Na dovolenou k moři jsme letos měli odletět znovu po pěti letech, a protože moje maminka miluje řecké ostrovy, volba byla jasná – Kréta. Zájezd jsem objednala už v prosinci, abych ji mohla překvapit pod stromečkem. Koronavirus a nouzový stav se ovšem snažily naše plány hatit. Já jsem ovšem byla rozhodnutá, že na Krétu se dostaneme, i kdybychom tam měli doplavat. Už v březnu spousta mých známých začala rušit dovolené a požadovala po cestovkách zpátky peníze, ovšem bez storno poplatků. My jsme stále drželi.
Další problémy týden před odletem
Nakonec v červnu Fischer naši dovolenou zrušil úplně a vystavil nám lex voucher na celou zaplacenou částku. Pořád jsme se ještě nevzdávali. Začalo nové hledání hotelu. Vybrali jsme, objednali a doplatili celou částku. Přesně týden před plánovaným odletem, tedy 1. července, kdy do Řecka teprve začala létat první letadla s turisty, nám volali, že hotel, který jsme si vybrali, letos sezónu neotvírá. Mohou nám nabídnout jiný hotel ve stejném termínu a jako omluvu all inclusive. Případně jiný termín. Původně jsme měli mít pobyt bez stravy a na all inclusive jsem samozřejmě slyšela. Když jde o žrádlo, neznám bratra. Dobře, souhlasili jsme s jiným hotelem a nabídkou neomezené konzumace.
Další den ovšem bylo zase vše jinak. Volali z cestovky, že se s nabídkou all inclusive spletli. Hotel můžeme mít, ale bez stravy. Mamce to už bylo jedno, ona tomu jídlu moc nedá a navíc v tu dobu už začali vycházet zprávy od českých turistů, že Řekové náhodně vybírají lidi na testování. Prý více než polovinu letadla podrobí testům a oni pak museli trávit jeden den dovolené v karanténě. To jí samozřejmě nedalo poslední dny spát. Od začátku bylo jasné, že si vyberou zrovna ji. Je přesně ten typ člověka, nad kterým bude po příletu blikat červená šipka s nápisem: „Mě si vyberte na testování, mě si vyberte!“
Řecký formulář jen pro lidi s vysokým IQ
Nejpozději 48 hodin před vstupem na Krétu jsme museli vyplnit krátký dotazník, za každého cestujícího. Bohužel ani v cestovce nám moc nedokázali poradit, protože dotazník Řekové vytvořili na portálu GOV na poslední chvíli a tudíž byl ušitý horkou jehlou. Alespoň byl v angličtině a ne v té jejich cyrilici. Ovšem nefungoval, tak jak by měl. Neustále nám to padalo, formulář se vymazával a my jsme jej pro naši 5člennou cestovní posádku tvořili dvě a půl hodiny. Například chtěli přesnou adresu hotelu, kde budeme ubytováni. No jo, jenže zrovna na Krétě se s adresama moc nenadělá. Všichni přece ví, kde je hotel Sunshine a není potřeba udávat, na které ulici leží. Kdyby tam ovšem vůbec ulice pojmenované byly.
Odeslaný formulář vygeneroval vlastní QR kód, který vám přišel do e-mailu. Stačilo jej ukázat v mobilu, nebylo nutné si ho tisknout. Měla jsem všech pět QR kódů u sebe, ale moje matička, která vlastní pouze historický tlačítkový telefon, nutně potřebovala mít svůj kód vytištěný. A v tiskárně samozřejmě zrovna došla barva. Ještě dvanáct hodin před odletem jsem tedy vyrazila do Evy, abych koupila barvu do tiskárny a mamka se mohla v klidu vyspat.
Cesta na letiště a strach z testování na Covid
Na letiště jsme dorazili podle pokynů, přesně dvě hodiny před odletem. Čert vem, že nás v autě pro pět lidí sedělo šest, to byl jen detail. Hlavně, že jsme měli všechny kufry. „Aničko, proč si dáváš ten intim sprej do batohu, když do letadla můžeš mít jen 100 mililitrů,“ kárám svou sedmnáctiletou dceru, která měla ve dvě ráno ještě zalepené všechny oči.
„Aha,“ odpoví nabručeně a zastrčí sprej do jednoho z kufrů, které už jsou připravené v pergole.
„Vojto, doufám, že nemáš v batohu nějaký nůž?“ otáčím se ještě za jízdy. „Ne, mám ho v kufru,“ ujišťuje mě ospale.
„Ani hvězdice?“ napadá mě. „Ne!“
„Nebo nějaký meč?“ u něj je vážně možné cokoliv. „Ne!“
„Takže žádnou zbraň?“ je mi jasné, že kdyby u něj našli třeba luk a šípy, hájil by se, že na tohle jsem se zrovna neptala. „Neboj se!“
U přepážky zkontrolují pasy, odeberou nám kufry na pás, předají letenky a my můžeme odkráčet do bezcelní zóny za stálého funění teplého vzduchu pod rouškami.
Všechna příruční zavazadla skládáme do plastových bedniček a ještě se na mě pán z ostrahy utrhne, abychom mu tam nestavěli pyramidy. Blbec! Asi je naštvaný, že on je v práci a my letíme na dovolenou. Musíme odložit i klobouky, asi abychom neměli pod čepicí, jak tvrdí Vojta a za kovovým rámem si můžeme převzít svá příruční zavazadla. Jenže zrada! Vojtův batoh odjíždí jiným pásem za plexisklem na speciální celní kontrolu. Samozřejmě, koho jiného.
„Ty vole, co tam zase máš?“ rychle přemýšlím, na jakou zbraň jsem zapomněla v autě upozornit. „Nic!“ tvrdí Vojta.
Naštěstí nic, jen ten intim sprej, za který jsem ráno Andulce vynadala. Zrovna Hugo Boss, tak ať si ho ten celník vezme večer třeba na rande.
Po přistání v hlavním městě Heraklionu už u mamky nervozita značně stoupá. Drtí v rukách svůj QR kód, který se pod návalem potu začíná rozpouštět. Připravuje se na testování. Šipka nad její hlavou se rozzáří do ruda. Všechny nás upozorňuje, abychom nedělali potíže, neprovokovali a nijak na sebe neupozorňovali. Tudíž první, kdo začne dělat problémy je ona. Nejdřív se zmuchlaný dotazník snaží narovnat a potom jej čtečce, kterou ovšem nahradila mladá dívka, ukazuje vzhůru nohama. Světe div se, celnice pouští mamku dál a nás čtyři také. Nakonec se ukazuje, že z našeho letadla netestovali nikoho. Po týdnu asi Řekům došlo, že testy jsou příliš drahé a tak se od nich upustilo.
Ve Stalis nikde ani noha
V hotelu Sunshine se čtyřiadvaceti pokoji, zjišťujeme, že je nás celkem sedm, z toho pět lidí je z naší rodinné výpravy. S námi už jen postarší německý pár, který si okamžitě vyslouží přezdívku Helmut a Gertruda.
Po první procházce městečkem, kde bydlíme, zjišťujeme, že všude jsou jen Kréťani. Turisty potkáváme opravdu jen zřídka. Všichni na nás volají: „Best price!“ a lákají nás do svých taveren a obchůdků. Polovina hotelů je zavřených a většina restaurací letos také neotevřela. Všude mrtvo. Na pláži, kde je jedno lehátko se slunečníky vedle druhého a dvoumetrové rozestupy by se tu dodržet vážně nedaly, není nikdo. Jen nás pět, pár provozovatelů plážového servisu a nechybí samozřejmě místní Pamela Anderson, kterou následující den střídá Mitch Buchannon.
Při další procházce si vybíráme půjčovnu aut, kde by měli nejlepší cenu. Půjčovna je tu zhruba každých sto padesát metrů a já nadšeně vyberu zrovna tu, která leží více než kilometr chůze od našeho hotelu. Mamka s dětmi mi to potom vyčítají, ale nechápou, že jsem jim chtěla dopřát trochu toho pohybu.
Výlet na archeologické vykopávky a zlatou pláž
Už víme, že na archeologické vykopávky musíme jet brzy ráno, protože potom se tam mačkají turisté a v davu toho člověk moc nevidí. Na parkovišti ovšem stojí jen šest aut a my si můžeme z toho velkého placu vybrat, kde zaparkujeme. Při vstupu do areálu zjišťuji, že zaparkovaná auta jsou asi ve vlastnictví personálu a průvodkyň. Oproti nám jsou totiž značně v přesile. Po celou dobu prohlídky jsme v areálu úplně sami. I když dostaneme několikrát vyhubováno, že na vykopávky se přece neleze. No jo, tak nás to nenapadlo.
Naše další cesta směřuje do Agios Nikolaos, nádherné město s historickou architekturou a nejkrásnější pláž na Krétě Voulisma. Jízda autem mezi místními obyvateli je ovšem adrenalinový zážitek. Na kruhových objezdech mají přednost přesně obráceně než v Čechách. Jenže ani oni toto nedodržují. Přednost má vždy ten, kdo je rychlejší a drzejší. Předjíždění na dvojité plné čáře a do zatáčky není vůbec žádný problém. A ne vždy vás auto předjede zleva. S parkováním je to podobné. Auto píchnout tak, kde je prostě místo. Žluté čáry při okraji silnice jsou zřejmě namalovány jen pro okrasu. „Hele mamko, oni parkují jako ty na Mělníku, to se tu cítíš jako doma, viď?“ upozorňuje Vojta a já se musím soustředit na extrémně úzkou uličku v historickém centru, jinak bych mu dala pohlavek. O to víc mě překvapí, že ulice, kam se sotva vejde jedno auto, je obousměrná a proti mně se vyřítí jiný řidič.
První davy turistů potkáváme až na zlaté pláži, kde skoro není místo. Písečná pláž je jakoby vytesaná ve skále, ale moře je pěkně špinavé a celé okolí nám tak krásné nepřipadá.
Heraklion: čekání v koloně na nakupující řidičku
Druhý den vyrážíme do hlavního města, kam všichni doporučují nejezdit autem. Provoz je příliš hustý, využijte autobus. Riskli jsme to, letos je situace vážně jiná. Provoz je opravdu hustý, ale dá se projet a najít parkoviště mezi vysokými domy. U pana majitele ovšem musíme nechat i klíče od vozu, protože dokáže na plac narvat stovku aut a ve chvílích volna s nimi hraje škatulata….
Město je krásné a občas potkáme i nějakého toho turistu. Mě zaujme místní radnice, kterou bych chtěla navštívit, ale není mi to dovoleno. Chtěla jsem pozdravit zdejší tiskovou mluvčí.
Usedáme do kavárny na zmrzlinu a frappé. V úzké uličce, kde není možno parkujícího objet, zastavuje starší dáma, zamyká vůz a odchází do obchodu na nákup. Za ní se začíná tvořit kolona aut a troubí jeden přes druhého. Paní v obchodě nerušeně vybírá dva bílé ubrusy, které zřejmě nutně potřebuje na dnešní večeři. Podá je prodavači za kasou a odbíhá do svého vozu. V klidu nastartuje, stáhne okénka a vyráží ulicí dál. Za ní projede zhruba dvacet aut, aniž by někdo vystoupil a začal jí nadávat nebo ji dokonce fyzicky ohrožoval. Jenže bába je velká bojovnice a nedá ubrusy za žádnou cenu. Za chvíli se objeví na stejném místě. Znovu zamkne auto a vrací se do stejného krámu. Mezi bankovkami vybírá tu správnou, k tomu ještě nějaké drobáky a v naprostém klidu, aby jí dlouhá sukně správně vlála, se vrací ke svému autu. Řidiči opět troubí, ale paní ještě potřebuje nové zboží urovnat do kufru a teprve potom odjíždí s hrdým gestem: „Abyste se nepo….“
Výšlap k Diovým jeskyním
Poslední výletní den jsme si vybrali návštěvu Diových jeskyní, kde se podle legendy narodil nejvyšší řecký bůh Zeus. Auto jsme nechali na parkovišti a čekalo nás 500 metrů prudkého výšlapu ke vstupu do podzemního božského světa. Už po prvních metrech jsem nemohla popadnout dech a měla jsem pocit, že nechávám plíce dole na parkovišti. Maminka mě kamarádsky plácla po rameni a provokativně se usmála: „Tak co? Dáš si nahoře čvaňháka?“ Jen jsem zavrtěla hlavou a zpocenými ústy se ušklíbla.
Vojta bral samozřejmě cestu nahoru zkratkami. Nebavilo ho klikatit se cestičkami a tak raději volil obří kameny, které se nad propastí hrozivě kynklaly. Babička omdlela po cestě nahoru sedmkrát a cestou dolů jen pětkrát, já o polovinu méně.
„Dovedeš si představit, že šla paní Zeusová odsud na nákup a když se vrátila, tak zjistila, že zapomněla na vajíčka?“ funěla jsem v posledních metrech výšlapu.
„A co kdyby Zeus dole u školy zjistil, že doma zapomněl penál?“ napadlo Adélku. Já bych se tedy určitě nevracela.
Nahoře u jeskyní byl ještě navíc stánek s občerstvením, opravdu bych sem nechtěla každý den chodit do práce. Kolik za to asi dostávají zaplaceno?
Uvnitř v jeskynních jsme navíc museli mít roušky, i když jsme tam opět byli sami. Venku třicetistupňové vedro, za sebou výšlap na Mount Everest a na hubu jsem si musela nasadit neprodyšnou roušku. Brýle se mi okamžitě zamlžily a vizuální zážitek z jeskyní byl ten tam. Ale dýchalo se tam hezky….
Poslední večeře páně a odlet domů
Babička si ulila stranou nějaká Eura, kdyby náhodou. Minule se nám to hodilo, když mě chytil zub natolik, že jsem musela navštívit zubaře za sedmdesát Euro. Letos jsme ty prachy využily na poslední večeři na břehu moře. Bylo to vážně veselé, obzvlášť po tom litru vína a ochutnávce místní pálenky…
Cesta zpátky probíhala naštěstí bez komplikací. Jen na letišti v Heraklionu jsem se obávala, že ochranka nechá vyvézt ven Vojtu s babičkou. Čučeli spolu do mobilu a tak strašně hlasitě se smáli, že už si na ně ochranka začínala stěžovat do vysílaček. Naštěstí nás brzy vyzvali k nalodění na palubu a Řekové tak mohli zásahový tým odvolat.
