„Pojedeme na víkend a zase na Berounku!“ Oznamuje mi nadšeně můj manžel do telefonu a mně se zježí všechny chlupy na těle. Zase do toho kempu, který se stavěl v době, kdy na Pražském hradě bydlel ještě Gustáv. Hurá! Okamžitě mi naskočí obrázek mě ležící se psem a Posledním mohykánem v jednom stanu a to dokonce dvakrát. Neumím si nic lepšího představit.
Magisterský titul z hledání výmluv
Do pátku jsme se stačili kvůli manželovu výletu zeštěkat ještě několikrát. Třikrát mi praštil s telefonem, aniž by mě nechal domluvit a nakonec mě obvinil, že umím vždycky najít miliony argumentů, proč to nejde, než abych to raději zkusila. Uznávám, že mám magisterský titul z hledání výmluv, ale v neústupnosti jsem bohužel teprve v předškolním vzdělávání. Takže se stejně nakonec jede! Děti se těší, pes se těší a já už od středy nemohu usnout.
V pátek odpoledne, když začínáme balit, času dost, otevře Vojta naši prepperskou skříň (Konec světa?! Doma trénujeme na apokalypsu… si přečtěte zde) na obranu a přemýšlí, co všechno si zabalíme s sebou. To je nápad! Uděláme z toho víkendový nácvik na konec světa. Jsem ochotna spát ve spacáku pod širákem i v lese, pokud mě tam někdo bude štvát. Bereme drátovou pilu, křesadla, sekeru, nože a samozřejmě náramky přežití. Nesmím zapomenout ani tablety na čištění vody, díky kterým můžeme pít i vodu z řeky. Najednou se mi chce jet, mamka si samozřejmě opět klepe na čelo a nabádá nás, abychom byli hlavně opatrní. Dělá, jako kdyby nám se někdy stávaly nějaké katastrofy. Rozloučíme se s Falenkou, která s námi bohužel jet nemůže, protože se jí v autě dělá dost špatně a nepomáhá ani Kinedryl. A navíc nemá ráda davy lidí, takže nevím, jak by to s ní dopadlo. Zůstává tedy na víkend doma s babičkou a s dědou.
Koronavirus zakázal rozdělávat ohně
Příjezd do kempu je pořád stejně debilní. Úzká ulička mezi ploty, kde se dvě auta vyhnou jen v některých úsecích, pokud jedno z nich vjede chatařům na zahradu. V recepci před námi stojí pár zhruba v našem věku a objednává si jeden nocleh ve stanu s malými dětmi. Pán by prosil od majitele pytel palivového dřeva a majitel kempu upozorňuje, že je do odvolání zakázáno rozdělávat ohně v celém Středočeském kraji. To ovšem málo kdo věděl, protože jen za těch pět metrů, co jsme ujeli po kempu k recepci, jsem tu ceduli viděla asi čtyřikrát.
„A to se nesmí kvůli koronaviru?“ ptá se nechápavě paní a já si říkám, že špatně slyším. Tohle snad nemůže myslet vážně. Vím, že se nesmím na manžela podívat, jinak oba vyprskneme smíchy a vzhledem k tomu, že nedodržujeme epidemiologické nařízení dvou metrů, mohl by mít pán na zádech nalepené mnou právě rozžvýkané pohankové lupínky.
Pobyt v uprchlickém táboře
Nahlásíme panu kempaři počet dětí, auto, dva stany, psa, samozřejmě nás dva a ubytovací poplatek obci. Já zaplatím z manželovy peněženky ubytování a můžeme jet rozbít bydlení. Trochu zbytečně nadnesené slovo, když jen v kufru otevřeme naše zavazadla a rozbalíme stanová ležení. Bezpochyby musím uznat, že máme nejstarší stan v celém kempu. Klasické áčko pro mě, Mohykána a psa, které bylo možná moderní, kdy Lípy stály ještě 2,50 Kčs a pro mléko se chodilo do kravína. Možná, že by to nebylo zase tak špatné, kdybychom ten stan ovšem vzali celý. Chybí nám vrchní plachta a tak budeme spát jen v hadrové ložnici. Tvářili jsme se jako hrdí majitelé nového vývojového typu stanu, kdy vrchní plachta není potřeba. Nemohli jsme o tom ostatní obyvatele kempu ale přesvědčit, protože nepršelo. To by nám do stanu teklo zhruba stejným tempem jako do jaderné ponorky Kursk na dně oceánu.
Hned při průjezdu kempem při výběru vhodného místa si připadám jak v uprchlickém táboře. Takhle nějak jsou zachycené bivaky utečenců na novinářských fotografiích. Jeden plátěný dům vedle druhého, mezi nimi natažené šňůry s prádlem, pobíhající polonahé a špinavé děti, tady jen chybí to bláto. Jenže zde jsou lidé dobrovolně, jakože na dovolené.
Pitná voda z řeky Berounky
Jako první nabírám vodu z řeky do lahve a házím dovnitř tabletu. Pečlivě jsem si přečetla návod, že voda musí odstát 30 minut a teprve potom ji můžeme pít.
„Nemyslíš si doufám, že tohle budu pít?“ ukazuje manžel na podezřelou plastovou flašku.
„Samozřejmě, že ne. Klidně můžeš umřít žízní, až přijde konec světa,“ odkládám postapokalyptickou vodu do stínu a Mohykán jde raději na pivo ke kiosku. Jeho chyba, že nebude na konec světa připraven. Voda je po půl hodině čirá a jen trochu z ní smrdí chlor, ale chuťově asi stejná jako doma z kohoutku. Hned večer začínáme prepperský trénink v lese, zamaskovaný za dlouhou procházku se psem.
Procházka Saharou bez kapky vody
V sobotu vyrážíme na výlet do nedalekého lomu Amerika. Vyprávím dětem celou legendu o Hansi Hagenovi i o pověsti, že kdo třikrát zazvoní na starou kolejnici, do roka zemře. Samozřejmě chceme všichni tohle udělat jako první, ale bohužel. Lomy jsou nepřístupné a lidská nohu dolů vkročit nesmí. Mohli jsme tu nádheru pozorovat jen shora. Ono je určitě pravda, že kdyby dolů lidi pouštěli, už by to asi zase taková nádhera nebyla.
Z původně plánované procházky kolem lomu, kdy mám pocit, že za chvíli budeme zpátky, se stává dvanáctikilometrový pochod. Celou cestu na nás praží slunce a tu vodu jsem pochopitelně nechala v autě, protože budeme přece hned zpátky. Po celou cestu narážíme na ukazatele, že u lomu Malá Amerika na nás čeká občerstvení. Jenže to jaksi nejsme schopni nalézt, ani když lom několikrát obejdeme. Celý vyprahlí se vracíme na dlouhou túru zpátky. Přesně takhle si představuji, že lidi umírají na Sahaře s vyplazenými jazyky. Jen s tím rozdílem, že tam se nemusí prodírat mezi davy turistů. Občas mám dokonce pocit, že mě pronásleduje fata morgána a já před sebou vidím studánku s čistou průzračnou vodou, ale to ne, to se šel jen manžel vyčůrat. Já už bohužel nemám co.
Vojta vymýšlí hru na zpáteční cestě na zabavení. Budeme počítat lidi, kteří jsou tlustší než já a lidi, kteří jsou hubenější než on. Chce mě zabavit, abych nemyslela na žíznivou smrt, která se ke mně blíží mílovými kroky. Když se doplácáme zpět na parkoviště, jsem už u čísla 24 a jen to mi trochu svlaží vnitřnosti. Pes táhne břicho po zemi a my vypadáme jak animované postavičky s jazykem na vestě a rozdrbaným oblečením. Bereme útokem stánek s vodou, kde mají prozíravě na zemi i misku pro psy o objemu zhruba 15 litrů. A protože tam jiní psi nejsou, vrhám se k misce spolu s naším staffordem.
Znalosti fyziky se na minigolfu neosvědčí
Ani v sobotu večer nás neláká místní zábava se starou skupinou trampíků a jejich strunovými nástroji. Volíme raději minigolf ve vedlejším kempu, i když i ten minigolf pamatuje ještě doby, kdy jsme se oslovovali soudruhu a soudružko. Je popraskaný, zkroucený a zrezivělý. Vojta křičí, že veškeré jeho znalosti fyziky jsou mu k ničemu, že tady neplatí, že úhel odrazu se rovná úhlu dopadu. Když už se mu posedmé nedaří umístit míček zakřivenou holí do jamky, začne se vztekat. A protože je s námi malý Románek, nechce před ním vypouštět ostřejší výrazy. Ještě, abychom poslouchali, že jsme ho naučili sprostým slovům.
„Já se durdím,“ křičí Vojta. „Já soptím!“
Ale protože pro Románka jsou to neznámé výrazy, stejně je přesvědčen, že je to to nejsprostší, co kdy slyšel.
A soptit Vojta nepřestane až do konce hry, protože bohužel prohraje se svou matkou o jediný bod. I když tedy velmi čestně, protože se k jednomu šťouchu navíc sám přizná. Jako ocenění fair play mu koupím utopence a poplácám ho po rameni, ale výhra mě neskutečně těší.
V neděli už jen sbalit naše prehistorická obydlí a hned po návratu náš stan starší než my dva dohromady házím do popelnice. Navíc se nám nepodařilo našemu staffordovi vysvětlit, že i když jde o nový vývojový model stanu, musí se zip při příchodu a odchodu rozepínat, nikoliv protrhnout.
