Ze začátku karantény jsem tvrdila, že zřejmě většina rodičů skončí brzy v blázinci, dokonce jsem uvažovala, jestli si nemám už rezervovat místo, protože tam bude jistě pořadník. Bála jsem se, aby na mě místo zbylo. Po třech týdnech karantény si ale začínám pomalu vytelefonovávat místo na Borech. Zřejmě se ze mě stane sériový vrah – tři děti, dva rodiče, manžel a zvířata na farmě. Jenom nevím, v jakém pořadí je začnu vyvražďovat.
A to pozor! Já mám obrovskou kliku. Moje matka, byť je skvělá, tak i na ní se začíná těžce projevovat absence školních škamen. Chodím denně do práce a učení dětí nemusím řešit vůbec. Adélka ve třetí třídě má výuku on-line a těch pár úkolů, co dostávají, si zvládne sama. Vojta ve třetím ročníku na víceletém gymnáziu mě vůbec nepotřebuje, ani nevím, jestli bych mu dokázala poradit a Anička v prvním ročníku zdravotnické školy si také vše obstará vlastními silami. Jen jsou prostě znudění, zpruzelí a chtěli by do školy.
Jak nám doma bouchla Pandořina skříňka
Mamka učí on-line z kuchyně a trénuje na důchod s tátou. To je ovšem masakr! Nikam nesmí chodit a hrozně ji to vytáčí. A to prosím za posledních dvacet let chodí pravidelně akorát jednou týdně do Kauflandu, ale prostě jí vadí, že jí to někdo zakázal. A do toho všeho stresového vypětí ráno zaslechla v rádiu, že učitelé všechnu neprobranou látku teď hodili na rodičovskou výuku. Už jste někdy viděli otevřenou Pandořinu skříňku?
Ne?! Tak čtěte:
Mamka-učitelka: Bože, já mám vztek
Pracuju doma on-line. Jsem učitelka. A vymýšlím a vymýšlím. Přestože máme veliký obytný prostor, tak tedy určitě nemáme přizpůsobené místo, které by bylo vyhrazené jen pro práci, vaření, zábavu apod. Teda WC a koupelnu zvlášť máme, ale možná, že jsme trochu výjimka. A opravdu nemám pracovní dobu jen od – do. Řeším, sestavuji, opravuji, odpovídám, spolupracuji, spojuji se průběžně apod.
Absolutně se skláním před všemi, kteří jsou v první linii, mají můj neskonalý obdiv. A o to víc mě nadzvedne ranní rozhovor v ČR 2 s panem Richardem Krajčem. Uvedu na pravou míru. Mám ho ráda. Tedy měla jsem ho ráda. Nebrala jsem ani moc v úvahu jeho přezdívku „Zloprcek“, dokonce ani jeho přisluhování Agrofertu. Nakonec každý se nějak musíme živit. A jestli mu toto připadalo ok, tak kvalita jeho písní to pro mě vynahrazovala. Ale když dnes do éteru prohlásí, že učitelé navalili na rodiče to, co sami nestačili probrat, tak to u mě definitivně skončil.
Jsem kacířka: Děkuji i učitelům
Já vím, že to samozřejmě přežije, on se to dokonce ani nedoví, ale pro mě to je hranice. On totiž symbolizuje vzorek lidí, kteří si myslí totéž. A já, ačkoli opravdu smekám před zdravotníky, možná napíšu kacířskou myšlenku. Já si totiž dovolím poděkovat všem učitelům, asi z 2. linie, co do ocenění finančního ale hlavně morálního spíš z 10. linie, ale to teď nikdo z nás vůbec neřeší. Všiml si toho někdo? Jen rodiče, jejichž děti byly během normálního stavu zabezpečené, bylo o ně postaráno až do pozdních odpoledních hodin a učitelé většinou RADŠI, i když to mnohdy nebylo jejich povinností, vše zajišťovali.
No, a teď je to tak trochu na nich (na rodičích). Je to náročné, že? A to máte „jen“ ty svoje. My jich máme podobných ve třídě třeba 20. A víte proč? No, protože to máme stejně nastavené jako zdravotníci nyní. Prostě jsme na to studovali, vybrali si to povolání, chceme (stejně jako zdravotníci) pomoci a hlavně je to pro nás NORMÁLNÍ (jako pro ně). Navíc věková hranice našich učitelů se přibližuje té nejvyšší v celém světě.
Když „staré“ učitelky učí on-line
Umí si někdo představit, kolik práce dá „staré“ učitelce, která je někdy ráda, že si pamatuje cestu do školy, během hodin (ne týdnů, ne měsíců) přeměnit se na IT odborníka? Umíme učit, nyní se ale učíme učit on-line. Tak, aby to dávalo smysl nám a hlavně dětem. Nevidíme, jestli student, žák pracuje, jestli se směje, jestli se mračí, jestli má v pozadí dalšího diváka (rodiče), možná kontrolora, jestli nebude hodnotit, jakou mám např. kuchyň (já má pracovnu v kuchyni) místo toho, aby věnoval pozornost našemu zanícenému výkladu, či obrázkům, apod.
Ale jsem přesvědčená, že dnes toto vůbec většina učitelů neřeší. Všichni mají starost, jak to zvládnou děti, ne oni. Oni to totiž už zvládli. Většina z nás má rodiny a chodí do práce (do kuchyně, kde kupodivu i vařím, stoluje tam celá rodina, zrovna když neučím) a musí ji zabezpečit třeba stejně jako pan Krajčo.
A to si představte, že moje kolegyně koupila urychleně třetí počítač do rodiny, aby umožnila svým dvěma dětem a také sobě co možná nejlepší přístup k on-line výuce. A upozorňuji, že má učitelskou mzdu a nemá za manžela ani politika ani např. umělce, pane Krajčo.
Mažu tě, Zloprcku!
A tak mi dovolte, abych jim poděkovala, protože naše profese v současné době doceněná nebyla a není, což vlastně pan Krajčo potvrdil. My to zvládnem, ostatně jako vždy. Panu Krajčovi přeju, aby dlouho nemusel suplovat práci učitelů, protože já bych si nikdy nedovolila mluvit, či naznačovat, že budu skládat stejně kvalitní, dojímavé a krásné písně jako on, obzvlášť v době, kdy jiná možnost nebude. A aby to nevyznělo nějak pateticky, což vůbec nebyl můj záměr. Naopak. My se s kolegyněmi udržujeme v akci a v pohotovosti humorem.
Takže na závěr „MAŽU TĚ, ZLOPRCKU!“
A pomohlo mi to, už vztek nemám, bože!
Teď mi pošta doručila nově objednaný hrnec (vařím teď ve škole), kterému netěsní poklice.
Tak už mám zase asi vztek, bože!
Chudák Krajčo, odnese to nejen za ty blbé kecy, ale i za tu pokličku. Ale děti byly dnes super a tak to zachránily.
