Sobotu jsem si užila s dětma na výletě. Pořád mě okřikují a napomínají, že jim dělám všude ostudu. Nechtějí se mnou chodit do restaurace nebo do krámu, ale já jsem přišla na to, jak to je. Jsou totiž úplně stejní, dokážou taky udělat pěknou ostudu. Potvrdilo se to při sobotním obědě v restauraci, kdy jsme my čtyři řvali smíchy na celé obchodní centrum.
Vojta jako finalista logické olympiády získal poukaz do Mensy na testování IQ zdarma. Ani jeden z termínů v Praze se nám nehodil a bylo by to přes celou Prahu, tak jsme zvolili Ústí. Přece jen už tam trefím, když jsme tam s mojí manažerkou Martinou byly na „vydařeném“ autorském čtení. Vojta potvrdil, že je na správném místě už tím, že málem vyhořel na první otázce. Na otázku „Kde bydlíš?“ Nestačila odpověď „doma“ a musel vyplnit celou adresu. Ještě si mě musel zavolat zpátky, aby se ujistil, že opravdu bydlíme v Jeviněvsi. To, že je Sheldon víme už dávno.
Já v IQ testu pohořela
Já s děvčaty měla zatím hodinu čas a vydaly jsme se na průzkumnou výpravu za potravinami. Potřebovala jsem k večeři koupit brambory. To jsem ale ještě netušila, že i nás tři čeká testování IQ, jenže my jsme pohořely. Znám Ústí, jezdila jsem tam jako malá, ale teď jsem vůbec nevěděla, kde jsem a potřebovala jsem se dostat někam do centra. Věděla jsem, že nejsme daleko a že tam dojdeme pěšky. Zapnula jsem nakonec navigaci na mobilu, dala jí pokyn, že tam chceme dojít pěšky a nebudete tomu věřit. Ta mrcha pořád ukazovala přesně opačným směrem a my se motaly, jak nudle v bandě. Místo šesti minut jsme hamtaly městem alespoň dvacet. Ještě navíc to na té pěší zóně vypadalo, dost děsivě. Samý nepřizpůsobiví občané, lidé neurčitého pohlaví a s alkoholem v ruce. Všichni posedávali na lavičkách a jen si nás prohlíželi.
„To je ale ošklivý město, skoro jako Kralupy“, poznamenala Anička dost nahlas a já čekala, že se na nás vrhnou. „Ježíš, mlč nebo nás zbijou!“ ty pohledy opravdu nebyly vůbec nic příjemného.
Nevejde se do tabulek
Asi po hodině jsme se vrátili do knihovny, kde nám testovali Vojtu a čekali na výsledek? Nevešel do testovací tabulky. Do 14 let mají maximální hodnotu IQ 145 a Vojta měl ještě víc správných odpovědí. „Mám si prý udělat test pro dospělé a pošlou nám e-mail s výsledkama,“ říká mi. „Nepošlou e-mail, vím to určitě. Pošlou rovnou FBI, zatknout tě a budou na tobě dělat pokusy. Ty seš mimozemšťan!“ držím syna za ramena, klepu s ním dopředu a dozadu a kvílím uprostřed knihovny, až se na mě dvě upjaté knihovnice pohoršeně dívají. Jenže jim nejde o vlastní dítě, které se hodí tak akorát na pokusy s mozkem.
"Jestli mě ale naštve, tak ho do těch tabulek nacpu!"
Když se uklidním, můžeme zase opustit knihovnu a jít na ten slíbený oběd. Jenže Adélka pořád otravuje, že nechce po schodech, ale jet výtahem. Výtah je tam pro maminky s kočárky nebo invalidy, aby jim pomohl překonat přesně 17 schodů do historické budovy Severočeské technické knihovny.
Adélka mi poslušně přečte nápis: „Po celou dobu jízdy držte tlačítko zmáčknuté.“ Bohužel se tím ale neřídí a výtah ji nesveze až dolů, tudíž nejdou otevřít dveře. Stojí sama v prosklené kukani a prosebně na mě hledí. Ani já, ani Vojta a ani Anička nejsme schopni ji pomoci a vysvětlit, co má dělat, protože se válíme smíchy. Adélky výraz vypadá, jako kdyby se právě dívala do očí přímo Pennywisovi. Nakonec se se slzami v očích přinutím, abych jí ukázala, že má ještě dál držet tlačítko a výtah ji konečně poslechne a vypustí ji na svobodu.
„Dovedeš si představit, kdybychom museli volat pomoc, že se nám dítě zaseklo ve výtahu?“ tlemí se mimozemšťan Vojtěch, kterého ten smích brzy přejde, až si pro něj přijdou z laboratoří FBI někde v poušti.
„A zeptají se, co jste tu dělali? A my bychom odpověděli, že jsme byli na testování IQ?“ odpovídám se smíchem i já. „Tak to asi nedopadlo, že jo?“ doplní mě Vojta a Adélka se téměř smrtelně urazí, protože má pocit, že se vysmíváme jí.
Do nemocnice nepatří umělé nehty, ani řasy
Naučenou cestou, protože teď už do OC Forum samozřejmě trefíme, jdeme na zasloužený oběd. Tam Vojtu uchvátí servírka s neskutečně dlouhými nehty. Anička jen významně pozvedne obočí a prohlásí: „Z nemocnice by ji vyrazili!“ Rozumí tomu, přece chodí na Zdrávku.
„Dovedete si ji představit na operačním sále, když by po ní chtěli podat skalpel? Vydržte, pane doktore, chvilku, jen co ho seberu ze stolu,“ směje se Vojta a předvádí na stole svými prsty kleště. Přitom špulí pusu a holky se smějí.
„A představ si, že některé holky nosí i nalepovací řasy,“ Anička se chytá za hlavu a představujeme si, co se bude dít, až skutečně půjdou na praxi. „Promiňte, pane doktore, mohl byste pacienta znovu rozpárat? Mě k jeho srdci pravděpodobně upadly řasy?!“
Pak ale pochopím, proč má servírka takové orlí drápy. Kvůli tomu podnosu, na kterém nosí pití. Když roztáhne prsty, konce nehtů téměř přesahují přes okraj podnosu a tím mu zajišťují dostatek opěrné plochy, aby šikovná číšnice mohla nosit spoustu plných sklenic.
Celá restaurace se po nás otáčí a já si říkám: „Kdo teda teď dělá tu ostudu?“
Na závěr si každý jdeme koupit knihu do knihkupectví a tak cesta domů probíhá v ohlušujícím tichu. Všichni si čtou a já jim závidím, protože musím řídit.
