Nejznámějším obrazem na světě podle mého rozhodně není Mona Lisa od daVinciho nebo jí podobné obrazy visící ve světových galeriích. Ale každá z nás stoprocentně zná ten pohled na otevřenou lednici, v jejíchž dveřích stojí bezbranné a zoufalé stvoření mužského pohlaví a hledá máslo nebo popřípadě šunku.
„My nemáme máslo?“ ozve se Pán jeskyně s ohnutým hřbetem, protože zájem svého lovu nenašel v horních policích zázračné chladící skříňky, která už zoufalé kvílí a prosí, aby její dveře byly znovu uzavřeny.
„Máme,“ odpovídám suše, aniž bych vůbec měla zájem zvednout své pozadí ze židle u kuchyňského stolu. Mám zrovna rozpité kafe a nutně si potřebuji dočíst zajímavý článek o nových líčidlech v časopise, který normálně ani nekupuji.
„To by mě zajímalo kde?“ cítím z jeho hlasu lehkou podrážděnost. Mě by zase zajímalo, jestli si myslí, že lžu nebo, že jsem kostičku živočišného tuku schovala tak dobře, že ji nikdy nikdo už nenajde.
„Druhá police od shora,“ otáčím na další stránku, protože jsem zrovna napnutá, jak to dopadne s tím novým make-upem od Rimmelu. Je tedy lepší než ten od Maybelline nebo jen dražší se stejným účinkem?
„Mámo, tady vážně žádný máslo není,“ slyším, jak otvírá sklenici se sterilovanými okurkami. To si vážně myslí, že bych mohla strčit máslo do láku od okurek?
Nevydržím a jdu vysvobodit lednici z naprosto zoufalého pípajícího pláče. Začíná jí být teplo a nechci, aby se mi veškerý obsah zkazil jen proto, že indiánský náčelník nemá svůj den. Sáhnu do poličky a vyndám máslenku se stylovým potiskem kraviček a oveček a podám mu ji do ruky. Podotýkám, že máslenku vlastníme a používáme již několik let.
„Aha, tak tos měla říct, že je v máslence, já hledal ve stříbrném obale jako vždycky,“ vymlouvá se.
„Máslenka je od slova máslo, tudíž by v ní každý to máslo hledal. A ano někdy jsou másla balena ve stříbrném obalu, ale to jsou pouze ta z obchodu, která mám tady v té krabičce připravena jako náhradní,“ vysvětluji a už je mi jasné, proč neustále nacházím v lednici rozbalené máslo, i když v té kravičkovské máslence ještě kousek zbývá. Právě se mi viník sám od sebe přiznal.
Kde má napsaný hesla?
Ovšem situace, kdy marně hledající lovec civí do lednice nebo do špajzu, hledá kořist a já sedím u stolu nebo se pohybuju po domě, je pouze úsměvná a hlavně velmi snadno řešitelná. Když ovšem náčelník nutně potřebuje kořist ulovit ve chvíli, kdy jsem v práci a mnou perfektně popsané místo, kde se hledaná věc nachází ne a ne uvidět, nastává problém, který by se mírou výbuchu dal přirovnat k celosvětovému globálnímu oteplování.
Již po páté během dopoledne se mi na stole v kanceláři rozezní telefon svou obvyklou melodií od Marka Ztraceného: „Tak se nezlob, že sem takovej vůl a nedělil se s tebou na půl….“
Zase je doma a evidentně nemá, co na práci, protože už mi zase volá, i když ví, jak moc mám dnes práce a potřebuji se soustředit.
„Ano?“ ohlásím se do sluchátka a myslím, že už můj tón zní dost otráveně. Kdybych seděla proti zrcadlu a ne proti monitoru, jistě bych před sebou zahlédla rozzuřeného býka se širokými nozdrami, jak se z nich dere našedlá pára. Poslední mohykán je ovšem nejen slepý, ale ještě ke všemu hluchý.
„Miláčku, kde mám napsaný ty hesla, abych se přihlásil do internetového bankovnictví?“ jeho otázka zní naprosto nevinně. Jenže ta hesla dostal v bance už před několika týdny a já jsem mu dost jasně říkala, aby si je napsal do deníčku, který máme schovaný v pracovně a máme v něm napsaná všechna důležitá hesla a kódy. Já si pamatuji hodně, oproti tomu můj Pán tvorstva vůbec nic. Dohromady dáme jednoho běžného a průměrného uživatele internetu.
„Napsal sis je do toho růžovýho notýsku v pracovně?“ tuhle chvíli si musím vychutnat, právě se mi moc chce být velmi jedovatá.
„No, samozřejmě, že nenapsal,“ přiznává bez mučení. On na rozdíl ode mě totiž nelže. Vlastně, co to říkám, já také nelžu, jen si tu pravdu občas maličko poupravím.
„Bylo to složený na takovým velkým bílým papíru,“ vím, kde to měl napsané a bílý papír v naší domácnosti není problém najít. Všude se jich tam povalují haldy.
„Zkus se podívat do toho otevíracího stolku v obýváku,“ zkouším poradit zoufalému hledači pokladů. Marně. Hesla se před ním stále umně skrývají.
„Není to tady,“ vyštěkne na mě, protože samozřejmě já mohu za to, že důležitý list papíru někam založil.
„Tak se podívej do svého stolu v pracovně,“ zkouším mu udat druhý bod na mapě.
„Tys to zase někam uklidnila a už to nikdy nenajdeme,“ vzteká se.
Je mi jasné, že má zrovna nejvíc napilno držet mobil u ucha, hledat onen záhadně ztracený papír a spílat mně, že jsem mu ho někam uklidila, protože jemu by se tohle nikdy nemohlo stát. Obvykle nestává, protože po sobě neuklízí nic.
Potřebuji pracovat, mám toho ještě hodně a pracovní doba mi končí už za tři hodiny. Zdržuje mě už déle než patnáct minut. Poslouchám hekání a vrzání v telefonu. Mlčíme. Musím vydržet, jsem přeci jeho psychická podpora. Myslím, že právě přichází globální oteplování na druhé straně spojení. Že by přihořívalo?
„Táto, prosím tě, já musím jít, mám teď schůzku,“ snažím se být nejmilejší, jak dovedu, ale vzteky bych nejraději překousla ten monitor před sebou.
„Hmm, tak jdi,“ zklamaný náčelník se cítí zřejmě zhrzen, protože ho jeho manželka nechala samotného v prérii našeho domu, aby našel maličký kousíček papíru. Jak by to on chudáček mohl dokázat, když ani neví, kde doma uchováváme sůl a kde by měl hledat nůžky na nehty?
Po dalších dvou hodinách si vzpomenu, že Pán jeskyně už nezavolal, tudíž celá tahle aféra mohla skončit pouze dvěma způsoby. Buď svůj nedoceněný list našel, nebo jeho hledání přerušilo něco důležitějšího. Jiná varianta možná není.
Nakonec se mi podařilo zajistit a společně vytelefonovat nové přístupy do internetového bankovnictví a bílý list s nadepsaným původním pinem a heslem se samozřejmě okamžitě našel. Vypadl na mě z batohu, který Poslední mohykán nosí do práce.
„Tam si mi ho určitě musela dát ty, já bych si ho takhle blbě nikdy neschoval,“ snaží se svou neschopnost schovat za smíchem. Já se nesměju.
Obejme mě, políbí a doráží, zřejmě to má být nějaký pokus o omluvu.
Stále se nesměji, protože vím, že se z toho stejně nikdy nepoučí.
Už to zase zapomněl
Na klasickou otázku v kolik přijedeš zítra z práce, odpovídám každému členu naší domácnosti pochopitelně zvlášť. Přitom dobře vím, že jde pouze o řečnickou otázku, protože to vůbec nikoho doopravdy nezajímá. Když bych se jich zeptala za hodinu, ani jeden nebude vědět, kdy tedy vlastně přijedu.
Odjíždím ihned po ukončení pracovní doby ke své kamarádce na nehty. Doma jsem o tom informovala, tudíž mi podle mého názoru první telefon s otázkou Kde jsi? zazvoní zhruba za hodinu. Spletla jsem se. První telefon přichází v nejméně vhodnou chvíli, když mám obě dvě ruce v UV lampě a snažím se, aby mi na nich zaschl barevný gelový potah. Volá Poslední mohykán a já vím, že jsem mu říkala, že jedu na nehty. V naději doufám, že jde o něco závažného, co nepočká, protože jinak by mi přece nevolal, když ví, že nemohu zvedat telefon.
Kamarádka nehtařka je naštěstí velmi chápavá a zároveň z toho má velikou legraci. Přes moje protesty, nemohu se bránit, mám ruce v lampě, zvedne hovor a mobil mi přiloží k uchu.
„Co se děje?“ ptám se vylekaně, protože to musí být velmi závažná situace.
„Miláčku, jaký je heslo na ten nový modem v pracovně?“ ptá se naprosto nevinně.
Málem převrhnu stůl i s těma UV lampa, kde mám uvězněné obě ruce. Zhluboka se nadechnu, než vůbec odpovím.
„Ty vole! Je to jen naše příjmení, už jsem ti to říkala…“
„Tak víš, že si to nepamatuju,“ snaží se omluvit a nenechá mě ani domluvit. To už ovšem můj hněv nabírá na obrátkách.
„Do háje, jsem na nehtech, ruce mám v lampě, včera jsem ti to říkala. Držím telefon jedním ramenem a ty zavoláš kvůli takový kravině. Nechápu, proč se nemůžeš zeptat dětí, které jsou od tebe zhruba dvacet metrů ve vedlejších místnostech!“
„Jsou daleko,“ snaží se omlouvat.
„Běž do háje!“ odhodím telefon na stůl a kývnu na kamarádku, aby ho položila. „Chápeš to? Připadá ti to normální?“
„Baru, buď v klidu, je to normální! Všude je to stejný,“ uklidňuje mě a usmívá se, jako kdyby to byl ten nejlepší vtip, který za celý dnešní den slyšela.
A už je nikdy nikdo nenašel
Mně se takové věci stávají jen velmi výjimečně. I když náš Pán tvorstva na takové situace, mnohdy několik let staré, rád upozorňuje. Nemá totiž nic nového, čím by mohl přispět do debaty o zapomínání, nepamatování a neschopnosti.
Když jsme se před sedmi lety stěhovali na půdu k mým rodičům, byla jsem samozřejmě hlavním organizátorem balení všech našich věcí a prý jsem měla poskytnout záruku na to, že po vybalení zase všechno najdeme. Všichni si dodnes vzpomenou, včetně našich mláďat, že říkám: „Ty metly do domácí pekárny dávám sem, tak mi to připomeňte, až je budu hledat!“
Dodnes jsme je nenašli a nikdo neví, kde to konkrétní SEM bylo. Přitom už jsem několikrát předělávala dispozice bydlení, spoustu věci jsem měla v ruce, ale metly podle mého názoru zmizely ze zemského povrchu, nějakým naprosto záhadným způsobem.
„Mámo, kam si zase uklidila ten návod na ty vrata?“ huláká na mě ze zahrady. Koupili jsme si totiž před několika měsíci motor, který nám bude otevírat vjezdová vrata na dálkové ovládání, a po půl roce jsme se konečně dostali k jeho zapojení. Celkem úspěch, už nám na něj začal sedat prach a bála jsem se, že uplyne záruka dřív, než ho vůbec zvládneme namontovat. Na takovou elektrickou bitvu samozřejmě nemohl být sám, musel si pozvat odborníka, svého bratra Hucula elektrikáře. Nejen, že rozumí těm malým barevným špagetám, ale navíc ten samý motor má doma a taky ho už zapojoval. Ale to bylo před tím půl rokem a od té doby už samozřejmě dávno zapomněl celý složitý postup, který spočíval v mačkání dvou knoflíků.
K motoru byla ovšem dodána servisní knížka v sedmi jazycích, přičemž ani jedním z nich nebyla řeč jejich kmene. Český návod byl vytištěn na zažloutlých listech secvaknutých k sobě obyčejnou kancelářskou sešívačkou. Naposledy jsme ho viděli, když ležel na stole v pergole a vlhnul v zimním počasí. To byl ten čas, kdy nám motor doručila přepravní společnost. Mezitím se pergola přestavovala a asi dvanáctkrát se v ní uklízelo. Jediné schůdné řešení pro Posledního mohykána bylo, že jsem ho někam „zase“ uklidila a tudíž už nemáme šanci ty papíry nikde dohledat.
„Já jsem ti to nikam nedávala, vím, že to bylo důležité, tak bych to neuklízela. Kam sis to dal, tam to máš,“ odpovídám sice s úsměvem, ale je mi jasné, že není daleko do vybuchnutí. Jasného viníka si totiž právě určil.
„Já to nikam nedával!“ huláka. „Bylo to tady na stole a tys to musela někam uklidit.“
„Neuklidila jsem to!“
„Asi jako ty metly do pekárny, viď?“ posmívá se mi. Pane bože, to bylo před mnoha lety a on to bude pořád opakovat dokola. Přitom on je ten, který nechá všechno na tom místě, kde mu to odpadne od ruky.
„Tak proč to nenastavíte podle tý servisní knížky, co je u toho motoru,“ cítím sama, že začínám mít rýpavou náladu, ale odmítám si něco nechat líbit, protože jsem přesvědčená, že tohle moje chyba není.
„Hahaha, moc vtipná,“ skoro se urazí, je mi jasné proč. Nedají spolu dohromady ani jednu kloudnou ruskou větu, natož snad angličtinu nebo němčinu.
„Já asi radši dojedu domů pro ten svůj návod,“ vstoupí do naší manželské rozepře můj švagr. Asi si myslí, že zachrání situaci. Nebo se bojí, aby taky jednu neschytal. „Doufám, že aspoň já ho najdu.“
Hucul se na rozdíl ode mě vrátí s pořízenou. Já mezitím prohledám pergolu, obývák, kuchyň a pracovnu, ale návod nikde nejsem schopna najít. Jsem stále přesvědčená, že bych ho jen tak nevyhodila. Věděla jsem dobře, že je to velmi důležitá věc. Když prohledám i ložnici a obě dvě auta, začínám sama o sobě pochybovat. Že bych ho doopravdy vyhodila? Jedině omylem. Nahlas ovšem nepřiznám ani písmeno, nejsem sebevrah.
Vrata se Huculovi podaří nastavit po několikahodinovém zápase s barevnými špagetkami a červenými knoflíčky. Ve večerních hodinách konečně začnou pojíždět ze strany na stranu jen na jediný povel ovladače. Zaplať pánbůh za ty dary, už jsem si myslela, že se k nám budou muset švagrovi nastěhovat.
Jenže zdaleka není vyhráno, protože stále nefungují čidla, která dokážou rozjetá vrata vážící snad několik tun zastavit, když se mezi ně připlete něco hýbajícího se. Nevadí, zůstávají otevřená dost dlouho na to, aby jimi dokázalo projet auto i s mojí rychlostí vyjíždění na ulici.
„Nechápu, proč ty čidla nefungují, mně to doma šlo normálně a hned,“ drbe se Hucul přezdívaný Ztracený vlas na plešaté hlavě. Bere to jako vlastní prohru a odmítá si přiznat, že tohle prostě nedokázal. To mají za to, že mě obvinili ze ztracení papírového českého návodu. Ať jim to chlapcům taky pěkně dlouho vrtá hlavou. Přeju jim to. Oběma.
Hucul se švagrovou se vrací opět za týden v sobotním odpoledni, aby tentokrát čidla uvedli chlapci společně do provozu. Přes týden načerpali novou energii a chuť do práce a možná i někde pochytali nějaké samovolně poletující mozkové buňky.
„Brácha, já jsem ten českej návod nakonec našel,“ slyším našeho Pána jeskyně, jak šeptá bratrovi u otevřených pojízdných vrat. Zrovna jsem totiž šla něco vyhodit do popelnice. Ten zmetek! A to mi to nemůže říct?
Hucul se rozřehtá nahlas.
„Co si říkal?“ zakřičím na něj hlasitě, že úlekem naskočí a naprosto provinile jako malé dítě sklopí oči k zemi.
„Že jsem ten návod našel,“ přizná se.
„Kde si ho našel?“
Do mužského mozku právě doputovala spásná myšlenka, jak hodit vlastní vinu na svou nejdražší choť. „Tys mi neřekla, že si mi ho schovala ke mně do batohu,“ znovu mě obviní.
Zase ten batoh. Kdyby to alespoň byla krosna na turistické pochody.
„Ne! Koukej říct: Barunko, moc se ti omlouvám, že jsem tě neprávem obvinil, že si někam zašantročila ten návod,“ okřiknu ho.
„Tys mi ho tam určitě schválně schovala, abych ho nenašel,“ na Marsu prostě nejsou schopni přiznat jakoukoliv chybu. Všechno je zásadně vina jen nás z Venuše.
6. díl vyjde ve čtvrtek 19. ledna ve 13:00
