• Bára Walterová Benešová

Rekonstrukce dětského pokoje: Tímhle příspěvkem riskuji nejen manželství, ale i vlastní život

Anička ve svých sedmnácti letech konečně dostala vlastní pokoj, i když je zatím bez okna a tak je to spíš kobka. Ona to okno prý bude mít v srpnu nebo v září, ale bohužel jí náš Poslední mohykán ještě stále neřekl, kterého roku. Rozhodla jsem, že o víkendu uděláme pokojíčky i Vojtovi a Adélce. Místnost je dostatečně velká na to, aby se nějak dala rozpůlit. Nechci stavebně, co potom s takhle pitomými kutlochy. Naštěstí mamka objevila neuvěřitelně obrovskou skříň a bylo vyřešeno.

Skříň dáme doprostřed. Její dvě části budou otočeny do Vojtova pokoje a dvě do Adélčina. Sice maličké, ale zato vlastní soukromí. A devět a půl metru čtverečních není zase tak málo pro puberťáka. A najednou vzniklo krásné čtyři plus jedna. Co na tom, že my stále spíme na zemi v obýváku? Taky tu ložnici určitě budeme mít a taky možná v srpnu. Jen tipuju léta páně 2052, tak někdy bych měla jít do důchodu.


Začíná malovat hned po noční

Přiznávám, že jsem předělání vymyslela já. Mohykána jsem k tomu nenutila, chtěla jsem to udělat sama. Ale Pán tvorstva musí být u všeho. Takže se rozhodl, že v pátek ráno, hned jak přijede po noční, se dá do malování.


„No, to je výborný, to si nepůjde ani lehnout?“ vyděsila se Anička, která svého otce zná už sedmnáct let.

„To bude teda pěkně protivnej,“ souhlasila se sestrou devítiletá Adélka.

„Mamko, v kolik přijedeš z práce? Jak dlouho tu s ním budeme sami?“ kalkuloval Vojta.

A děti se pochopitelně nemýlily. „Má asi dobrou náladu, řval na nás zatím jen dvakrát,“ poznamenal Vojta po mém návratu z radnice.


Hned ve dveřích mi bylo oznámeno, že jsem přijela z práce naštvaná a to jsem ještě ani nestačila pozdravit. Ihned jsem nasadila montérky jako poslušná ženuška a snažila se pomáhat. Kvokala jsem kolem něj jak na prvním rande, ale platné to moc nebylo. Skříně byly špatně přikryté igelitem, sádru jsem nechala zaschnout a sádrokarton jsem brousila dřív, než byl zcela suchý. A ještě jsem při tom údajně čuměla blbým tónem.


První kolo v ringu se zásuvkami

Pak přišla na řadu výměna zásuvek vytržených ze zdi. Snesla se na mě slovní sprcha nepěkných pojmenování dělníků, kteří nám pokoj před deseti lety dělali. Snažila jsem se hájit tím, že já jsem skutečně tu elektřinu ani ty zásuvky nedělala, ale nebyla jsem slyšet. Vina byla jako vždy na mé straně a navíc jsem zavinila, že jsou špatně popsané jističe v rozvodné skříni na záchodě. Nakonec si myslel, že ten správný našel a tak se pustil s kleštěmi do bitvy s odhalenými dráty.


Po chvíli se ozvalo hrozivé zaječení a vteřina ticha. Napadlo mě, že v prvním kole vede zásuvka nad mým manželem 1:0. Raději jsem předstírala hluchotu a pečlivě rovnala talíře z myčky. Ani jsem nedýchala. Pak přišel příval sprostých slov jako pálených z kulometu. S dětmi jsme se na sebe podívali a kousali se do rtů. Kdyby nás slyšel, že se posmíváme, nevím, jak by to dopadlo. Ale pro nás jistě ne dobře.


„Nechte toho!“ okřikovala jsem je šeptem, ale sama jsem měla, co dělat.


Znovu se štrachal v rozvodné skříni na toaletě a ke mně do kuchyně dolehl další příval nelichotivých nadávek na neschopné dělníky, nespravedlnost světa a na mou maličkost, která si ty debily sem pozvala. Kabely navíc měly zcela jinou barvu, než na jakou byl zvyklý, a i když urputně hledal modrý, taková barva tam prostě nebyla.


Druhé kolo opět prohra

Začalo druhé kolo finálového zápasu - Poslední mohykán versus zásuvky v sádrokartonu. I ve druhém kole bohužel můj manžel prohrál. Dostal další ránu, ale srdce se tentokrát zastavilo mně. Věděla jsem, že nám jde o život, že teď teprve nastane ten pravý horor. Kleště letěly vzteky do kouta a dávka z kulometu byla daleko ostřejší a delší. Zajímavé, že ani nemusel dobíjet. Potom vztekle shodil úplně všechny jističe a myčka, která právě zahájila mycí program, zhasla. Vůbec jsem se neodvažovala na takovou banalitu upozorňovat. On totiž v dětském pokoji byl před deseti lety plánovaný obývák a tak se jističe popsaly podle původního plánu. Ale na to jsem přišla až později.


Ve třetím kole v ringu si pozval na pomoc bratra elektrikáře a díky tomu se v závěrečném kole olympijského zápasu bratrům povedlo zásuvky udolat. Pěvně držely na svém místě a konečně se mu ty elektrické mrchy přestaly vysmívat. Mezitím mi ještě stihl vynadat, že jsem nechala zaschnout tu sádru. Kdybych měla dost odvahy, asi bych oponovala, že jsem také nemohla najít MODROU barvu na zalití sádry, ale chtěla jsem přežít. Zřejmě by mě stejně odbyl, že musím u všeho myslet. Ale já dodnes stejně nevím, jak jsem měla sádře vysvětlit po urputném přemýšlení, že nesmí ztvrdnout. Možná jsem ji dostatečně nepřemlouvala nebo na ni nebyla dost milá.


Táta se nesmí vzbudit

„Ty seš protivná od té doby, co si přijela z práce!“ a konečně jsme našli kámen úrazu. „A jestli o sobě najdu zmínku na tom tvém blogu, tak se s tebou fakt rozvedu!“ znělo to dost vážně a vypadalo to, že celý můj blog zřejmě právě skončil.


Když byl první nátěr malířským válečkem téměř hotový, chyběly už totiž jen tři stěny ze čtyř, Poslední mohykán nevydržel a ve špinavých montérkách usnul na lavici v pergole. Chápu, že člověk nemůže být vzhůru čtyřiadvacet hodin a urputně fyzicky pracovat.

„Táta usnul v pergole, běda vám, jestli ho někdo vzbudí,“ varovala jsem děti zdviženým prstem.


„Zaplať pánbůh, třeba bude chvíli klid,“ bylo slyšet ránu, jak se Aničce ulevilo.

A protože pro mě bylo důležité, aby alespoň první nátěr byl dnes hotový, vzala jsem do ruky váleček sama, protože jsem se bála, aby mamce nezůstaly do smrti oči v sloup. Práce šla pěkně od ruky a místo tatínkova řevu jsme si na youtube pustili Pokáče. Mimochodem jdu v říjnu na jeho koncert, dostala jsem to od dětí k narozeninám, i když je mám až na konci listopadu.


Tatíček jako květinka

Tatínek se probudil po necelých dvou hodinách spánku a místo protivného, vzteklého a nesympatického grizzlyho stál před námi tatínek jako květinka. Najednou to bylo miláčku sem, miláčku tam, nedři se, já to udělám. Holčičky moje… a tak podobně. A tak nějak tedy nevím, kdo že z nás to byl odpoledne protivný. Asi vážně já, což dokazuje i ta ztvrdlá sádra.

V sobotu byl druhý finální nátěr stěn hotový poměrně brzy. Od rána už jsme se mohli ve dvě naobědvat, mamce se sklopily oči, protože konečně mohla s mojí kamarádkou Ankou zakleknout s hadrama. Když jsme totiž za Mohykánem stály my tři jako roztleskávačky na mezinárodním zápase v hokeji a povzbuzovaly ho, bylo hotovo rychle.

A zbývalo už jen postavit přes tři metry dlouhou a tři metráky vážící skříň, u které asistovala celá rodina. Moji rodiče, můj manžel, děti, já a v neposlední řadě samozřejmě Anka. Jenže každý z nás měl samozřejmě svůj názor a jistě ten nejlepší.


První dva díly ze čtyř byly hračka. Třetí už byl trochu složitější, ale i tak se nakonec zadařilo. Těžký masivní nábytek nám ovšem dával zabrat a naše těla produkovala tolik tělesného potu, že bychom tím naplnili druhý bazén.


Mamka naplnila proroctví karmy

Při čtvrtém dílu došlo k problémům zrcadlového převrácení. Můj muž měl přišroubovat střechu skříně, a protože máme křivou podlahu, ukázalo se, že nahoře se skříň příliš svírá. Chtěl nejprve přivrtat jednu stranu, potom že skříň natáhneme a on přišroubuje druhou stranu. Jenže mamka byla rychlejší a natáhla skříň v okamžiku, kdy nasazoval šroub na akuvrtačku a tudíž silná deska letěla manželovi přímo na hlavu. A protože se jí vyhnula, o to pomstychtivěji a bolestivěji zasáhla prostředníček, který začal rychle fialovět a otékat. První na koho se obořil, jsem byla já. Přísahám, že jsem se toho ani nedotkla.


Připomnělo mi to nedávnou historku o poschodí níž. Rodiče při snídani, respektive otec, zaslechli, že se porouchalo čerpadlo ve studni. Mamka zabraná do zpráv nejen, že nic neslyšela, ale ani nezaregistrovala, že se otec s nakousaným chlebem vydal na průzkum ke studni. Studna je okrasně zpracovaná (Jak se stavěla studna), má jen menší chybu, že střecha i okap končí ve výši čela dospělého muže. Mamka mi vyprávěla, že zhruba po půl hodině s několika pruhy na čele vrazil do kuchyně otec a hrozivým hlasem spustil, že zrovna ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebuje a je bit okapem, není po ruce. Sledovala jeho počínání udiveným pohledem, ale mlčky. Proč vlastně rozdmýchávat oheň a dohadovat se s pobitým manželem. Podobnost čistě náhodná.

„To je karma,“ říkám si pobaveným úšklebkem.
„To není karma, to byla tvoje mamka!“ Mamka na mě přitom soucitně hleděla.

V neděli večer je konečně hotovo. Večer mi v posteli škubou snad všechny svaly na rukou a na nohou. Mám pocit, že mě bolí i palce a nemohu s nimi hnout. V uších mi hlasitě pumpuje krev a oči mám otevřené do stropu jako dvě žárovky. Ráno vstávám do práce a usnu zase dlouho po půlnoci.


Jediný neúnavný sval je jazyk, tím dokážu ještě pořád hýbat a spustím na manžela, že mě zase chtěl zničit a že se mu to ani tentokrát nepovedlo. A běda, jak nebudu mít ráno, alespoň o kilo méně! To bude zase moje karma!

162 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše