Anka mě pořád přemlouvala, abych vymyslela nějaký společný výlet. Dokonce byla ochotna se mnou znovu absolvovat Koněpruské jeskyně (výlet do Koněprus zde). Přemýšlela jsem dlouho, až nakonec Vojta nadhodil Laser Game. Copak já vím, co je Laser Game?
Po dostatečném studiu tohoto pojmu zjišťuji, že by to byla vhodná zábava pro nás. Střílet po sobě laserem v přítmí arény a vybít tak dostatek energie. Mám trochu obavy z Anky, protože po mně neustále chce, abych zajistila s majiteli, že budeme moci střílet ostrýma. Potom se ptá, zda nás bude moci bít tou zbraní, když zrovna nebude moci střílet.
Vojta má naopak strach, abychom se uvnitř arény nesrazily, protože by prý možná museli začít s okamžitou rekonstrukcí.
První válečná hra začíná už při jízdě autem
V neděli po obědě konečně vyrážíme směr Braník. Vybrali jsme Laser Game Braník. Máme objednané dvě hry pro deset lidí. Já beru děti, Anka své děti a svou bláznivou sestru zvanou Karel a ještě se k nám připojila moje kamarádka Péťa se svým osmnáctiletým synem Honzou, který dělá také taekwondo jako moje dětičky. Moje první podmínka před odjezdem je, že v žádném případě nebudou v jednom družstvu Vojta s Honzou. Byla by to hrozná přesila a hlavně já neumím prohrávat. Tak možná leda, že bych byla s nimi ve družstvu. Pak by mi to nevadilo.
Vedoucí vůz řídím já, Anka se samozřejmě veze za mnou. Nechává na mně celou zodpovědnost a stejně mi nakonec bude nadávat. První problémy přicházejí až v Praze. V Holešovicích zapomenu odbočit do Blanky, protože se naplno zaberu do hovoru s Péťou. Honza bohužel reaguje až po minutí odbočky. Po bitvě je každej generál!
Projíždíme Holešovice všemi směry, abychom se vrátili k slavnému tunelu, a já jen vidím ve zpětném zrcátku, jak na mě Anka hrozí pěstí, jsem docela ráda, že ji z druhého auta neslyším.
Takový přehmat se nám povede ještě asi třikrát. Měním pruhy na poslední chvíli a bojím se podívat do zrcátka. Strach mi to nedovolí. Nakonec dorazíme na místo určení úspěšně, všichni, bez zranění a ještě navíc včas.
Obsluha jako z Pobřežní hlídky
Prosím Anku, aby po vstupu do baru mlčela a nechala vyjednávání na mně. I když mi to slíbí, stejně to nezvládne dodržet. Číšník, který vypadá jako Matt Brody z Pobřežní hlídky, nás usadí u rozlehlého stolu a my si můžeme objednat pití, abychom se posilnili před výkonem. Nejdřív si objednám Kofolu jako děti, ale pak si vzpomenu, že držím vlastně dietu a okamžitě svou objednávku měním na jemně perlivou vodu. Přece si to nezkazím, když mě čeká sportovní výkon.
Když jsme připraveni, vede nás Matt Brody k aréně. Anka se nezapomene zeptat, jestli pohledný číšník bude hrát s námi. V rozpacích ji musí odmítnout. Musíme si vybrat vestu, nad každou je jméno pohádkové nebo filmové postavy. Beru Trautenberka, Anka Fionu, Vojta Dory (to je ta ryba z filmu Hledá se Nemo, jak ví pořád hovno), Anička Mimoně a Adélka skáče po Barbie, aby jí to náhodou nikdo nevyfoukl.
V džungli jsem jako ve Vietnamu
Matt Brody nás vpouští do Jungle arény a my se dovnitř hrneme jako stádo splašených koz. Rozutečeme se na všechny strany, i když ani jeden z nás neví, co přesně má dělat a jak to uvnitř nehostinné džungle vypadá. Hlavou mi proběhne obrázek Jean-Claude van Dammea jako vojáka ve Vietnamu. Přikrčím se do podřepu a mířím na obě strany. Pomalu se sunu podle stěny a hledám případný svítící cíl. Všechny smysly se mi zbystří, připadám si jako superhrdina z Marvelu s nápisem Trautenberk na vestě.
Jakmile zahlédnu Anku řítící se přede mnou a se zdviženou pistolí nahánějící mého syna, počkám pět vteřin, než se jí rozsvítí znovu vesta a zastřelím ji zcela zbaběle zezadu.
Najdu terč, který mi po zásahu přičte dokonce 501 bodů. V tom se ale na mě řítí Anka a já zvedám ruce vzhůru.
„Nestřílej, ukážu ti terč,“ slibuju a ona souhlasí. „Nezabijeme se a já ti pomůžu.“
Je z druhého týmu a já mám na ni nastraženou léčku. Anka si odstřelí terč a v klidu odchází. Přece jsme se domluvily, že ušetříme vlastní životy. Ale já jsem padouch z Krakonošských pohádek a jakmile se ke mně otočí zády, dostane přímý zásah. Než si vůbec uvědomí, co se stalo, jsem v trapu. Odmítám čelit jejímu hněvu. Zabarikáduji se v rohu u okénka a jen vystrkuji zbraň a sestřeluji vše, co se pohne. Nikdo mi neuteče. Střílím vlastní děti, stejně jak ty cizí. Nikoho neušetřím.
Po první hře, můj tým vyhrává a já jsem dokonce hráčem s nejvyšším počtem bodů. Vestu ze mě ovšem musí stáhnout, protože se na mě potem přicucla jako zvířátková přísavka na zrcadla. Dostávám se do bojového varu. Mám pocit, že všechny porazím. Chce se mi řvát a bít se do prsou jako Tarzan.
Vzhůru do vesmíru a ještě dál
Druhou hru nás čeká menší Spaceship aréna. Vesmírná základna se mě zmocní, hned po vstupu. Nahazuji vlastní válečný mód. Tentokrát jsem ovšem Iron man. Hrajeme ve dvojicích podle předchozího umístění a mně los přisoudil Karla, tedy Karolínu. Vyhrožuju jí, že pokud mi to zkazí, umlátím ji v baru půllitrem.
Tentokrát jsem už odvážnější a vrhám se do boje doslova po hlavě. Dokonce se válím po zemi, jen aby mě soupeř netrefil. Najdu škvírku v podlaze na kapitánském můstku a odtud ostřeluji ostatní. Brzy mi na to ale přijdou a zabijí mě snad třikrát po sobě. Hledám nový úkryt a objevím další terč vysoko na stěně. Než do něj ovšem trefím třikrát, proběhne mi pod nohama Anky desetiletý syn. Ve chvíli, kdy mi vesta zahlásí, že jsem zasažena, z malého Péti už vidím jen poslední zelené světýlko za nejvzdálenějším rohem.
Honza se zabarikádoval na kapitánském můstku a teď střílí škvírkou on.
Vystřelí po mně, ale jeho pistole zahlásí: „Obě ruce na zbrani!“
A to je moje chvíle. Porušil pravidla a já ho za to s radostí ztrestala.
Ve dvojících skončíme s Karlem až na druhém místě, ale zase máme prvního zraněného. Karolína se chtěla ukrýt před útočníky a podcenila sílu odporu zátěžového koberce. Obě kolena má spálená jako od rozžhaveného železa a z jednoho jí dokonce teče krev. Je to prostě tele.
Bitva s místním gangem
To ještě netušíme, že nás čekají další dvě hry. Na třetí souboj nás totiž vyzve partička místních. Pravděpodobně majitelé tohoto areálu a jejich přátelé, kteří jsou členy nějaké Laser sekty. Nejdříve hrdinně vykřikujeme, že na nás nemají, protože jsme prostě borci, ale brzy nám sklapne čelist. Hned po vstupu do džungle nás začnou kosit jako mouchy. Nemůžu nikoho z nich trefit a jsem neustále vybitá. Cloumá mnou pravý nefalšovaný vztek a chci bojovat. Hysterčím a střílím po všem, co se hne. Když si myslím, že jsem perfektně schovaná a ležím na zemi, některý z protivníků mě zase zasáhne. Nikde ale nikoho nevidím, jak je to možné? Jak to dělají? Dostaneme neskutečnou nakládačku. Přehrají nás o skoro 15 tisíc bodů!!!
I když nám skládají poklonu, dovedu si představit, že to říkají každému. Jako dárek mají ovšem pro dva nejlepší hráče virtuální realitu. Jsem to já a Honza a vůbec nevíme, co nás čeká.
Paní majitelka nebo provozovatelka areálu nás posadí do dvojsedačky jako na horskou dráhu a přiklopí před nás železnou zábranu. Začínám mít strach, vždyť jsme uprostřed budovy, copak z toho můžu vypadnout? Na hlavu mi nasadí brýle a sluchátka a Vojta nám vybere létání mezi vysokými mrakodrapy. Ví dobře, z čeho mám strach.
„Báro, co jsme komu udělali?“ ptá se Honza, než začne zběsilá dvouminutová jízda.
Neslyším vlastní řev, protože mám sluchátka a do uší mi sviští prudký vítr. Jenže ostatní ho bohužel slyší a samozřejmě i všechny moje nadávky. (Na videu je to asi slyšet a vidět)
Odcházíme totálně splavení a o mnoho stovek lehčí. Bolí mě stehna, mám natažený hýžďový sval, bolí mě kolena a na ramenou a na krku mám pocit, že mi sedí těžký balvan.
Přesto jsme rozhodnuti, že nás tady neviděli naposledy. Příště jim to nandáme!
