• Bára Walterová Benešová

Volný víkend s manželem a venku prší! Žádná romantika, ale tři dny v montérkách a prachu

Aktualizace: 10. čvn 2020

Vzala jsem si blázna a tak se s tím musím prostě smířit. Taky to určitě dobře znáte. Hurá akce – najednou se pro něco rozhodnete a během pěti minut na tom začnete intenzivně pracovat. Často jsem kvůli jedné vázičce, která se zrovna nehodila do volného prostoru, schopna otočit celý barák z jihu na sever. Například v obýváku stačil jeden starožitný otevírací psací stůl a byl tu nový obývací pokoj. Ale prostě jsem ten stůl mít musela, i když mi taťka říkal, že se mi tam nevejde. „Problémy se řeší, až když nastanou. Já ho prostě potřebuju.“ Koupila jsem ho, přivezla a zjistila, že se mi tam vážně nevejde. Nábytek jsem kompletně přestavěla. A že kvůli tomu manžel musel demontovat stahovací schody na půdu a předělávat je jinam, už nebylo podstatné. Hlavně, že mám hezký obývák.



Hurá akce začala hned po probuzení

V sobotu se můj manžel probudil a prohlásil: „Jsem celý víkend doma, nejdu do práce a venku prší.“ Každá normální žena by zřejmě měla vidinu romantického a milostného víkendu nebo třeba výlet, ale na to znám svého muže až moc dobře. Taková představa mě ani nepadla. „Co kdybychom postavili Aničce ten pokojíček?“ přesně jsem to věděla, že jeho víkendová zábava se nám nevyhne a že se budu těšit do práce a ještě několik dní ho proklínat při každém namáhavějším pohybu.


Rozhodnuto bylo ve vteřině a už jsme vyrazili do Hornbachu nakupovat materiál. Sádrokartonové desky, CW profily, UW profily, tmel, sádru nebo jak se to jmenuje na zadělání těch spár, šrouby, futra, rohy, primalex a další spoustu věcí. Úplně plný pojízdný vozík a já v tom měla jen jedny kolíčky na prádlo. Manžel povolal do zbraně svého nejlepšího kamaráda, který mu zároveň slouží i jako druhá manželka. A já požádala o pomoc svou nejlepší kamarádku.


„Nechceš přijet na kafe?“ prosila jsem do telefonu.

„Asi si mám vzít montérky, že jo?“ rozesmála se, když slyšela můj hlas. „U vás to vždycky smrdí prací.“ Jak ona to vždycky hned na mě pozná, nechápu?!



Jak si soused málem cvrknul

Začalo se hned odpoledne, rozmontovat velkou šatní skříň, přenést naše matrace do obýváku a už Roman na podlahu skládal první profily na dvě budoucí příčky.

„Teda, Bařko, ty seš prase! To je neskutečný!“ křičela na mě Anka, když sundala vrchní desku skříně a na hlavu se jí vysypala asi tuna prachu, několik starých ponožek, ztracené propisovačky a kupodivu i opuštěné euroobaly. Ležely tam v prachu zapomenuté stejně jako deník Jana Tleskače na zvonici u Svatého Jakuba. „Ty máš takový štěstí, že tu není tvoje mamka!“ vyhrožovala mi. Byla jsem moc ráda, že u toho nebyla. Stačilo poslouchat ty její kecy, ještě kdyby do toho přišla naše babička-učitelka. To už by bylo vážně moc.


Desky ze skříně se nosily na balkón a házely se dolů na trávník. Kluci ovšem nehleděli na to, zda náhodou zrovna někdo není v dohledu a s rachotem posílali kusy mého šatníku leteckou poštou dolů. Infarkt tak naštěstí přivodili málem jen sousedovi, který se zrovna vrátil z práce a vystoupil z auta, když letěla šuplata. Nadskočil úlekem, že si málem rozbil hlavu o rám vozu a trochu podrážděně poznamenal: „Ses mi málem cvrknul!“ Naštěstí je soused mladší ročník a infarkt, selhání srdce nebo mrtvice mu zatím ještě nehrozí. Ještě, že je záchranář, tak si kdyžtak může sám poskytnout první pomoc.



Práce nám šla dobře od ruky a v sobotu jsme končili až hodinu před půlnocí. A to mě ještě kluci poslali dolů k rodičům, abych se šla podívat, jestli ty šrouby neprolezly skrz strop k mamce do ložnice. A já blbka jsem šla. Váleli se smíchy a málem si tou vrtačkou provrtali i břicha, jak strašně je moje počínání pobavilo.


V neděli jsme zůstali na práci už jen my dva a naše tři děti. Myslela jsem si, jak nám to jde všechno krásně a jaká je to pohoda ten sádroš. Než začal brousit. Celým domem se nesla hustá bílá oblaka prachu, který zalézal snad úplně všude. Nejen, že manžel vypadal asi o dvacet let starší, ale bílý popílek posedal do příborů, do hrnků, do kastrolů, ale i do knih. Všechno jsem musela vzít do ruky a pečlivě vyklepat a utřít.


Při úklidu udělala pořádný vítr babička

A pak přišla na pomoc i babička. To to teprve začalo lítat. „Aničko, nekoukej a dej to na tu polici, šup šup… Adélko, utírej to pořádně, musíš si ten hadr vymáchat… Vojto, přines sem tu skříňku... Ale babi, já to asi neunesu… Ale uneseš, dělej, nezdržuj… Zdeňku, já to raději zametu, máš špatnou techniku se smetákem… Baru, dělej, dávej si tam už ty šuplíky...“


A takhle to šlo až do pozdních večerních hodin, kdy babička odcházela téměř v předklonu. „Já jsem tři měsíce doma a teď když jdu do práce, tak se zničím poslední večer,“ spílala nám.

V pondělí jsem si na manželův nátlak musela vzít dovolenou. K naší práci přidal ještě další nápad. Když už bude malovat ty stěny nového pokoje, tak rovnou vezme celou kuchyň. Měl pravdu, že jsme sedm let nemalovali a stěny nesly známky opotřebení nejen kuchyňským provozem, ale i mým pálením svíček – sem tam nějaká mastnota nebo propálenina, jinak nic moc. Občas rozlité kafe, ale to určitě nebyla moje vina… a zatékání kolem oken, za to mohli ti dělníci, co nám to stavěli. Jenže to mohl dřív, než jsem celou tu kuchyň vydrbala od toho prachu z broušení sádrokartonu.


Překážková dráha při vaření na čas

Všechno bylo sice přikryté obrovskými igelitovými plachtami, ale taky bylo potřeba uvařit oběd. Odhrnula jsem igelit jen ze sporáku a asi z deseticentimetrového kousku linky, abych nakrájela maso a nakrmila tak rodinné dělníky. Když jsem potřebovala olej, přeskočila jsem pět šuplat, dvě židle a jako had se proplížila do špajzu pootevřeném na sevřenou pěst. Do lednice pro maso už stačilo jen podlézt stůl, použít koště jako tyč na skákání a vytočit koleno do 98 stupňového úhlu, abych položila svou širokou nohu na podlahu mezi krabice. Pro sůl jsem vyzkoušela styl plazením vpřed, kdy jsem se musela vcucnout mezi linku a plandající igelit, abych z horní police vylovila slánku. Dýchalo se tam asi tak stejně dobře jako ve stanu pro dva v srpnových vedrech.



Nakonec jsme si naobědvali. A čas jsem měla při opičí dráze suverénně nejlepší. Klidně bych se mohla zúčastnit Ninja faktoru a ještě při tom uvařit svíčkovou.

Spokojeně jsme se dívali na krásně čistou a bílou kuchyň. A pak jsem vzala do ruky kladívko a začala přidělávat na zdi dekorace a obrázky. Pečlivě jsem si všechno na zdi rozměřila, udělala maličké tečky obyčejnou tužkou a zatloukla hřebíky. Pak jsem navěsila obrázky. A sakra! Rozměřila jsem to špatně a manžel zrovna stál vedle mě. „To snad nemyslíš vážně?“ jen dvě malé dírky po hřebících a on se mohl zbláznit. „Mámo, já tě fakt asi zabiju.“


Po třech dnech intenzivní řemeslné práce, jsem se já kancelářská krysa doplazila do postele po čtyřech a cítila jsem, jak mě bolí všechny svaly a ve stehnech mi dokonce škubalo.


Jen doufám, že příští víkend jde do práce, jinak já odjíždím na wellness pobyt!!!

88 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše