• Bára Walterová Benešová

Tu ložnici mi někdo tam nahoře nepřeje. Jsem rváč, zvítězím!

Už tři roky čekám na ložnici. Ne na novou, ale vůbec na nějakou. Dva roky trvalo, než jsme udělali obývací pokoj, celou dobu jsme bydleli se čtyřmi dětmi v bytě o dispozicích jedna plus jedna. Celé roky mi mamka říká, že moc spěchám, že bych chtěla mít všechno hned, že si na nic neumím počkat, ale letos v létě otočila. „Kdy už budete mít hotovou tu ložnici?...“


No, a konečně po pěti letech spaní na zemi na matracích, jsme dnes s manželem poprvé vstávali z nové postele, v nové ložnici, na novém linoleu, pod novým palubkovým dřevěným stropem a máme pěkně rozlámaná záda, všechno nás bolí a nijak extra vyspaní nejsme. Je to asi stejné jako, když vám v milostných románech popisují „své poprvé“, jak to bylo krásné, romantické a nic lepšího nikdy nezažili. Ona je ta realita potom trochu jiná.

Dělníci jako nedostatkové zboží

Ale pěkně od začátku. Před třemi lety jsme začali vyklízet půdu, aby Poslední mohykán mohl začít s výstavbou. Plácali jsme to dohromady z výplat, samozřejmě, že jsme neměli nic našetřeno, copak on dneska někdo vážně má? Nebo se to tvrdí zase jen v odborných článcích a v románech? Ani toho času moc nebylo. Navíc tedy s rychlostí a organizací práce Posledního Mohykána by normální člověk zákonitě musel skončit v Bohnicích. Já bych za tu dobu měla postavený už celý barák. Manžel mě ale vždy vyvádí z omylu: „Miláčku, ale za půl roku by nám spadl na hlavu!“


Letos na jaře náčelník Mohykánů kapituloval a souhlasil s tím, že si najmeme dělníky, kteří by nám ložnici, chodbu, druhou koupelnu se záchodem a pracovnu, konečně dodělali. Jenže do toho přišel nouzový stav a dělníci nemluvící plynule česky se stali nedostatkovým zbožím. Najmout si regulérní stavební firmu, i když jsme tuto variantu také zvažovali, se zdálo jako značné finanční drama. Za ty prachy bych si na zahradě postavila nový barák i s akvaparkem.


Začínala jsem si myslet, že mi tam nahoře někdo tu ložnici vážně nepřeje.


Stavbu překazil koronavirus

Když jsme konečně sehnali dělníky od známého, přes známého známého, zdálo se, že konečně všechno nabírá lepší směr. Do měsíce jsou hotoví, tvrdil ten starší z Ukrajiny. Po prvních dvou týdnech práce už se začínalo finišovat se stavebními pracemi. Vybrali jsme si nábytek, zaplatili a v obchodě jsme slíbili, že si jej do tří týdnů vyzvedneme. To už bude dávno dodělané!


Opět jsem ovšem byla rychlejší než myšlenka. Naši dělníci někde chytili ten moribundus, co se kvůli němu letos zavírají obchody, hranice a školy. Stavba se na další dva týdny zastavila.


Jenže my si museli vyzvednout ten nábytek. Kam ho máme složit? Sice je v papírových krabicích, ale venku je neustále sychravo, ve stodole jsou krysy velikosti menších jaloviček a do bytu se nám osmadvacet krabic s nábytkem fakt nevejde. Obětovali jsme pergolu a za slunečních dní, kterých už bylo v říjnu poskromnu, jsme sedávali na schodech mezi zbytky dlažby, ytongu a papírových krabic.


Hrozí zavření obchodů, rychle nakupovat!

Moribundus u dělníků skončil a spolu s ním i ten mladší pracant. Nastoupil zpátky sám starší pán z Ukrajiny, oslaben po nemoci pracoval další dva týdny. Teprve potom přišla na řadu naše práce, ta nejdůležitější, nejhezčí a možná nejnáročnější. Dodělat zásuvky, světla, na strop palubky, obrousit a natřít trámy, vymalovat, položit lino, nainstalovat dvoje dveře, pověsit záchod a umyvadlo a to ani nepočítám, že odpad sice máme vyvedený před dům, ale jaksi nám to kanalizace ještě pár metrů chybí.


Do toho vláda vyhlásila další nouzový stav. Máme ho tu do roka pomalu častěji než sezónní slevy v obchodech. Měli jsme strach, že nám zase všechno zavřou a tak jsme raději vyrazili po nákupech. Někam se to prostě složí, nad tím budeme přemýšlet, až to přivezeme. Breno v Postřižíně ovšem už otevřeno nemělo. Maloobchodní prodej zrušen do odvolání, nebo něco takového stálo na dveřích do prodejny. Bezvadný, už to začíná!


Vážně si myslím, že mi tu ložnici někdo nepřeje.


Letíme do Prahy do Brena, protože to je nejblíž. Na výběr mají v tak velké prodejně z neuvěřitelných tří druhů dekorů. Kašlu na to, beru neutrální světlé dřevo, přestal být čas na hrdinství.


Odpoledne se do Prahy vracím s mamkou pro skříňku do předsíně, kterou jsme tu měli objednanou a při té příležitosti dokoupit skříňky do koupelny. Chybí už jen umyvadlo, všechno mám a vláda může zavírat, jak chce.


Poslední ultimátum

Poslední Mohykán se pouští do broušení trámů v ložnici, potom je natřu a můžeme se vrhnout na obložení stropu palubkami. Po dvou tazích bruska děsivě zakvílí, zaskřípe, něco se přetrhne, a i když se motor stále točí, bruska nebrousí.


Vážně je to jen můj dojem, že mi to někdo nepřeje?


Mám řešení. Jedu si půjčit brusku ke kamarádovi, mě nikdo prostě nezastaví. Začínám se dostávat opět do varu. Musím přepnout mozek do bojového módu, jinak bych zešílela. Do večera stihnu vymalovat dvakrát koupelnu, dvakrát ložnici, dvakrát chodbu a dvakrát natřít trámy. Před vstupem do koupelny, ovšem musím požádat děti, aby mi z ruky sevřené v křeči vyoperovaly ten štětec, jinak se do vany nenaložím.


V pondělí si beru dovolenou a dávám si ultimátum, že dnes už budeme spát v nové ložnici. Polovina stropu je nedodělaná, na zemi piliny, prach a nepořádek a postel rozložená na nanočástice v pěti krabicích dole v pergole, no nevím, jak tohle chci dokázat.


Ve čtyři odpoledne máme naprosto skvělý mezičas. Už jen položit lino a sestavit postel. Věřím, že to dokážeme. Lino pokládáme přes dvě hodiny, díky těm výklenkům, které jsem si tam vymyslela. Jednou mi za to poděkuje.


Bouchlo kolo na dálnici

Vynosíme nahoru krabice s postelními komponenty a manželovi se rozezní mobil. Jednomu z řidičů bouchla pneumatiky u kamionu. Sám ji nevymění, Mohykán musí vykopat válečnou sekeru a vyrazit do bitvy.


Já zůstanu válčit sama doma. Volám na pomoc děti. Je to přece jen velké lego, nic víc. Budeme si hrát, nebudeme pracovat. Fakt to zvládeme, ani nemusíme nic přemontovávat, přešroubovávat nebo otáčet. No tak, ale jen maličko.


Manžel se vrací domů akorát na uložení roštů a matrace. Ta postel je tedy zákeřně vysoká. Skoro mám pocit, že ležím na eiffelovce, nebo minimálně v sedmém patře paneláku.

„Táto, já se bojím, že v noci spadnu!“ Kdo by neměl závrať po pěti letech strávených na matračce na zemi. Dokonce cítím i ten řidší vzduch, než na jaký jsem zvyklá tam u země. A když si chci uložit na podlahu mobil, protože noční stolky už jsem smontovat nestihla, musí mě Pán tvorstva vytáhnout zpátky do peřin, jinak bych se sama nahoru nevyškrábala.


Zabarikádováni v ložnici

A to jsem mu ani nevyprávěla, jak jsem zavolala rodiče, aby se přišli podívat, jak nám jde práce pěkně od ruky. Vlezli jsme si do ložnice všichni – rodiče, děti, já a oba psi, prohlížíme si posuvné dřevěné dveře, vypadají vážně dobře. Jenže pak se je táta snaží otevřít a nedaří se. Prostě se neotevřou. Za zavřené křídlo se totiž svalila role zbytkového lina a to brání jejich posunutí. Při představě, že tu budeme jak pitomci sedět v jedné místnůstce a čekat až přijede náčelník Poslední Mohykán, aby nás vysvobodil, musím okamžitě jednat.


Naštěstí ještě dolů nenamontoval tu vodící lištu, jinak bychom se odtamtud fakt nedostali. Takhle jdou dveře alespoň trochu odtáhnout ode zdi a já tam prostrčím ruku, abych roli lina odsunula. Ufff, jsme vysvobozeni z vězeňské cely.


Ležím v posteli vedle sebe jako dvě rozplácnuté žáby. Napadá mě, že bychom měli novou ložnici pokřtít, ale na to nemáme ani jeden dostatek energie. Jen na Mohykána otočím hlavu. Ví, na co se ptám, zavrtí hlavou. Jsme v tom za jedno, tak dobrou noc!

51 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše