „kluci“ na spolupráci. Mě totiž naprosto nezajímá, zda jsou jejich politická rozhodnutí správná nebo špatná, to musí soudit jiní. Já jsem jejich mluvčí, a co potřebuji vědět, se dozvím okamžitě a ještě se s nimi docela nasměju. Jsou to takoví bratři v triku. Tři chlapi, které kdybyste potkali na ulici, tak byste neřekli, že tihle tři spolu dokážou tvořit politickou koalici, protože jsou všichni tak strašně jiní.
I po roce mohu říct, že mě ta práce baví, a kdybych sepsala všechno, co se mi za ten rok na úřadě stalo, byl by to skvělý komediální seriál, který by měl několik desítek pokračování… Možná se nad tím hluboce zamyslím…
