Naše skupina na messengeru s názvem Sportovkyně roku, posledních pár dní na přelomu prázdnin trochu skomírá. Polovina je sice na dovolené, ale je zapotřebí to trochu rozhýbat. Navrhuji brusle v pátek odpoledne. Medvědice musí obšťastňovat Velkého medvěda, Bruthusa se zase vymlouvá a Bludička se někde na dovolené přežrala medovníku, až se pod ní protrhla přehrada.
Slávu naší skupiny opět musím zachránit já spolu s Vačicí, Veverkou a Pírkem. Já a Vačice bereme i mláďata, protože moji indiáni už mají své slovo v kmenové radě, nepodaří se mi je zanechat doma, aby bránili pueblo.
Bezprostředně před startem se ovšem snažím upozornit na déšť, který se spustil nad naším pueblem, Velký Manitou spustil svůj pláč nad naší prořídlou sestavou. Veverka se ovšem dušuje, že je to jen přeháňka a už nebude pršet a tak vyrážíme na startovní čáru, abychom jí ukázali, jak moc jí věříme. V počtu šesti kusů se naskládáme do čerstvě vyčištěného auta Mluvicí vačice, světlé sedačky má jak kdyby auto právě vyjelo z výrobny. Za neustálého řevu, pokřikování a pošťuchování se dokodrcáme na startovní čáru na cyklostezce pod mostem, kde už na nás čeká Pírko a Veverka. Teplé pírko ovšem nesplnila zadání a z kufru svojí Fabie vyloví svítivě žlutou sportovní koloběžku, aby prý nezdržovala. I když jí vysvětluji, že to se vážně nemusela bát, protože Vačice stojí na bruslích poprvé a náš Slepýš bruslí jako kdyby na tom stál poprvé, tvrdí, že mi nevěřila.
„Mám o něj trochu strach,“ říká Pírko, když vyrazíme rychlostí hlemýždího pochodu a přitom ukazuje na Splašeného kojota, který mezi námi projíždí, jak kdybychom dělaly tyčky slalomu a přitom se mu brusle na nohou podezřele kroutí a ližinkou na kolečka brousí o asfaltovou cestu. Občas vyskočí a přetočí se, a protože neumí brzdit, skáče kotoulem letmo do trávy.
„Já spíš o ty brusle,“ musím souhlasit s Pírkem.
Kojotovy brusle vážně nevypadají, že by byly stavěné na freestylové ježdění, které to připomíná v Kojotově podání jen velmi vzdáleně. Klátí se na tom, jak vlajku ve větru, máchá rukama a vykřikuje, že jezdí intuitivně a má svůj styl. V jednom má pravdu, svůj nenapodobitelný styl skutečně má.
Vačice má svítící kolečka a hovado
Po prvním kilometru se začíná Vačice vymlouvat na bolesti kotníku, kolene, chodidel a zad. Přitom ve tváři vypadá, jak kdybychom pokořili hranici padesáti kilometrů. A to jedeme sotva dvacet minut.
„Tak kde jste, já už tady na vás takovou dobu čekám,“ vítá ji vřelými slovy vlastní syn, který protáčí šlapku na jízdním kole.
„Zavři tlamu, smrade, nebo tě hodím do Vltavy,“ vyhrožuje Vačice svému mláděti a přitom ani nezvedne zrak od cyklostezky, asi jí je pohled pod svítící kolečka milejší. A ani jí nevadí, že je to Labe.
„Hele, tobě svítí kolečka,“ směje se Zkažená veverka a ukazuje na přední barevné blikající kolečko. „Ty nám děláš diskotéku.“
Snažím se držet pomalý krok s Vačicí, aby neměla pocit, že jsme se na ní vykašlali. Mám pocit, že má nějakou nevzhlednou černou tečku na holeni, připadá mi příliš velká, než aby to byla piha. Odhodlám se, moje autistická duše postiženého perfekcionisty nevydrží, stejně jako když přede mnou v autobuse stojí madam, která má na černém kabátu dlouhý blonďatý vlas a já jí ho prostě musím z ramenou sundat. Předkloním se a teprve na vzdálenost několika centimetrů zjišťuji, že je to hovado, tedy přesněji ovád, který se drží kamarádčiny nohy jak hovno košile. Rozmáznu ho a najednou vystříkne všude kolem krev.
„Ty vado, ty seš poprvé na bruslích a hned u toho hodláš darovat krev?“ otírám si totálně zakrvácenou dlaň, jako kdybych jí přeřízla tepnu.
Jen mávne rukou a nechá mě být. Musí se soustředit na každý klouzavý krok na zvlněném asfaltu.
Učíme se brzdit
Když podjíždíme pod mostem, napadne Vačici, že by měla začít zjišťovat, jak se na těch bruslích brzdí, protože právě sjíždíme lehoučký kopeček a kolečka se sama od sebe roztočí.
„Zvedni pravou nohu na patu a zatlač,“ radím kamarádce.
„Ty si zešílela, jak mám zvednout nohu, když jedu,“ okřikuje mě vztekle a máchá rukama kolem sebe jak umírající delfín ve studni.
„Logicky se to dělá za jízdy, když stojíš, nepotřebuješ brzdit.“
„Ježiš, ty seš zase chytrá!“
„Dej tu pravou nohu mírně dopředu a zvedni ji na patu, opři se o ni,“ snažím se radit.
„Nejde to!“ vykřikuje, ale podle mého se ani nesnaží. „Prostě mě zastav, jinak se nedostaneš domů!“
Předjedu jí, postavím se k ní čelem a nechám ji do sebe narazit jako lokomotivu do nárazníku na nádraží. Štěstí je, že máme obě dvě tak vyvinuté přednosti, že se nám jen zavlní trika a Vačici to spolehlivě zabrzdí. Akorát nevím, jak jí budu brzdit, až opravdu budeme sjíždět ten prudký kopeček od lávky přes potok. Asi počkáme, jakou rychlost nabere a kam až se jí podaří dojet.
Vracím se na startovní čáru
Vačice už ovšem po kilometru a půl začne striktně vyžadovat své tenisky, které chce mít s sebou. Nakonec to nevydržím a rozhodnu se pro ně vrátit. Měla bych být zpátky než ujedou další dvě stovky metrů. Nejdřív dostanu školení, jak se její auto odemyká, protože to není jen tak, třeba okýnko u řidiče se dá zavřít pouze tak, že do bývalého čudlíku zarazíte propisku a zakvrdláte. Na nic nečekám a vyrazím zpátky rychlostí vystřeleného šípu s jedovatým hrotem.
Za pár minut jsem u auta, podaří se mi ho odemknout a z kufru vylovím tenisky. V tom se za mnou přiřítí Splašený kojot. Jsem tak nadšená, že mě v tom synáček nechtěl nechat samotnou a vyrazil se mnou. Vypadne z něj ovšem, že jeho mladší sestra chce svoje boty taky. Prý to na mě chtěl zakřičet jen za zatáčkou, ale já už byla moc daleko, tak mě bohužel zkoušel dojet.
Zpátky jsme přesně ve chvíli, kdy se Sedící mýval snaží sjet kopeček od lávky. Spíš se bezmocně plácá na betonové lávce jako lachtan a čeká, až ji indiánská matka vysvobodí. Přidrží se zábradlí a mě a schází kopec po trávníku vedle cesty.
Nikdo nepřišel k úhoně, nikdo se neodřel a všichni přežili první sjezd. Zatím. Čekají na odpočívadle vedle zaparkovaného karavanu s otevřenými dveřmi dokořán. Hulákám na ně už při dojezdu a majitel obytného přívěsu jen vztekle zabouchne dveře. Zřejmě mi chce dát najevo, že bych se měla ztišit.
Zvedneme Vačici a Slepýše zpátky do vzpřímené polohy. Vačice otře pot z čela a mokrých vlasů přičemž mi vysvětluje, že má neskutečné návaly, což je prý v jejím věku normální a mezitím nás začne dojíždět i Mýval.
Vzteklý lachtan na kole
Po další stovce metrů a za dalších deset minut, kdy v počtu osmi indiánů zabíráme celou cyklostezku, zazvoní za našimi zády cyklistický zvoneček. Snažíme se rychle naštosovat na pravou stranu, což nám zabere další dlouhé minuty. Omlouváme se cyklistovi, který jen mávne rukou, ovšem jeho kolega, který se za ním řítí v lachtaním posezu, křikne na Kojota: „Kurva, uhni!“
Zkažená veverka se okamžitě převtělí do své role ochránce zákona, slabých a nemohoucích a vrací stejným úderem: „To se tak jmenujete? Taky nás těší!“
„Máte snad uhnout,“ otáčí se ještě lachtan, že se mu vlní naduté břicho pod bílým trikem.
„Vy jste se nikdy nic neučil? Snad vidíte, že se učíme bruslit,“ vyřvává Veverka a odmítá tuhle slovní přestřelku prohrát, protože její slova mají dolet na velmi dlouho vzdálenost.
Pan Kurva ještě něco odpovídá, ale už mu není rozumět. Takový silný indiánský hlas nemá. Jeho bledá tvář ho prozradila.
„Vidí, že se na tom sotva držíme, jako kdyby si na tom kole nemohl trochu přibrzdit,“ teď jsem hrdina, když je lachtan v dostatečné vzdálenosti.
„Já jsem mu tam ale asi vážně vjel,“ přiznává se Kojot. Kdyby do sebe narazili, obávám se, že by pán dopadl mnohem hůř než Splašený kojot, který je jak kráčející skála. Ale pán by určitě padal do měkkého na své rozložité pozadí. Třeba je rozladěný jen proto, že ho manželka vytáhla od televize a přinutila ho, aby se začal hýbat. To chápu, Poslední mohykán, by tak asi vřískal na každého kolemjedoucího.
Na naše hlavy se začínají snášet slzy Velkého Manitoua. Zřejmě jsme ho něčím rozzlobili.
„Asi prší,“ volá za sebe Mluvící vačice.
„Mám pocit, že prší,“ odpovídá Teplé pírko.
„Nezdá se vám, že začíná pršet?“ odpovídá Zkažená veverka.
Zakormidlujeme pod rozložitý strom, abychom se uchránili před nejhoršími dešťovými kapkami.
„Mami, ale v bouřce se nemáš schovávat pod strom,“ strachuje se Mýval a já nevím, zda má bolestivou grimasu strachu z blesku nebo z bruslí.
„Prosím tě, jen prší, není bouřka, koukej tam zalézt,“ přikazuji nekompromisně.
Zkažená veverka nabízí ze svého batohu nepromokavou bundu mému nejmladšímu mláděti, ale to s díky odmítá, protože přece není z cukru. Je to jen pár kapek.
„Neviděl někdo mé dítě?“ shání se Vačice po svém mláděti, které jediné s námi pod stromem nestojí. Někde v dálce vidím třepotat se modrou helmu na jízdním kole. Víc z toho vyhublého kluka prostě vidět není.
Pláč Velkého Manitoua začíná houstnout a velké kapky nám dopadají na hlavu a za výstřihy. No, za výstřih asi jen mě a Vačici. Veverka vytáhne mobil, aby zkontrolovala předpověď počasí na další minuty. Displej má okamžitě mokrý, že není vidět ani ten bouřkový mrak, co se žene přes naši mapu.
„V 17:50 by mohlo přestat na pět minut pršet,“ vykřikuje radostně. Teplé pírko ji ovšem okamžitě zpraží informací, že to je až za dvacet minut.
A najednou mi dochází, že Teplé pírko s Mluvící vačicí se zřejmě dnes vidí poprvé v životě. Vždyť já jsem je ani nepředstavila.
„Holky? Znáte se vůbec?“ opovážím se vyslovit nahlas.
Vačice mě okamžitě sjede přísným pohledem, rozpřáhne ruce k obloze a zvolá: „No, blesk, Bařko!“
„Ne, blesk teď ne,“ mírní ji Zkažená veverka.
Svěží letní deštík
Nicméně je stejně nestihnu představit, navíc, teď už je pozdě a raději vyrazíme na zpáteční cestu. V bruslích se začíná hromadit voda už po prvním metrech a mezi prsty mi podezřele šplouchá. Triko máme všichni nalepené na tělo jako připlácnuté Herkulesem. Kalhoty studí do stehen i do zadku. Provazy deště mi stékají do očí a mám pocit, že mi vyplavují kontaktní čočky a já vůbec nic nevidím. Vačice najednou nasadí děsivé tempo. Panečku, jak najednou umí v krizových situacích bruslit, i když na tom předtím nestála. Čeho všeho je lidské tělo schopné v takové skoro postapokalyptické době. Jediné, co mě těší je, že pan cyklista s lachtaním posezem musí taky pořádně zmoknout. A jeho obrovské tělo se potom bude sušit dlouho.
„Musíme dojet pod most,“ volá Zkažená veverka. „Tam už nebude pršet.“
To nám je opravdu platné, když už mám mokrou i podprsenku a kalhotky.
Splašený kojot se rozjíždí těsně kolem mě, potom vyskočí a dopadne na ruce, aby nám předvedl klouzajícího angličáka a pár kliků. Nevím, zda mi psychicky pomáhá, že moje mládě je šílenec. Pořád jsem přesvědčená, že mi ho museli v porodnici vyměnit. Nic takového bych nestvořila.
Veverka odmítá zachránce
Zkažené veverce zazvoní mobil, který zvedne pomocí hodinek. „Ano, všimla jsem si, že prší,“ haleká do hodinek, které se pod nánosem vody nezvládnou ani nadechnout.
„Ne, nepotřebuji zachránit. Je nás tady tolik, že bys potřeboval autobus,“ křičí na svého veverčáka.
Doplácáme se zpátky do kopce na lávku. Kopeček zvládá Vačice skvěle jako na lyžích, kdyby stoupala nahoru po sjezdovce, pěkně přísunem stranou. Plechové přejezdy mezi mostkem a silnicí v mokru ovšem pekelně kloužou a v tuto chvíli bychom ani nepotřebovali kolečka. Sjezd na druhé straně zvládneme bez obtíží, protože hluboké louže skvěle brzdí. Rozhodujeme se, že na příští olympiádě v Paříži budeme propagovat nový sport a to vodní bruslení. Letos do Tokia už to asi nestihneme, když olympiáda končí ani ne za týden. Konečně jsme se dostali pod most a já mám pocit, že jsem ještě v životě nebyla takhle mokrá. Možná ani ve sprše, na mě neteče tolik vody jako při tomhle dešti. Cítím, jak mě pálí oči. Ty jo, vždyť já jsem namalovaná, vždyť jsem byla v práci.
„Holky, nejsem rozmazaná?“ ptám se a utírám si oči těsně pod spodním víčkem.
„Neeee,“ škaredí se všechny tři současně a smějí se tak nahlas, že se ozvěna jejich hlasu pod mostem až šeredně rozléhá. Teprve, když se společně vyfotíme a já si fotku přiblížím, uvidím tu spoušť na svém obličeji. Mám obrovská černá kola místo očí. Prý vypadám jako panda, vysmívá se mi Vačice, která připomíná slepici se splihlým peřím.
Sedící mýval si odtahuje přilepené triko od narostlého bříška. „Proč si tu bundu nezapneš, vždyť je nepromokavá,“ napomíná mé mládě Zkažená veverka. Mýval ovšem natahuje bundu kolem těla a vrtí hlavou: „Protože ji nezapnu!“
Pod mostem se rozezní zvonivý smích společně s vracející se ozvěnou. Cyklisté stojící opodál v barevných pláštěnkách se jen nechápavě rozhlížejí kolem a zřejmě kdyby nás nebylo tolik, odvážili by se nás okřiknout, abychom tolik nehlučeli. Jenže působíme jako nově vzniklý zákeřný gang a tak si nechtějí přidělávat problémy. Co kdybychom na ně s tolika blonďatými dětmi zaútočili?
Pokračujeme v deštivém maratonu
Nemá cenu čekat pod mostem, protože nejen, že jsme úplně mokří, ale navíc to ani nevypadá, že by se počasí v příštích hodinách nějak výrazně umoudřilo. Vyrážíme tedy znovu do bitvy a dál se brodíme po cestě, aniž bychom tušili, zda už náhodou nebruslíme korytem proudící řeky. Do cíle nám chybí už jen poslední stovky metrů. Nemohu to posoudit, protože vidím před sebe asi tak na deset centimetrů. Pořád mám ale lepší zrak než Podrážděný slepýš, který musel odložit brýle do batohu a stěžuje si, že nevidí ani ty klacíčky na cyklostezce. Nemohu jí poradit, ani já je v té proudící vodě nevidím.
Mluvící vačice mele z posledního, bolí ji kotníky, kolena, kyčle a záda. Chytá se za kříž a křiví obličej. Splašený kojot jako správný rudý gentleman nabízí stařičké Vačici pomoc. Místo aby se brodila vodou vlastními silami je tlačena jako lokomotivový tender Kojotem, kterému podkluzují snad všechna kolečka. Naštěstí má sám kluk páru jako ta lokomotiva, tudíž tlačí tetičku se svítícími kolečky jako máslo po horkém kastrolu.
„Teto, víš, že ti svítí kolečka,“ vykřikuje nadšeně Splašený kojot a má jediné štěstí, že Vačici tlačí do zad, protože jinak by ho něčím přetáhla po hlavě.
„Ne, já už nemůžu, chci se přezout hned teď,“ rozhoduje Vačice a to máme do cíle opravdu sotva dvě stě metrů. Přestáváme pomalu vnímat ty provazy deště, co nám bičuji záda a obličeje a snažíme se přestěhovat mojí nejmilovanější kamarádku z bruslařských bot do tenisek. Kvrdlá se na kolečkách a drží se mě za ramena. Splašený kojot se jí v předklonu snaží vyzout. Jenže Vačice přitom musí jednu nohu nadzvednout, jinak se z kolečkové boty prostě nedostane.
„Dělej, sundej mi tu botu,“ vříská na mého syna, protože už se na jedné nemůže udržet. Pomáhám jí rovnat balanc, ale protože se směju nahlas, moc se mi to nedaří. „Dělej, nazuj mi rychle tu tenisku!“
„Popros,“ provokuje Splašený kojot a mává jí kolem kotníku černou teniskou. Chce ho vzteky nakopnout, ale bojí se pohnout, aby se díky zbylé brusli nezřítila do vodní lázně.
„Dělej, dej mi tu botu, nebo tě zbiju, až budu moct!“ vyhrožuje, ale mladý indián je natolik odvážný, že ještě několikrát zakrouží botou a teprve potom jí Mluvící vačici nasadí. Teprve potom se odvažuje přezout ji i do druhé boty.
Závěrečný strhující finiš
Dobíháme konečně k cíli. Já na bruslích a vedle mě poklusem Vačice, která přestává být mluvnou a spíše se podobá mokrému hadru na nádobí. Splašený kojot, který se ochotně ujal jejích svítících in-line bruslí si je nasouká na ruce a k autu dojíždí doslova po čtyřech.
„Hele, máš už vyčištěný to auto?“ ptám se, protože mě napadá, že o tom před několika dny mluvila.
„Samozřejmě, že mám," ušklíbne se.
„Tak proč jsme nejeli mým autem, když ty máš světlé sedačky a navíc vyprané a já kožené, ze kterých by to šlo lépe vyčistit?“ teprve teď mi to dochází.
„Protože to přece bude jen přeháňka,“ pitvoří se, aby kladla důraz na větu, kterou ještě dnes odpoledne tvrdila Zkažená veverka.
