• Bára Walterová Benešová

Svatba = průšvih: Ženich bez kvádra, nevěsta jako autobus a matka, která miluje jen jedno z dětí

Zděnda už měl monokly o dost menší a postupně ztrácely barvu… škoda!!!

V pátek před naším velkým svatebním dnem jsme si rozdělili úkoly, ještě než odešel do zaměstnání. Já pojedu umýt auto do myčky, nakoupím ještě nějaké drobnosti, co nám chybí, vyžehlím oblečení, vyperu děti, najdu všem vhodné oblečení, zastavím se klukům koupit červenou kravatu, Adélka potřebuje ještě balerínky k zeleným šatičkám, všechno odvezu na chalupu, připravím tam nádobí, ubrusy, ubrousky, vyzvednu děti ze školských zařízení a možná se stihnu i vykoupat, oholit a nalakovat nehty. Do minuty rozplánovaný den, který bude mít zřejmě minimálně osmadvacet hodin.


V Tescu mají cukr v akci

Celý můj úžasný plán vzal za své, když mi ve dvě hodiny odpoledne zazvonil mobil. Telefonovala moje od zítra tchyně. Ještě než jsem zvedla sluchátko, vzala jsem celý itinerář, zmuchlala ho a zahodila. Instinkt jasně vysílal varovný signál. Sakra, přitom jsem měla tak skvělý mezičas po třetím kole. Byla jsem přesvědčená, že jsem minimálně patnáct minut v předstihu.

„Báro, prosím tě, zajedeš mi do Tesca pro cukr? Oni ho tam mají v akci, vem celý to balení po deseti a přivez mi ho na chalupu,“ kdyby seděla vedle mě v autě, určitě bych pustila volant a obepnula svoje prsty kolem jejího krku. V tom Tescu jsem totiž byla asi před hodinou. Ten cukr jsem si taky koupila.

„A nestačilo by přivézt ho až zítra po svatbě?“ naivně jsem si myslela, že pochopí, že se zítra vdávám. Já vím, že podruhé, ale proč by to nemohl být zase můj velký den? A ještě ke všemu si beru jejího syna.

„Ne, přivez mi ho teď, vždyť je to kousek, já si to zatím tady aspoň připravím,“ zavěsila. Nasypat cukr do cukřenky zabere přesně 16 vteřin, počítala jsem si to. To se to vážně nemůže udělat zítra?

Jako slušně vychované dítě, které maminka vždycky učila, že starším lidem se má pomáhat, jsem ten debilní cukr jela koupit a na tu pitomou chalupu jsem ho stejně nakonec odvezla.


Ženich bez obleku

Večer jsem se dovalila domů z posledních sil. Vyčerpaně jsem k večeři udělala palačinky a spálila jsem sotva pětinu, takže se to dalo považovat za úspěch.

„Dejte mi sem všechny věci, které chcete na zítra vyžehlit,“ zakřičela jsem na celý barák, aby mě slyšeli všichni, i ti kteří mačkali tlačítka v mobilní říši. Než jsem se vrátila k plotně, byla další palačinka spálená. Naštěstí jde černota na krásu a jim to zítra musí slušet. Červa už jim vypálil tchán před týdnem gulášem s pálivou paprikou, a všichni ho snědli, neodvažovali se protestovat.

„Mámo, kde mám to kvádro?“ ptal se Zděnda, když už potřetí otvíral vestavěnou skříň v chodbě a ona mu pořád ukazovala ten samý obsah.

„Copak já vím, kde máš oblek? Musí být tady ve skříni, já ho tam viděla,“ byla jsem přesvědčená, že černé kvádro s jemným modrým proužkem a koženým páskem visí na ramínku ve skříni.

„Vážně tady není!“

Když jsem dosmažila poslední palačinku ze dvou kil mouky, sarančata se vrhla na večeři a já ještě s mastnýma rukama šla prohledávat všechny prostory v domě, kde by bylo možné sako a kalhoty schovat. I já jsem bohužel byla neúspěšná. Zděnda volal k rodičům, jestli náhodou ještě tam nemůže být. Nebylo.

„To není možný, vždyť já jsem ho tady ve skříni viděla, určitě viselo tady,“ přesvědčovala jsem i sama sebe a znovu prstem ukazovala do levé poloviny skříně.

„Ještě se podívám nahoře u dětí,“ napadlo mého nastávajícího. A ve chvíli, kdy začal stoupat po schodech nahoru, se v mém mozku ozvalo lupnutí. Spojila se nervová zakončení a potřebná myšlenka, která nesla informaci o umístění pánského obleku doputovala na příslušné místo. Pokoušely se o mě mdloby. První myšlenka směřovala k zítřejší svatbě. On si mě určitě nevezme.


Kvádro jsme s mamkou vyhodily už před rokem

Skoro před rokem, když jsme se stěhovali do nově pronajatého řadového domku, jsem navozila všechno oblečení od mých rodičů, kde jsem dosud s dětma bydlela a od Zdeňkových rodičů, kde bydlel on.

„Baru, já ti to pomůžu přebrat, vždyť toho je strašně moc a většina z těch věcí je hnusná,“ říkala mi mamka, když jsme společně vytahovaly pytle s hadrama z auta.

„Asi jo, stejně se to sem nevejde,“ souhlasila jsem a pytle jsme rovnou ponechaly na odpad, který jsem odvezla do kontejnerů na charitu.

„A co tohle kvádro? Vždyť je hnusný,“ nakrčila mamka nos.

„Přece mu nevyhodíme oblek?“

„A na co ho asi bude teď potřebovat. Navíc fakt není vůbec hezký.“

„Asi jo, kdyžtak si bude muset koupit nový.“

„Myslíš na pohřeb?“ zasmála se mamka.

„Ne, spíš na svatbu.“

„Nespěchej zase jo,“ klidnila mě, protože mě moc dobře znala. Všechno musím mít hned a nejlépe už včera. „Navíc v tomhle bych ho před oltářem nechtěla.“

„Máš pravdu, v tom se ženil i poprvé,“ zahodila jsem oblek do igelitového pytle a pořádně nad ním utáhla kličku, protože jsme měly další naplněný.

„O to asi nejde,“ máchla rukou. „Táta se v tom samém obleku ženil třikrát.“

Věděla jsem, že tohle mu nemůžu dnes přiznat. Třeba by vážně ze svatby sešlo. Ale co teď? V čem se zítra ožení?


Oblek od Vietnamců na Velký den

„Nebylo by lepší zajet aspoň k Vietnamcům a koupit nějaký na rychlo? Já myslím, že ho jen tak nenajdeme,“ navrhla jsem zahanbeně. Kdybych takhle promluvila po osmi letech našeho společného manželství, určitě by hned věděl, která bije. Den před svatbou ale ještě vůbec neměl tušení, koho si bere.

Ještě jsme měli hodinu času a do Kralup k prvním asijským obchodníkům to bylo jen pár kilometrů. Zděnkova konfekční velikost naštěstí dovolila koupit první černý oblek, který nám přišel pod ruku. Seděl mu a mně se neskutečně ulevilo. Vezme si mě.

Usnula jsem tak rychle, že jsem se ani nestačila přikrýt peřinou. Tak strašně mě ty svatební přípravy zmohly. Hned ráno jsem navlékla děti do slušivých oblečků. Kluci měli džíny, bílou košili a červenou kravatu, stejně jako táta. Adélka měla zelené letní šatičky a růžové botičky. Nesměl chybět její oblíbený červený dudlík. Byla ostuda, skoro ve dvou letech měla pořád dudlíka, ale plenky už nepotřebovala skoro rok. Nebo to byla spíš moje ostuda? Julinka měla naopak růžové šatičky s černými balerínkami.


Bára mi šla dvakrát za svědka

První problémy nastaly samozřejmě hned ráno. Přijela moje kamarádka Bára, se kterou jsme se znaly už z gymplu. To ona mi šla za svědka na mé první svatbě. A protože se jí to tenkrát moc nepovedlo a já se po dvou letech rozvedla, dnes měla jedinečnou příležitost si vylepšit skóre. Znovu mi měla jít za svědka, i když se ze začátku trochu cukala. Málokdo jde za svědka dvakrát a ještě tomu samému člověku. Jen mi jí bylo líto, protože už byla ve vysokém stupni těhotenství a já pozdě odpoledne litovala, že jsem ji sem v tomhle vedru vůbec tahala. Ale povedlo se jí to, pořád jsme spolu a vypadá to, že už vedle mě Zdeněk umře. Rozvádět se nehodlám, raději si ho zabiju sama.

Bára mi šla pomáhat do šatů, což nebyl zrovna jednoduchý úkol vzhledem k mému rozložitému poprsí a postavy menšího mamuta. Když mě konečně zapnula, prohlédla si mě kriticky a jen významně pozvedla obočí.

„Za hodinu se vdávám, teď už s tím stejně nic neudělám,“ vyděsila jsem se.

„Nemáš lepší podprsenku, tohle je hrozně vidět,“ zapíchla mi ukazovaček do levého ňadra.

Z přízemí našeho domu se ozval hlasitý chraplavý hlas, který nám oznamoval, že už je jeho nositel na místě. Ušklíbla jsem se.

„Ježíš, co to je za chlapa?“ Bára se na mě poplašeně podívala a má nevhodná podprsenka byla ve vteřině zapomenuta.

„To je moje tchyně.“


Svatební šaty jako reklamní poutač na autobusu

Když do ložnice dorazila i moje mamka, častovala moje poprsí skoro stejným výrazem jako před malou chvílí Barča. Ne, tenhle pohled byl daleko horší. Musela jsem lovit v několika dalších šuplících, abych našla podprsenku, která se oběma zamlouvala a pod šatama mi nevytvořila Vysoké Tatry. Kolem pasu jsem obepnula červený široký pásek v domnění, že mi pomůže zatáhnout na několik hodin břicho.

Mamka dobře znala moje myšlenkové pochody. „To ti nepomůže,“ poznamenala suše v můj velký svatební den číslo dvě.

Odraz v zrcadle mi nabídl pohled na autobus oblečený v bílém reklamním poutači, který ještě nikdo nestačil pomalovat. Holka, co chceš? Lepší už to nebude. Boty na podpatku jsem si nasadila až dole v přízemí, takový riskér zase nejsem, abych v nich scházela po dřevěných lakovaných schodech.

„Mami, my jsme Zdeňkovi vyhodily to kvádro,“ pošeptala jsem jí tak, aby to nikdo neslyšel.

„Já vím, to ses mě mohla zeptat,“ obočí jí vyskočilo vysoko do čela. „Tak buď hodná, nebo mu to řeknu,“ ušklíbla se a chůzí hrdé královny vyšla před dům, aby mohla odřídit svou světle modrou Fiestu.

Zděnda už seděl v autě se svým svědkem a něčemu se tam strašně smáli. Já nasedla do auta s Barčou a spíš mě obklopovaly obavy a nejistota, než bych měla takhle dobrou náladu jako můj přítel, který se za chvíli stane mým mužem.

K obřadní síni to bylo přesně pět kilometrů a sto metrů. Přesto za tu dobu stihla má drahá polovička vypít se svým svědkem půllitrovku rumu. Asi na kuráž. Co kdyby měl zaječí úmysly? Takhle se mu alespoň budou plést nohy a daleko neuteče.

Už předem jsme se domluvili na jasném scénáři. Zdeňka si k oltáři odvedou naše holčičky a mě povedou k oltáři a předají tatínkovi oba kluci. Mému otci to samozřejmě nevadilo a většina rodiny se roztomile šklebila, když jsme jim to oznamovali. „To bude tak krásné,“ rozplývali se všichni, až na jednoho. Spíš na jednu. Moje tchyně se s tím nemohla smířit. Svého staršího syna vedla k oltáři dvakrát a mladšího syna už taky jednou odvedla špalírem mezi svatebčany. Bylo nutné to znovu absolvovat? V tomhle jsem ale neustoupila. Bylo po mém, jen tchyně se pak celý zbytek dne tvářila, jak zrovna otevřená sklenice kyselých okurek.


Sestra přezdívaná Vložka

Oslava pokračovala na zahradě u pečeného selete celkem slušnou zábavou. Jen z našeho plánu, že se pobavíme jen v úzkém kruhu, sešlo. Tchyně sezvala nejširší rodinu a ještě zvala další hosty, kteří šli kolem. Zdeněk měl nakonec na svatbě ze své rodiny asi tři desítky lidí a já jen své rodiče. Ti ale vydrželi dlouho, i když si myslím, že kdyby bylo na nich, odjeli by hned po prvních deseti minutách.

Zdenda má ještě dva starší sourozence, bratra přezdívaného Hucul a sestru Lýdii, asi nikomu nemusím vysvětlovat, proč dostala přezdívku Vložka. S Vložkou jsme se nikdy moc nemusely, byla tak strašně podobná tchyni, až to nebylo hezké. Nejen povahou, ale i vzhledem. Vložka navíc trpěla celoživotní lupénkou. Navíc, když se rozdávala inteligence a spolehlivost, Vložka si zapomněla stoupnout do fronty. Přesně proto se často stávala terčem našich vtipů. Hucul se svou ženou se se Zdeňkem před pár lety nějak nepohodli a dlouho trvalo, než si dva bratři k sobě opět našli cestu. Napomohla tomu i naše svatba, kdy mi paní Huculová pomáhala s přípravami. Taky pro ten blbej cukr včera mohla zajet, jenže jí si Bába (přezdívka pro tchyni) neřekla.


Hucul versus Vložka v ringu

K večeru se zábava začínala pořádně rozjíždět. Alkohol odhazoval všechny zábrany u přítomných hostů a u některých dokonce i oblečení. A protože Hucul už se dostal do své rýpavé a protivné nálady, nenechal si ujít příležitost, aby si vyzkoušel, kolik toho Vložka vydrží. Úplně zbytečně mu vyčítala staré křivdy, které dnes a na tomhle místě nebylo nutné řešit. Navíc ve stavu, kdy si sám Hucul neuvědomoval, co se odehrálo před pěti minutami. Pak už stačilo, aby se jen pohoršeně podívala a zvedla oči v sloup. Saze v mozku naloženém v litrech alkoholu vybouchly, že jsem slyšela to lupnutí z Huculovy plešaté hlavy. Ječel na sestru sprostá slova, aniž by se mezitím vůbec zvládl nadechnout. Vložka se sice snažila oponovat, ale spíš byla víc hysterická než progresivní, nebo snad asertivní.

„Vždyť já tady taky vůbec nemusím být,“ rozplakala se ženská, které už nějakou chvíli táhlo na padesátku. Praštila vztekle skleničkou o desku stolu a vstala. Zřejmě čekala, že jí někdo bude nutit, aby se zase posadila, ale nikdo nic neřekl. Překvapivě. Vložka sebrala z verandy své zažloutlé balerínky velikosti 42, ve kterých honila na svatebním obřadu parádu a s nosem téměř dotýkajícím se nebes odkráčela z naší společnosti na prašnou příjezdovou cestu.


„Kam šla?“ divil se můj už manžel, když po návratu z kadibudky nenašel sestru mezi ostatními.

„Nevím, sbalila cvičky a táhla na vlak,“ vysvětlil Hucul a máchal přitom nekoordinovaně rukama.

„Musíš kazit rodinnou oslavu?!“ rozkřičela se Bába na Hucula, jako kdyby snad mohl za vyvolání hádky. Vždyť se celý den snažil sestře vyhýbat a dělat, že vůbec neexistuje. A to ani nemluvím o tom, že rodinnou oslavou byla zřejmě myšlena moje vlastní svatba.

„Mami, prosím tě, nech mě raději na pokoji,“ odpovídal rozezleně, a kdyby mu bylo patnáct, možná by i jednu od mámy schytal. Bohužel, dnes mu bylo přes čtyřicet a ještě navíc byl v právu. Bába ale neposlouchala, výčitky házela na všechny kolem sebe a děda, tedy můj už několik hodin tchán, se zrovna přimotal do dráhy letu jedovatých slov a taky to pěkně schytal. Přešel slova své ženy mlčením a raději si otevřel dalšího Pardála, věděl, že noc bude ještě dlouhá.


Tebe já jsem měla vždycky nejraději

„Brašule, pojď, půjdeme se projít,“ navrhl Zdeněk, aby rodinnou situaci nějak uklidnil.

„Jsem se bála, že po ní fakt skočí,“ šeptala mi švagrová Huculová. „Nevím, jestli bych ho udržela.“ Bába neustále vyskakovala jako čertík z krabičky. Kde ta ženská bere tolik energie v jejím věku?

„A proč bys ho držela? Já bych se nenápadně dívala stranou,“ odvětila jsem a rozlila jsem nám do skleniček na vysoké stopce další porci Ryzlinku rýnského ročníku 2011. Víno světle zlaté barvy s jemnou, ale vytrvalou vůní kvetoucích ovocných stromů s minerálním podtextem. Cítila jsem, jak se mi jeho vyvážená mineralita, sladkost a vhodná acidita doslova rozlévá po jazyku.

Z procházky se dva skoro už střízliví bratři vrátili snad za hodinu v domnění, že jejich matka už vychladla. Ale přepočítali se. Hned ve vratech přišel další pečlivě promyšlený útok.

„Tohle jsem od tebe nečekala,“ namířila prst s okousaným nehtem na Huculovu mohutnou hruď. „Tebe jsem měla vždycky nejraději.“

„Ty vole, mami!“ vyjevil se Zdeněk a nechápavě rozpřáhl ruce. Hucul měl ve svém repertoáru už jen jednu poslední reakci. Hurónský smích.


Svatební noc se synem a lesbickou neteří

Když jsme pozdě v noci zalezli na naše novomanželské lóže, Zdeněk rozhodně nebyl ještě ve stavu, kdy by si chtěl jít lehnout. Šel jen tak nějak z povinnosti. Na manželské radovánky by stejně nemohlo dojít, protože jsme v pokoji nespali sami. Na malé chalupě o rozloze sotva padesát metrů čtverečních, kde mělo spát asi dvacet lidí, bychom jen těžko hledali soukromí. Trvalo jen pár minut, když se opatrně začal plížit z manželské postele, aby mě nevzbudil.

„Kam jdeš?“ posadila jsem se potichu ve tmě, abych nevzbudila našeho nejstaršího a lesbickou neteř, o které si moje maminka celý den myslela, že je to synovec Jakub.

„Já jsem… jen,“ rozhazoval rukama jako přistižený malý chlapec. „Já si jdu jen zakouřit s bráchou. Za chvíli se vrátím.“

Chvíle trvala přesně do rána do devíti hodin. Našla jsem oba bratry v objetí pod pergolou na bílých plastových židlích, jak spokojeně oddychují. Vypadali jako dvě neviňátka. Výmluvám typu, že se nemohl vrátit do postele, protože strašně pršelo a celý by promokl, kdyby přebíhal těch pět metrů do chalupy, jsem nevěnovala pozornost.

A od toho dne jsem mohla zase hrdě nosit oslovení vdaná paní.

242 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše