Roky pracovala jako redaktorka Mělnického deníku. A já jsem každý týden, jako krajský šéfredaktor jezdil „na inspekci“, propovídali jsme spoustu času, mnohdy se dostalo i na jejího koníčka. Až teď jsem si uvědomil, že právě o tom koníčku jsme toho „prokecali“ málo.
Tak to zkouším po letech, kdy už Barbora Walterová Benešová pracuje jako mluvčí mělnické radnice a splnila si svůj dávný sen, stala se spisovatelkou. Žije v malé vesnici na okraji Středočeského kraje, kde si s manželem zřídila menší hospodářství, které mívalo i přes dvě stovky hlav drůbeže a středních zvířat.
Baru, odkud vlastně pocházíš? Tíhla jsi k přírodě, k zahrádce, zvířatům už jako malá?
Bydlela jsem s rodiči v centru Prahy a můj první domácí mazlíček byl králík, který všude dělal bobky a do Prahy se moc nehodil. Když mi táta, jako šestiletému dítěti, řekl, že mám Kuliferdu na talíři, jen jsem pokrčila rameny a prohlásila, že je chuťově moc dobrý. Zřejmě jsem své geny zdědila po prababičce, která právě v tomto domě, kde žiju dnes, měla hospodářství, asi jako každý v té době na vesnici. Slepice, králíci, koza a dokonce kravka. Nastěhovali jsme se do tohoto domu, když mi bylo asi sedm a moji rodiče jako městští lidé zbourali všechny kůlny, přístěnky, prostě vše, co bylo pro zvířata. Nikdy se nechtěli věnovat něčemu jako je farmaření.
Jako novinářka jsi lítala po Mělnicku, pak po Praze, a po mateřské ses zase vrátila do Mělnického deníku. Kdy nastal zájem o to farmaření?
Nějaký čas jsem bydlela v Praze, ale tenhle život není nic pro mě. Město mi nevyhovuje, nenarodila jsem se pro takový životní styl. Přitom můj manžel je taky z města a taky nebyl vychováván jako farmářský kluk. Když potom přišla nabídka od mých rodičů, abychom se nastěhovali do Jeviněvsi a udělali z obrovského domu dvougenerační bydlení, neváhali jsme ani chvilku. Bylo to před osmi lety a my už měli čtyři děti. Ten dům sám o sobě má pro mě obrovské kouzlo. Postavil ho svýma rukama můj pradědeček před sto lety a celé ty roky tu vždy bydlela jen má rodina. K tomu jsme od rodičů dostali velikou zahradu přilehlou k domu, kde rostlo jen pár ovocných stromů. V podstatě jsem měla potenciál vybudovat tu naprosto cokoliv. Zkoušela jsem nejdřív zahradničení, ale to mi nešlo. Všechno rostlinstvo vždy umřelo. Proto jsme přešli raději na živočišnou výrobu.
Celý rozhovor najdete ZDE.
