Ten Coronavirus do Čech ani nepáchne. Sám má strach z toho, že by zešílel a začal panikařit. Ono je to totiž taky nakažlivé…
Jak říkává můj otec: „Když je někdo blbej, tak to není na tejden! To není chřipka, to nevyležíš….“
Ve středu jsem rodině chtěla uvařit k večeři kotlety na víně, které jsem si vyndala z mrazáku, protože mražené zásoby je velmi nutné spotřebovat do 14. března, to bude zabíjačka. Jenže sám o sobě je to pulťák, do kterého bych podle mě v klidu naporcovala čtyři zavražděné muže, v tuto chvíli je zcela plný, takže nemusíte mít strach, pánové.... zatím...
Šílenství u nového modelu toaleťáku a mouky
Postavila jsem se v Kauflandu do fronty s jednou lahví vína a balíčkem sýra. Přede mnou stál manželský pár, který se zřejmě pokoušel zapsat do knihy rekordů s tím, že využije každý nanometr nákupního košíku na potraviny a drogérii. Postavila jsem se za ně, i když mi bylo jasné, že tady to bude trvat sakra dlouho. Pán si mě prohlédl s flaškou vína v ruce a prohlásil: „Tady budete čekat dlouho, my toho máme hodně!“ Jako kdybych si snad mohla nevšimnout. Nevím, většina lidí by asi řekla: „Vy máte jen dvě věci? My toho máme hodně, tak jděte před nás.“ Zřejmě už zaútočil Panikavirus a pán se chtěl zabarikádovat doma se svými zásobami.
Tohle jsem si musela vyfotit. Snažila jsem se nenápadně a dělala jsem, že píšu sms, ale blbec jsem si zapomněla vypnout blesk, takže jsem pána ještě zvládla oslnit, když vyndaval jeden z patnácti balíčků toaletního papíru. Hodil po mě jeden nesympatický výraz, ale mě to neodradilo. Tohle jsem musela vyfotit. Povedlo se, ale bohužel už mezitím stihli celý spodek košíku vyskládat na pojízdný pás. Teprve potom jsem se přesunula do jiné fronty, abych ještě dneska stačila tu večeři uvařit.
Panika jako na konci světa
Já, jakožto Prepper, tohle šílenství neuznávám a nechápu. Za prvé Coronavirus není vůbec žádná hrozba a za druhé zásoby už má v tuhle chvíli člověk mít dávno připravené a nachystané. Shromažďují se postupně a ne v takovéhle panice. Ale zcela se přiznávám, že mě baví pozorovat právě tu paniku, jako kdyby sem mířila pandemie Moru nebo minimálně Španělské chřipky a jedinou jejich záchranou je nakoupit mouku a toaleťák a zabarikádovat se v panelákovém bytě 3+1.
Větší panika vznikala u plesového oblečení
Ještě, že se netvořily fronty v obchodech s oblečením. Městský ples se blížil a já pro sebe neměla koupený hacafrak a pro manžela kravatu. Všichni na úřadě bláznili s tím, že musí být manželé barevně sladěni a tak měla ženská připravené červené šaty a pro partnera červenou kravatu. Kdyby se jí asi náhodou ztratil ve frontě na pivo a našla ho jiná panička, tak aby ho přivedla ke správnému stolu. Tak jsem po vzoru ostatních koupila tmavě modrou lesklou kravatu. Doma mi bylo sděleno, že tohle fakt ne. Ještě, že jsem ji koupila jen za 90 korun u Vietnamců. Nakonec si vzal kravatu našeho třináctiletého syna. Chtěl si k obleku půjčit i jeho boty, ale bohužel Vojtíšek má již v tomto věku velikost zaoceánského parníku a tak v nich mohl Zděnda plavat maximálně kraula. Když jsem mu chtěla vycpat špičky vatou, jako nám to dělaly maminky, když jsme byly malí, nedostala jsem úplně slušnou odpověď.
Šaty bez nadechnutí a španělská plesová obuv
Já si půjčila šaty od kamarádky Léni, má podobně „malá“ prsa jako já a tak mi kupodivu šaty byly. Bílý hacafrak navrch jsem sehnala, aby mi přikryl zapínání na zádech, protože jsem měla obavu, že jakmile vydechnu, zip se rozletí a jezdec někomu vystřelí oko. Už jsem měla ale vybráno ke komu se budu točit zády.
Boty byly daleko horší. Vzala jsem největší velikost bílých páskových bot na podpatku a modlila se, že v nich vydržím alespoň chvíli. Mám sice nohu délky 39-40, ale bohužel na šířku bych potřebovala něco kolem 47, mám hold nohy po babičce, širší než delší. Takže podtrženo a sečteno – v šatech si nemohu sednout a v botách nemůžu stát, co já tam budu dělat?
„Ideální středověký mučicí nástroj Španělská bota plesová - model 2020. Před sto lety to bylo za trest, dnes to děláme dobrovolně!“
Snažila jsem se bolest chodidel zapít a koupila si rovnou celou lahev, ale po vypití litru a půl bílého vína jsem stejně nadýchala jen 0,5 promile. Zděnda si chtěl povolit kravatu už v devět hodin, ale to jsem striktně zakázala. Když já trpím v botách, on v kravatě. Po půl hodině jsem to vzdala. Roztáhla jsem mu kravatu a moje boty letěly do kouta. Bylo mi úplně jedno, co si o mně kdo myslí, když lítám v plesových šatech bosa.
Absolvovala jsem trénink v čokoládovém fondue
Danuška se ujala mého odborného výcviku u čokoládové fontánky s ovocem a neustále mě pobízela k lepšímu výkonu. Po patnácté jahodě stále nebyla spokojena s nabíráním čokolády a nutila mě k dalšímu tréninku. Nakonec jsem se naučila správně sousto namočit a vsunout do úst, ale to už jsem měla pocit, že šaty nevydrží navíc ani jedno nadechnutí.
Tancovala jsem celý večer s „odkvetlými kopretinami“ a vlnila se do rytmu moderní hudby jako Nafrněná, Sladké mámení a hity od Michala Davida. A neopomněla jsem odtancovat ani svou vlastní hymnu „Mám boky jako skříň“. Ale pro mé pubertální potomky jsem stejně sto let za opicemi. Mužské pohlaví v tanci zachraňoval Jirka Beránek, který na svá ramena vzal to těžké břímě a tančil s námi a velkou oběť přinesl i Petr Limprecht, který chtěl provézt vlastní ženu a netušil, že se mu tam nasáčkujeme i my „Odkvetlé kopretiny“.
Manžel mě vyměnil za hamburgery
Se Zděndou jsme stejně netančili, protože on se vlnil v rytmu tanga s hovězími hamburgery a svou lásku vyznával laskonkám a grilovanému masu. Tři sta korun vstupné na ples bylo pro Zděndu dost málo. Na rautu totiž spořádal minimálně za tři tisíce. Nikdo nechápal, kam se to do něj vejde, když je mu pořád to sako velké.
A že se mnou netancoval? Ani na svatbě se mnou neploužil, tedy myslím na naší svatbě…
