Naprosto spolehlivě startuju na první našlápnutí. Když mi někdo nabídne, abych se zúčastnila něčeho ne moc tradičního, okamžitě souhlasím, aniž bych si to předtím nejdřív vůbec rozmyslela. Nemyslím na důsledky, ale chci to prostě zažít, chci být u toho. A tak, když se přede mnou kolegyně Martina zmínila, že pojedou v sobotu závod na lodích v Lužci a chybí jim jeden člen do posádky, hned jsem jí svou účast odsouhlasila. To, že budu nepřetržitě pádlovat skoro hodinu a ještě při tom chtít vyhrát, mě v tu chvíli samozřejmě nenapadlo. Nejistě jsem o tom začala uvažovat až v pátek, den před závodem, ale to už jsem nemohla couvnout. To tam raději vypustím duši, než aby se o mě řeklo, že jsem srab.
Anka to zhodnotila velmi trefně:
„Bařko, ty se nebojíš, že tam umřeš, ty se nebojíš, že se ti něco stane, ty se bojíš jen toho, že PROHRAJEŠ!!!“
Na vítězství naší posádky, složené ze tří žen a dvou mužů, jsem pochopitelně nemyslela, ale mým vítězstvím bylo vybojovat čas pod 50 minut, tedy lepší než stejná posádka v roce předešlém. Moje zákeřnost a bojovnost se projevila značně i na mé účasti při Laser Game (Vlastní děti jsem sestřelovala stejně jako cizí si můžete přečíst zde). A já dopředu věděla, že tady to jiné nebude.
„Mami, seš ve výhodě. Všichni jsou na svoje těla zvyklí. Ty si teď zhubla dvacet kilo, seš zvyklá tahat se s tlustým tělem, máš nad nimi navrch,“ chlácholí mě Vojta a já si úplně ve výhodě nepřipadám. Co když tam umřu a oni mě do cíle dovezou přehozenou přes bok lodi, jako vozili indiáni svoje mrtvé hozené přes hřbet koně?
Usurpuji oranžovou loď bez ohledu na posádku
V sobotu ráno přijíždím na místo závodu hodinu a půl předem, abych mohla okouknout ještě soupeře. Teprve potom se seznamuji se svou posádkou. Kormidelnici znám od vidění, vyzvedávaly jsme stejně děti ze školky, ale už nevím které. Dva háčky neznám. Ti silně připomínají známkou komickou dvojici Pat a Patachon. Už teď je jasné, že loď vyvážená nebude.
Nalézáme do lodi, já si pochopitelně bojovně prosazuji tu oranžovou, která v první rozplavbě vyhrála. Ani se mnou nezkoušejí polemizovat, asi vypadám dost sebevědomě. Uvnitř mám ovšem hrůzu, co s mým tělem udělá takový fyzický nápor. Ještě musím večer totiž pověsit Adélce do pokojíčku ty závěsy, slíbila jsem to. Tuhle regatu jsem naposledy jela před dvaceti lety. Bylo mi šestnáct a já byla vrcholový sportovec.
Profesionální pozice klouzajícího baseballisty
Když naskočím na své místo, kupodivu se neozve děsivé škrábání laminátu o kamenité dno kanálu. Kdybychom jeli tenhle závod ještě před třemi měsíci, asi bychom ani neodstartovali a dosedli rovnou na dno jako rozlomený Titanic. Ještě pořád jsem rozhodnutá do pádlování vložit naprosto všechno. Duši, sílu, tělo a dokonce jsem ochotna riskovat i věšení těch závěsů. Zacouváme s lodí pod most, usadím se do polohy brzdícího baseballisty klouzajícího na ukradenou metu, tedy levou nohu pokrčenou a opřenou o bok lodi, pravou natáhnu křížem před sebe. Pádlo nahnu dopředu a list nechám viset ve vzduchu. První záběr musí být o pár setin vteřiny rychlejší než u ostatních.
Báseň na zádech pro soupeře
Ozve se start a my začínáme zběsile zabírat. První tempa jsou nejistá, loď se kymácí ze strany na stranu a my hledáme ten společný rytmus. I přesto vidím loď vedle mě, jak se pomalu ale jistě dostává z mého hledáčku. Po prvních minutách je necháváme za zády. Kdybych byla před závodem sebevědomější, nechala bych si na triko na záda napsat báseň, aby soupeři měli při jízdě co dělat.
„Nepolevujte!“ huláká na nás kormidelnice a žene nás kupředu.
„Nesmí nás porazit,“ vyhrožuji dunivým hlasem a několikrát si pádlem zkropím černé legíny. „Nebojte se jich, srabů!“ povzbuzuji posádku a dívám se na záda Pata a Patachona.
První srdeční příhoda přichází v první třetině
Po prvních desítkách metrů cítím první nástup srdečního infarktu. Plíce jsem nechala už dávno na startu a teď se začínají ozývat moje ruce, tedy jen ta pravá, která zřejmě zabírá daleko silněji. Úplně cítím, jak mi rostou svaly a rozšiřují se mi záda do obřích rozměrů, až mám strach, že přese mě kormidelnice nemůže vidět na cestu na kanálu. S kolegyní Martinou se několikrát srazíme pěstmi, když vyndáváme pádlo z vody.
„Kašli na bolest, já ti to v cíli pofoukám,“ slibuju jí, hlavně aby nezvolnila tempo. Ale vidím, že ani ona se nevzdává lacino. Žlutá posádka se čtyřmi Pány tvorstva se nám vzdaluje už na délku tří lodí. Dámskou posádku v modré lodi se slušivými síťkami ve vlasech a zástěrami ze školní jídelny už nevidíme a ani neslyšíme. Vím, že nemůžeme vyhrát, ale pod těch padesát se dostaneme, i kdybych je měla mlátit pádlem po hlavě.
Ani ti dělníci nám nefandili
Druhý srdeční kolaps se o mě pokouší, když v dálce zahlédneme nový opravovaný most, který ovšem zdaleka není naším cílem. Ještě za ním, několik desítek metrů se možná objeví dvě tyče, mezi kterými musíme přistát, vylodit se, loď přetáhnout po louce na řeku, naskočit a znovu pádlovat do cíle. Přitom nesmíme zničit loď a především se nesmíme sami utopit.
Na mostě už čeká několik diváků a povzbuzovatelů. Pod mostem se pachtí dělníci, a když se blížíme, už přestávají pracovat a sledují naše zápolení. „Sakra, nečumte a koukejte fandit!“ křičím na makáče v oranžových vestách, ale ani to je neprobere z letargie. Fandit nám nezačnou a ani na práci to není vidět. Diváci na mostě mě ovšem poslechnou a už skandují. Ale vůbec nerozumím, co křičí.
Málem jsme se cvakli
U přetahu jsme jako první. Vyskakujeme ze svých míst dřív, než se stačíme špičkou zakotvit a Martině se tak podaří nás málem převrhnout. Naštěstí se to podaří vyrovnat, jinak bych ji na místě utopila, že by jí nezachránil ani Mitch Buchannon. Shodou okolností tak přezdívají jejího manžela, ale v tu chvíli by mi to bylo úplně jedno. Jsem v bojové náladě a znovu prožívám svou soukromou válku ve Vietnamu.
Loď drhne po kamenech a pak se veze po trávě jako po másle. Běžím po jejím boku a tlačím ji stále kupředu. „Jedu, jedu, jedu!“ řvu na své spolubojovníky, ale sama cítím, jak mě sotva poslouchají vlastní nohy. Připadá mi, že jsem celou polovinu jízdy pádlovala stehnama, tak moc mě bolí nohy. Ale na stěžování bude času dost, až dojedeme do cíle. Bojová zranění ošetříme až u přívozu. Naskáčeme na řece znovu do lodi a usadíme se na svých přišněrovaných podprdelnících. Přivezla je Martina, aby jí dřevěné sedadlo netlačilo do zadku a vzala starostlivě i jeden pro mě. Jenže pro mě je to úplně zbytečné. Stejně celou dobu sedím na hraně sedadla, protože mi pravá noha nedosáhne na vystouplý svár pod lavicí přede mnou, abych se mohla pořádně zapřít. Martina má delší nohy než já a tak se pohodlně zapírá a zabírá tak hezky celým tělem.
Proti nám je i Green Arrow
Po proudu řeky se zdá, že loď uhání doslova tryskem a krajina nám ubíhá jako při rychlém přetáčení filmu. O to horším překvapením pro nás je, že se nám na záda přilepí žlutá posádka. Skoro to vypadá, jako kdyby měli někde pod lodí schovaný motor.
„Že oni se za nás zapřáhli a my je táhneme,“ děsí se Martina a obviňuje kormidelnici, že pomáhá soupeři. Zabíráme stále urputněji a nevím, jestli jsem celá promáčená potem nebo postříkaná říční vodou. Několikrát pádlem narazím na tělo mrtvé krysy, dvakrát popoženu zapalovač směrem zpátky a plastové odpadky ani nepočítám.
Tsunami jako pro Kráčející skálu
U předposlední zatáčky se dostaneme do mořských vln. „Tsunami!“ křičím a snažím se varovat svou posádku. „Musíte reagovat jako Dwayne Johnson ve filmu deset a půl stupně, tu vlnu musíme přejet přímo, aby nás nepřevrátila!“ Slyším vlny, jak se rozrážejí o příď lodi. Mořští vlci naštěstí dělají, co jim říkám a podaří se nám brzy zakormidlovat zase na klidnou vodu.
Na pravoboku se ovšem dostane do našeho zorného pole žlutá pramice. Motor mají určitě schovaný pod lodí, aby ho nikdo neviděl. Zabírají stejnými tempy jako my, ale jejich loď se žene kupředu jako vystřelený šíp z luku Green Arrowa. „Vemte je pádlem! Shoďte je do vody!“ křičím zákeřně. Na fair play z Pobřežní hlídky jsem už dávno zapomněla. Kdybych na ně dosáhla, určitě bych je utopila bez zaváhání. Předjeli nás!
Ale pořád máme naději na čas pod padesát minut, nevzdáváme se a hrabeme pádly do vody jako šílení. „Jestli si chcete dát ten guláš a bramborák, koukejte makat!“ křičím na Pata a Patachona, ze kterých vidím jen promočená záda.
Konečně jsme minuli most a časomíra se zastavila. Ještě nevím, jak jsme dojeli, ale v tuhle chvíli považuji za své osobní vítězství to, že jsem přežila. Proud nás unáší dál, ale my musíme ještě zajet k přívozu, abychom naložili pramici, kterou traktor odveze zase zpátky do cíle. Už nepádluji, ať si tam dokormidlují, jak chtějí. Právě mi došla šťáva a to jsem přesvědčená, že jsem před startem dobila Duracel na maximum. A to pořád říkali v reklamě, že vydrží až sedmkrát déle. Dívám se po nějakém jeřábu na břehu, ale bohužel nic, čím by mě mohli z lodičky vytáhnout. Nakonec mi nezbyde nic jiného, než postavit se na vlastní rozvrklané nohy a pokusit se opustit nestabilní prostor. Zatím se u mě nestačila projevit mořská nemoc, i když jdu ze široka jako starý námořník. V hubě mám jak v polepšovně a cítím třas bicepsů i trapézů, že bych ty svaly vážně někde měla?
Pos*ral mě pták a já jdu věšet závěsy
A aby toho nebylo málo, na záda se mi vykálel nějaký podařený pták a udělal mi tam pořádnou fialovou skvrnu, která samozřejmě nejde vyprat. To mám za to, že jsme se nechali předjet tou žlutou tryskovou mrchou. Ale vítězství je dosaženo. Čas 49:07,05 mluví za vše.
„Koukejte si nás hýčkat,“ říkám Martině a tím myslím sebe a Pata, protože my dva jsme noví členové posádky. „Máme o dvě minuty lepší čas, než vy loni!“
„Tak doufám, že příští rok pojedeme ve stejném složení.“
„Musíme to ale natrénovat, příští rok budeme dýchat na záda vítězům, co měli čas 44 minut,“ rozhoduji pevně za celou posádku a vůbec mě nezajímá, co si o tom myslí ostatní.
A výsledek závodu? Irové, tedy my, i když nevím proč, šestá příčka z celkových 14 lodí. A to, co nás porazilo, byly ryze mužské posádky snad s výjimkou jediné ženy na palubě. Můžu jet v klidu domů a dokonce zvládnu pověsit Adélce i ty závěsy….
