Do naší rodiny se dostal nový člen, ten pravý společník na cesty, který dostal jméno Bobík. Do stanu mě už totiž nikdo nedostane ani párem volů. Můj pobyt v uprchlickém táboře (Víkend v uprchlickém táboře... čtěte zde) byl posledním výkřikem do tmy. Karavan Hobby Exclusive 720 má rozměry menšího možná většího mobilheimu, ale dovnitř se všichni pohodlně vejdeme. Jedinou klikou je, že manžel jezdí kamionem, jinak bychom si ho mohli jen vystavit na zahradě pro parádu. Já na to samozřejmě nemám řidičák, protože jsem jen obyčejný béčkař. Jsem docela ráda, protože s touhle krávou bych si na silnici jen tak netroufla.
Klid před bouří byl varováním
V pátek jsme se rozhodli vyrazit s naším Bobíkem poprvé na zkušenou. Víkend na Slapech, kde navíc tráví svou dvoutýdenní dovolenou Anka, bude pro naši rodinu přesně to pravé. A právě Anka nám v pátek ráno zamluvila poslední místo v nedalekém kempu pro karavany u postaršího pána, který pravděpodobně trpěl počátečními příznaky Alzheimerovy choroby.
Chtěli jsme vyrazit brzy po obědě, tudíž jsme se stihli vykýblovat z domova až ve tři hodiny. Karavan perfektně vybavený, nebo jsem o tom byla spíše v tu chvíli naprosto přesvědčená, psa usalašeného v kufru s dostatkem volného prostoru. Tři přerostlé děti namačkané na zadním sedadle našeho Santaféčka a já na sedadle smrti. Manželovi se podařilo se sedmimetrovým Bobíkem vyjet ze vrat hned na poprvé, tudíž prvních pár kilometrů probíhalo v naprostém klidu. Už to mě mělo varovat, že přichází pověstný klid před bouří. Jakmile ustane vítr, svítí slunce a vzduch se ani nehne, je to vždycky špatné znamení.
Manžel volá panu Alzheimerovi do kempu, že přijedeme zhruba v pět hodin odpoledne. Jenže pán si vůbec nepamatoval, že by tam Anka ráno byla objednat spaní na louce pro našeho Bobíka. „Je to možný, že tu ráno někdo byl,“ připustil, čímž potvrdil, že zřejmě má v hlavě prázdná místa.
Zapomenuté lovecké náčiní na ryby
Po prvních patnácti kilometrech, po kterých jsme se drkotali skoro hodinu, jsme zastavili v Tescu na nákup a pak ještě na pumpu pro kávu. Hlava rodiny v tu chvíli položila dost nevinně vyhlížející otázku: „Sbalili jste mi pruty?“ Na to, že jsem ho večer předtím důrazně upozorňovala, že jsme mu nějaké rybářské věci dávali do karavanu, ale že si to musí ještě zkontrolovat, už samozřejmě zapomněl.
Nebe se zatáhlo, vítr začal prudce vát a spustil se hurikán. Jeho křik nám dopadal na hlavy jako kroupy o průměru tenisových míčků. „Všechno děláte jenom na půl, měl jsem si to raději sbalit sám,“ vztekal tak hlasitě, že nám málem popraskalo čelní sklo. To je nápad, pomyslela jsem si jen pro sebe. Tolik odvahy, abych to řekla nahlas, jsem neměla.
„Ano, měl sis to sbalit sám, jak jsem ti včera říkala,“ upozorňuji a rozhodně můj hlas nezní klidně a vyrovnaně.
Za doprovodu slovních spojení nikam nejedu, odstavím to, se*u na to, tohle nemůžeme stihnout a dokonce, já ten karavan prodám, je mi to jedno, se vracíme rychlostí šnečího sprintu zpátky domů pro rybářské vybavení. Bez toho by přece s rodinou celý víkend nevydržel.
„Můžeš aspoň zavolat tomu chlapovi, že přijedeme pozdě?“ křičí na sedadlo smrti, kde sedím s rukama složenýma na prsou a nasupeně sleduji krajinu šourající se kolem nás.
„Nerozčiluj se! Až bude půl páté, zavolám mu a domluvíme se,“ pořád v tom nevidím problém.
„Abychom tam nejeli zbytečně!“ pořád se vzteká a vzhledem k jeho chrapláku mu přeskakuje hlas. Je vidět, že je teprve karavanista začátečník, protože s karavanem se přece nejezdí zbytečně, jak jsem se dočetla na facebookové skupině věnující se obytným přívěsům.
Když se asi po dvou hodinách znovu objevujeme u domu, přichází se podívat mamka, co se stalo. Možná měla radost, že jsme tak brzy zpátky doma. Když uvidí Posledního mohykána v bojovém módu, je jí všechno jasné. „Copak se stalo?“ šklebí se na mě do auta.
„Prosím tě, nepřilévej oheň,“ snažím se tak urputně uklidnit situaci, že už ani neumím mluvit.
„Asi myslíš nepřilévat olej do ohně,“ opravuje mě zlomyslně s přísným kantorským výrazem. Přesně vidím na co myslí, domů se nevrací, tak ať si to s ním alespoň takhle vyžerou. Mimochodem mi po návratu tuto domněnku s chutí potvrdila. No jo, tohle jí teda jde. Proto jí ty děti ve škole asi tak zbožňují. Přemýšlím, koho z nich zabiju jako prvního. Děti prozíravě vzadu mlčí a pes se bojí nadechnout, aby taky jednu neschytal.
Do kempu dojíždíme jen s 10minutovým zpožděním
Nakonec dojíždíme do kempu v rekordním čase 17:10, a když se otočím za sebe, Bobíka máme pořád připnutého. Cesta byla sice krkolomná, protože nám poradili nejkratší trasu bez kolon, ale za to ne úplně vhodnou pro jízdu s karavanem. Úzké klikaté silničky vedoucí malými vesničkami s dost rozbitým asfaltem. To, že jsme projeli zákazem vjezdu, beru jako nutné zlo, i když Pán tvorstva má obavy, že pokud by ho chytili policisté jako řidiče profesionála v zákazu, pravděpodobně ho na místě zatknou. Kéž by to bylo alespoň na osmačtyřicet hodin jako v amerických seriálech.
Volám panu Alzheimerovi, že se blížíme do cíle. Ten už ovšem dávno zapomněl, že dopoledne mluvil s Ankou a před dvěma hodinami s manželem. Dokonce má chvílemi pochybnosti, zda je sám provozovatelem kempu pro karavany. Vzdávám to, někam prostě dojedeme.
Tak pomalu nebo rychle?
Tornádo je zažehnáno, Poslední mohykán se uklidňuje a my celkem v klidu parkujeme karavan na prostorné louce. Chvilku, no spíš dlouho, zápasíme s odpojením od koule auta a já se snažím držet hladinu manželova adrenalinu na spodní hranici.
„Vojto, vysuň ještě ty nohy nahoru,“ podává manžel synovi železnou kliku, kterou se ovládají podpůrné zajišťovací patky karavanu. Vojta točí jak zběsilý, aby nedostal vynadáno, že se loudá. „Musíš pomalu, aby se to nepřevrátilo,“ štěká Poslední mohykán.
V souboji náš tatínek versus žehlička (to je takové to chytátko přívěsu, co se dává na kouli za auto), po chvíli vyhrává samozřejmě Pán tvorstva. Vojta dostává pokyn, aby patky znovu vysunul na zem. Poslechne a snaží se točit pomalu, jak mu bylo důrazně řečeno.
„Vojto, dělej, tobě to trvá!“ okřikuje ho znovu Poslední mohykán a ani já už nevím, jak je to tedy vlastně správně. V tom aby se prase vyznalo.
Phoebe jde na návštěvu k rodičům
Pátek večer trávíme u Anky na chatě. Naše Phoebe se po dlouhé době setkává se svými rodiči (Anky staffordi Atila a Bobina jsou totiž biologickými rodiči našeho stafforda Phoebe). Je jasné, že takové tele je po matce. Její otec se chová klidně, nebourá do stolu, nehoní se kolem chalupy a neokusuje své dceři všechny končetiny. Zábava trochu vázne do té doby, než si my dvě dietářky a abstinentky nalijeme vinný střik. Teprve potom se zábava rozjede, tančíme a zpíváme. Anky sestra nás unaveně a nechápavě pozoruje z trampolíny a Poslední mohykán si ustele na polstrované židli u grilu a usne během minuty. Zase totiž po noční nespal a tak se nemůžeme divit, že se chová jak vzteklý bulteriér, stejně jako při malování dětského pokoje (Rekonstrukce dětského pokoje: Tímhle příspěvkem riskuji nejen manželství, ale i vlastní život - přečtěte si zde).
Zase se nepoučil. Ale díky němu už konečně rozumím tomu přísloví, že pes, který štěká, nekouše.
Oběd bez šlehačky
V sobotu vyrážíme na výlet do nedalekého Tábora, vzdáleného jen něco přes padesát kilometrů. Naštěstí Bobíka necháváme odpočívat na louce v kempu, jinak bychom ještě teď nebyli zpátky. U výjezdové brány se snažíme sehnat pana Alzheimera, abychom mu zaplatili víkendový pobyt. Pozoruje nás zkoumavým pohledem, protože nás evidentně vidí poprvé v životě. Ptá se, kolik máme stanů a kde jsme ubytovaní. Další zdržení.
V Táboře si dáme oběd v restauraci na náměstí, kam nás ochotně pustí i s naší krvelačnou bestií, jak se o ní někdy lidé vyjadřují. Poslední mohykán si žádá svíčkovou, já pochopitelně dietní kuřecí maso s grilovanou zeleninou, přece mám přísnou dietu. Adélka nezklame a okamžitě hledá v jídelním lístku bezmasá jídla, to znamená její folklór - smažený sýr. A Vojta s Aničkou volí tucet pikantních kuřecích křidélek. „Já chci tu svíčkovou, ale bez těch terčíku, šlehaček a brusinek,“ vysvětluje hlava rodiny číšníkovi dost důrazně. Připadá mi to asi stejné, jako kdyby si poručil vídeňskou kávu bez šlehačky. No nic, je to prostě Pán tvorstva.
Po dvaceti minutách přichází pan vrchní se třemi talíři. Adélce podá smažák, mně tu dietní variantu, potom se podívá na třetí talíř v ruce, potom na manžela a zase odkráčí i s talířem plným svíčkové omáčky. „Byla tam šlehačka,“ zhodnotí suše Pán tvorstva. A mě napadlo: Co by někdo za tu vídeňskou kávu bez přílohy dal?
„Stačilo se na tebe jen podívat a už měl naděláno v gatích,“ hodnotí Vojta zabijácký pohled našeho tatínka.
„Vy ze mě pořád děláte, jako kdybych všude pouštěl hrůzu,“ nelíbí se mu, že o něm takhle smýšlíme, ale místo odpovědi se mu dostane jen náš hlasitý smích. „Copak já jsem tak strašně zlej?“ diví se a náš hlasitý smích pomalu přerůstá v hurónský. Jako kdybychom lepší vtip už dlouho neslyšeli. Stejně nám ale nevěří.
Stafford, který rozhádal lví rodinu
Z oběda se chystáme do Zoologické zahrady v Táboře, kam má vstup povolen dokonce i náš zrzavý stafford a ještě ke všemu zadarmo. Zoo je sice maličká, ale zato čistá a velmi povedená. V obrovské kleci chovají lví páreček. Když procházíme kolem, Phoebe se necítí zrovna neohrožená, lev ji totiž celou dobu pozoruje. Když naše staffordka štěkne, lev se napřímí a zřejmě se chce na našeho psa vrhnout, ale jeho počínání překazí paní lvice. Zvedne svou obrovskou tlapu s vytaženými drápy a plnou silou plácne svého chotě přes obličej. Ten se okamžitě zklidní, protože si nechce doma dělat problémy a raději se uklidí do obýváku ke korytu.
Podle mého názoru žárlila. Phoebe má totiž stejnou barvu srsti jako oni. Paní Lvová asi nechtěla, aby pokukoval po mladší a hubenější čtyřnohé slečně. Vojta má ovšem jasnější vysvětlení: „Spíš mu hlídala dietu. Dostal tlapou, aby nežral, dneska už žádný pes!“ Sakra, co mi to připomíná?
Lovec se chystá na ryby
Večer se znovu chystáme k Ance do chaloupky. Tentokrát vyrážíme sami s dětmi, protože Pán tvorstva se chystá konečně na ty ryby. Musí, protože kdyby nešel, myslím, že bych tentokrát vichřici rozpoutala já. Stejně chytí akorát tu rýmu.
Tančíme, zpíváme a popíjíme až do večera. Dneska jsme přetáhli a odcházíme od Anky až po desáté večer a v půl jedenácté už jsme zalezlí v postelích v našem klimatizovaném Bobíkovi. Žádný spacák, žádná vlhká a tvrdá podlaha, ale měkoučká postel, čisté peřiny a polštáře, jen kdyby manžel tak nechrápal, Adélka nemluvila ze spaní a pes neobcházel systematicky jedno lože po druhém. Fakt prima noc.
Pražákovi jsme zbořili sloupek
V neděli musíme kemp opustit do jedenácti hodin, nebo alespoň tak to pan Alzheimer má napsáno v provozním řádu. Tedy pokud ještě ví, co to provozní řád je. V klidu se nasnídáme a začínáme balit věci. Děti mezitím běží k Alzheimerovi, aby nás odpojil od elektřiny. Tvrdí, že hnedle přijde, ale po dvaceti minutách je nám jasné, že na to zapomněl. Opravdová zábava teprve začíná při výjezdu z kempu. Vjezd je široký tři metry se železnou závorou a ještě z kopce dolů. Napojuje se na úzkou prašnou cestu ovšem v pravém úhlu. Před cestou je sice louka, kam by si člověk mohl s autem najet, aby se pohodlně vytočil i s Bobíkem, ale to by tam nějaký pitomec nesměl postavit železnou ceduli hlásající, že bistro je hned za rohem. Vyjíždíme načtyřikrát a dokonce se nám podaří Pražákovi zbořit sloupek od železné závory, který zanechá rudou krvavou skvrnu na boku našeho karavanu. Přes ječící děti u vody, mě totiž manžel neslyšel křičet stop, když jsem jako zpětné zrcátko hlídala, aby do ničeho nenaboural.
Vážně jsem ráda, že řídí on a je zvyklý jezdit s takovým kolosem, protože na českých silnicích to skutečně není žádná legrace. Já bych postavila karavan do vjezdu, zabrzdila auto a rozplakala se. Pak bych ho tam nechala a utekla, ať si s tím dělají, co chtějí.
„V tomhle kempu jsme byli naposledy!“ varuje mě důrazně při zpáteční cestě. „Z tohohle může kemp pro karavany udělat fakt jen blázen.“
Ale na obhajobu pana Alzheimera, on možná ani neví, že nějaký kemp provozuje.
